Epilog autorky

Marianne na jídelním stole rozložila celou svoji minulost. Hledá brýle a noří ruku do staré lepenkové krabice. Vanez ní vůně sklepa a zažloutlých, vybledlých listů papíru. Probírá se stohy fotografií a tenkých světle modrých leteckých obálek – dopisy od rodiny, přátel a někdejších milenců – a polohlasem si v nich čte. Vzpomíná a skládá dohromady útržky minulosti. „Nebylo snadné přenést se zpátky do padesátých a šedesátých let. Za půl století uteklo hodně vody. Některé věci jsem zametla pod koberec už tehdy, protože bylo moc těžké se jim podívat do očí, některé jiné jsem prostě zapomněla a až teď si je připomínám. Řadu let jsem odevzdaně přijímala všechno, co se v mém životě přihodilo, aniž jsemzkoumala samu sebe.“

Roky strávené v Řecku jsou hodně vzdálené. Od setkání Marianne s Leonardem uplynulo přes padesát let. Když se Marianne zkraje sedmdesátých let nadobro vrátila do Norska, záhy si našla práci a Axel Joachim nastoupil do školy. Právě začal norský ropný boom a Marianne se naskytlo zaměstnání u společnosti Norwegian Contractors, firmy, která stavěla příbřežní ropné plošiny. Pracovala v personálním oddělení a v oddělení pro zahraniční styky.

Většinu pracovního života strávila v oblasti ropného průmyslu, což byl obrovský kontrast proti jejímu životu na Hydře, kde Marianne hrála roli múzy, matky a paní domu a naživo prožívala lásku, o níž psali její přátelé spisovatelé. Marianne poznala svého manžela Jana Kiellanda Stanga, když byla zaměstnaná u Norwegian Contractors. Pracoval u téže společnosti jako inženýr a měl tři dcery z předchozího manželství. Vzali se v roce 1979 a od té doby jsou spolu. Později, když se blížila odchodu do důchodu, pracovala Marianne pro herečku Juni Dahrovou, která se svými sólovými představeními Ibsen’s Women (Ibsenovy ženy) a Joan of Arc (Johanka z Arku) jezdila na turné po Spojených státech, Japonsku a Evropě. Marianne se starala o zajišťování cest a jednání s ambasádami.

„Trvalo mnoho let, než jsem objevila svou vlastní kreativitu a začala malovat. Mnohým ze svých výtvorů jsem dala názvy podle Leonardových písní. Na larkollenském pobřeží stále nacházím spoustu kuriózních věcí. Spolu s krásnými dárky, které jsem za všechna ta léta dostala, z nich dělám malá aranžmá ve skleněných vitrínách.“

Marianne nyní tráví většinu času v domě v Larkollenu, kde jako malá žila u své babičky. Hbitě otevírá dveře do malé zahrádky a kráčí k moři. Zastaví se u malého trsu zeleně a ohýbá se k němu. Za chvíli volá: „Podívejte se, co jsem našla! Dva čtyřlístky! Hele – tady je další!“ „Ty přinášejí štěstí, že?“

„Ano. Člověk je najde málokdy, a tady je jich plno! Je možné, že by to bylo tím, že ve stáří líp vidím?“

Mariannin epilog

Moje úžasná babička jednou řekla: „Setkáš se s mužem, který mluví zlatými ústy.“ Jako vždy měla pravdu. Vlastně jsem se setkala s dvěma takovými muži. Bylo pro mne těžké opět si zvyknout na život v Norsku, ale větší problém to byl pro mého syna. Axel Joachim byl vláčen všemi turbulencemi mé životní cesty, byl však senzitivní, vnímavé dítě a neměl dost zkušeností, aby si s nimi poradil tak, jak jsem to dokázala já. Potíže, které přetrvaly do jeho dospělosti, mě neustále nutí ptát se sama sebe, zda cena, kterou zaplatil za můj nedostatek sebevědomí a za mou zranitelnost, nebyla příliš velká. Jan, už posledních třicet let můj manžel, k Axelovi Joachimovi našel vřelý vztah a je pro něj neocenitelnou oporou. Za to jsem mu hluboce vděčná. Na Hydře bylo zaseto sémě. Cosi z něj vyklíčilo, a když jsem se oprostila od pocitu smutku a ztráty, našla jsem konečně cestu zpátky – domů. V Centru pro duchovní růst v Dánsku, založeném Jesem Bertelsenem a Hanne Kizachovou, se meditace stala nástrojem, který mě zavedl k mému vnitřnímu já, tak jak se mě to pokoušela učit babička, když jsme na zápraží velkého domu v Larkollenu za války krmily ptáky. Zatímco Leonard se vydal cestou zen, já jsem šla tibetskou cestou.

Nikdy jsme nezapomněli na Hydru, náš „druhý domov“, ani na všechny lidi, kteří pro nás tolik znamenali. Zpočátku jsme si s nimi dopisovali. A později se konala setkání v Oslu a také na Hydře, kam se pravidelně každý rok vracím. Tolik našich přátel už odešlo a ostrov si oblíbila nová generace. Vše se mění, a přesto zůstává stejné.

Když jsem se v květnu roku 2005 seznámila s vynikající rozhlasovou dokumentaristkou Karin Hesthamarovou, nadešel čas, abych se znovu ponořila do své minulosti – do doby svého života, kdy jsem byla mladá, naivní, krásná a důvěřivá, a příliš jsem nerozuměla sama sobě. Některá dějství mého řeckého dramatu byla tak bolestná, že jsem si přála, abych na ně mohla zapomenout. Navzdory tomu nakonec promluvil můj dospělý hlas v dokumentu, který v září téhož roku vysílala Norwegian Broadcasting Corporation (Norská rozhlasová společnost). Ohlasy, které přicházely od mých přátel i od úplně cizích lidí, mi ukázaly, že nejsem sama; i oni se poznávali v mém příběhu.

Marianne Ihlenová

Oslo, 28. listopadu 2011

Zobraziť diskusiu (0)