Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Vždyť Patti Smith chtěla být vždycky spíš spisovatelkou!

A taky se jí stala. Textařkou - básnířkou, citlivou duší, která dokáže to své intimní dostat do slov, která připadají jiným lidem jakoby jejich vlastní. Příslovečný vlak vzpomínek, její další kniha "M Train", se tentokrát dává do pohybu v malé kavárničce v Greenwich Village, kam Patti Smithová každé ráno vyráží na šálek černé kávy. V prozaickém vyprávění se sen plynule mísí se skutečností a minulost s přítomností.

Ukázka z knihy:

Vecchia Zimarra

Náhlý poryv větru roztřese větve stromů a ve vírech rozpráší listí, které se tajemně třpytí v jasném filtrovaném světle. Listy jako samohlásky, šepoty slov jako dech sítě. Listy jsou samohlásky. Shrnuji je dlaněmi v naději, že najdu kombinaci, kterou hledám. Řeč malých bohů. Ale co Bůh sám? Jaká je jeho řeč? Jaká je jeho potěcha? Mísí se s řádky Wordswortha, s hudebními frázemi Mendelssohna, a zažívá přírodu tak, jak ji genius vymýšlí? Opona se zvedá. Lidská opera začíná. A v kóji vyhrazené pro krále, spíše na trůnu, než v kóji, sedí Všemocný. Je přivítán točícími se suknicemi novicek, za zpěvu jeho chvály a recitace z Masnaví. Jeho vlastní syn vykreslený jako milované jehně, hned jako pastýř v Písních nevinnosti. Zbídačený filozof Collin, postava v Pucciniho Bohémě, přináší oběť; zastavuje svůj jediný kabát, a zpívá pokornou árii „Vecchia Zimarra“. Loučí se se svým rozedraným, milovaným kabátem, a představuje si, jak jeho svrchník stoupá na posvátnou horu, zatímco on zůstává pozadu a kráčí po hořké zemi. Všemocný zavírá oči. Pije ze studně člověka a tiší žízeň, které nikdo nemůže porozumět.

Měla jsem černý kabát. Věnoval mi ho před lety básník k mým padesátým sedmým narozeninám. Býval jeho – nepadnoucí, bez podšívky, svrchník značky Comme des Garçons, po kterém jsem tajně prahla. Ráno v den mých narozenin mi řekl, že pro mě nemá žádný dárek.

– Nepotřebuji dárek, řekla jsem.

– Ale já ti chci něco dát, něco, co si přeješ.

– Pak bych si přála tvůj černý kabát, řekla jsem.

A on se usmál a věnoval mi ho, bez zaváhání či lítosti.

Pokaždé, když jsem si ho oblékla, cítila jsem se sama sebou.

Molové ho měli také rádi a podél lemů byl posetý dírkami, ale mně to nevadilo. Kapsy byly rozpárané a všechno, co jsem bezmyšlenkovitě vsunula do jejich posvátných dutin, zmizelo. Každé ráno jsem vstala, oblékla si kabát a čepici, vzala tužku a notes a vyrazila přes Šestou avenue do mé kavárny. Milovala jsem svůj kabát, svou kavárnu a svou ranní rutinu. Byl to nejjasnější, nejjednodušší výraz mé samotářské identity. Ale v čase krutého zimního počasí jsem upřednostnila jiný kabát, aby mi bylo teplo a uchránila jsem se před větrem. Můj černý kabát, vhodnější pro jaro a podzim, vymizel na čas z mého vědomí, a v tomto relativně krátkém období zmizel docela.

Můj černý kabát byl pryč, vytratil se; jako vzácný prsten z prstu provinilého věřícího v Hesseho Cestě na východ. Stále ho marně hledám, v naději, že se najednou zjeví, tak jako se smítka prachu zjevují v náhlém paprsku světla. Myslím na Bruna Schulze uvězněného v polském ghettu, jak tajně předává jedinou vzácnou věc, kterou zanechal lidstvu: svůj rukopis Mesiáše. Poslední slova Bruna Schulze ztracená ve splašcích posledních dní druhé světové války. Ztracené věci. Drápají se skrz membrány, pokouší se přivolat naši pozornost nerozluštitelným nouzovým voláním. Slova zakopávají v bezmocném zmatku. Mrtví mluví. Zapomněli jsme, jak jim naslouchat. Neviděli jste můj kabát? Je černý a prostý detailů, s roztřepenými rukávy a rozpadajícími se lemy. Neviděli jste můj kabát? Je to kabát, kterým mluví mrtví.

