1.

Můj táta byl zahradníkem. Nyní je zahradou.

Nevím, kde začít. Nechť je tedy začátkem toto. Jedná se samozřejmě o konec, ale kde začíná konec? Asi sem se počural, pronesl táta na prahu. Stál v rámu vchodových dveří, bolestně pohublý, lehce shrbený, s onou shrbeností vysokých lidí. Přivezli ho pozdě večer na samém konci listopadu. Celých tři sta kilometrů proležel na zadním sedadle, aby alespoň trochu otupil bolest. Podařilo se mi ho objednat na následující den na vyšetření.

Počural sem se, zopakoval, provinilý jako malé dítě, s omluvou i onou pro něho tak typickou sebeironií, to sem si na starý kolena uříz pěknou ostudu. To je v pořádku, řekl jsem a jali jsme se ho v předsíni převlékat. Dveře do obýváku jsme zavřeli.

Mám strach, zašeptala mi v jedné chvíli dcera do ucha. Až teď mi dochází, že ona to vycítila první. Já jsem to ještě nevěděl, nechtěl jsem to vědět. Pojďme si už na tomto místě říct, že hrdina na konci knihy umírá. Vlastně ne na konci, někde uprostřed, ale pak je opět živý, ve všech příbězích před svým odchodem i po něm. Protože, jak říkával Gaustin, v minulosti čas neplyne jedním směrem.

Když jsem byl malý, vybíral jsem si v knihovně pouze ty knihy, které byly napsané v první osobě, neboť jsem věděl, že tam hrdina neumře. No, tahle kniha je napsaná v první osobě, i když její skutečný hrdina umírá. Přežívají jen vypravěči příběhů, nicméně i ti jednoho dne zemřou. Přežívají jen příběhy. A zahrada, kterou táta založil, ještě než odešel.

Nejspíš proto vyprávíme. Abychom vytvořili ještě jednu paralelní chodbičku, v níž svět a všichni v něm jsou ještě na svém místě, abychom, když přichází nebezpečí a smrt se blíží, odvedli příběh do vedlejšího záhonu, jako zahradník odvádí vodu do sousedního záhonu na zahradě. Chtěl bych, aby na těchto stránkách bylo světlo, odpolední a měkké světlo.

Tohle není kniha o smrti, ale o smutku po životě, jenž odchází. A v tom je rozdíl. O smutku po plástvích života plných medu, dokonce i po prázdných buňkách těch pláství, po těch dokonce ještě víc. A o smutku po té plástvi, již si pamatují i voskové svíce, zatímco dohořívají v našich rukou. Žádný strachy, jak říkával on.

.............

překlad David Bernstein