Patti Smith (1946) má za sebou několik výstav kreseb, fotografií a instalací, několik knih (např. Witt, Babel, Woolgathering, The Coral Sea, Auguries of Innocence), ale proslavila se ve sféře, kde původně žádné ambice neměla - jako rocková zpěvačka. Její první album Horses (1975) nepochybně patří k milníkům rockové historie. Následovaly desky Radio Ethiopia, Easter a Wave. V březnu 1980 se jejím manželem stal Fred „Sonic“ Smith, bývalý člen skupiny MC5. Pro oba to znamenalo dlouhé přerušení hudební kariéry: vůbec nekoncertovali, společně vydali jen jedno album (Dream of Life, 1988). Žili v ústraní, narodili se jim syn Jackson (1982) a dcera Jesse (1987). V listopadu 1994 Fred Smith zemřel. Roku 1995 začala Patti Smith opět vystupovat (turné zahrnulo v létě 1996 i Prahu, později se na pražská pódia ještě třikrát vrátila). Od roku 1996 vydala desky Gone Again, Peace and Noise, Gung Ho, Trampin' a Twelve, kompilace Land a Outside Society. Dvojalbum The Coral Sea obsahovalo recitaci dlouhé básně, kterou věnovala Robertu Mapplethorpovi. 30. prosince 2016 oslaví sedmdesátiny.

Zobraziť diskusiu (0)

M Train

M Train

Patti Smith

Nový titul zpěvačky, básnířky a spisovatelky Patti Smith, autorky slavné knihy Just Kids, je ojedinělým autobiografickým záznamem. Kontemplativní odyseu, která vznikala přibližně v letech 2011–2013, sama autorka nazvala „automapou svého života“.

Kúpiť za 12,24 €

Podobný obsah

Piranesi

Čo číta výkonný riaditeľ OZ Cesta von Pavel Hrica

Piranesi

Zvláštny chlapík menom Piranesi žije sám v alternatívnom svete – nekonečnom labyrinte siení, ktoré sú plné mramorových sôch. V dolných sieňach Dom hraničí s oceánom a hore s oblakmi. Piranesi sa živí rybami a morskými riasami. Vedecky skúma jednu sieň za druhou a robí si o všetkom systematické zápisky. V tomto Dome sa vyskytuje už len iný živý muž „the Other“, s ktorým sa Piranesi stretáva na chvíľu každý utorok. Títo dvaja a pozostatky niekoľkých mŕtvol tvoria celé ľudstvo. Alebo nie? Piranesimu sa začínajú diať divné veci. Mysteriózna fantázia sa mení na detektívne pátranie, v ktorom Piranesi objavuje inú svoju identitu. Clarkovej román si ma pripútaval každou ďalšou kapitolou. Nevedel som ho pustiť z rúk. Popri čítaní vo mne rástli otázky: kým vlastne naozaj sme? Čo vnímame reálne a čo je len skreslenie? Ako ovplyvňuje naše prostredie to, čo si myslíme o sebe a svete?

V tmavej komore

Čo číta grafický dizajnér Ondrej Jób

V tmavej komore

Napoly memoáre, napoly esej, previazané úvahami o identitách – národnej, etnickej aj rodovej. Hlavná postava, autorkin otec, maďarský Žid, prežil hrôzy druhej svetovej vojny v Budapešti a po vojne emigroval do USA, kde si založil rodinu a pôsobil ako úspešný retušér fotografií v New Yorku. Do Maďarska sa vrátil až pred osemdesiatkou ako Stefánia – po tom, ako absolvoval operáciu na zmenu pohlavia. Tento až neuveriteľný príbeh priam núti na zamýšľanie sa nad vlastnou identitou, nad tým, aké hranice majú národy, ako veľmi našu súčasnosť ovplyvňuje naša rodinná aj civilizačná história. Kniha je o to silnejšia, že sa týka nášho geografického regiónu a opisuje našu zdieľanú minulosť. Krátko po dočítaní knihy som mal možnosť bližšie spoznať Budapešť (niekoľkokrát som sa pri potulkách dokonca úplnou náhodou ocitol priamo pred domom, kde prežil detstvo malý István) a musím povedať, že mi otvorila nové perspektívy v nazeraní nielen na Maďarsko, ale aj v nazeraní na Slovensko, jeho miesto v Európe a moje miesto v ňom.

Ženy aj muži, zvieratá

Čo číta kníhkupkyňa Na korze Alexandra Harvanová

Ženy aj muži, zvieratá

Richard Pupala u mňa knihou Ženy aj muži, zvieratá trafil do čierneho. Ako empatická čitateľka som vnímala postavy jeho svojráznych poviedok živo a plasticky. V jednotlivých textoch som vedela odčítať ich minulosť, emocionálnu výbavu a vnútorné rozpoloženie. A to všetko aj napriek tomu, ako píše Mária Ferenčuhová v zdôvodnení, prečo sa táto kniha ocitla v desiatke nominovaných kníh na cenu Anasoft litera 2021, že mi Pupala poskytol iba jeden výrez, obraz, situáciu. Poviedky vystaval výborne situačne aj dialogicky. Z príbehov si tak vnímavý čitateľ môže odniesť naozaj silnú emóciu.