...............

Tak jsem se přece jen nakonec ocitl tváří v tvář dilematu, kterému jsem se věčně vyhýbal. Bylo mi třicet tři, ale vypadal jsem dvakrát starší. Měl jsem kostnatých sedmdesát čtyři kilo a obrovské otevřené rány na pažích. Neměl jsem žádné peníze a ani bezpečné bydlení. Všechny mosty jsem za sebou zapálil z obou konců a všechny kostely podpálil od prkenné podlahy až po střechu. Byl jsem duch, který ne a ne umřít.

Když jsem se poprvé vrhl do víru tohohle města, zdolal bych pro dávku heroinu Mount Everest. Teď jsem měl sotva dost sil zdolat jediné poschodí. Problémy číhaly na každém rohu — poldové, Donny, Val, nespočet dalších kamarádů a nepřátel, které jsem podrazil a ojebal — zůstat ve čtvrti First Hill pro mě absolutně nepřipadalo v úvahu. Ale okruh deseti bloků kolem ní byl jediný domov, který jsem za celé ty roky poznal. Během těch let však moji existenci naplňovala brutální, dysfunkční beznaděj. Připomínala mi komiks, který jsem jako děcko viděl v časopise Cracked — můj život byl jako stát čtyřiadvacet hodin denně v bílém obleku před mašinou na chrlení hoven a bez ustání mačkat tlačítko svou vlastní třesoucí se rukou. S dosud nepoznaným zármutkem jsem si přiznal, že z téhle díry musím vypadnout. Bylo načase zmizet. Jak jsem tak stál na rohu, třásl se, měl absťák a čekal, až kladivo dopadne, moje myšlenky se vrátily k události, která se odehrála před několika měsíci.

Při jedné z mých každodenních návštěv Capitol Loans, abych si zatelefonoval a něco střelil do frcu, si mě Rob zavolal dozadu do zázemí. „Hele, Marku, včera se stala divná věc. Přišla sem Courtney Love a ptala se mě, jestli na tebe nemám kontakt. Dala mi nějaké knížky z programu v Kalifornii, který pomáhá zvládnout odvykačku muzikantům, co mají problémy s drogama.“ „Na tyhle sračky já jebu. Řekni jí, ať si odvykačky strčí někam.“ Rob byl správný chlap, rodinný typ, měl ženu a děti, úspěšný podnikatel, který vlastnil dvě zastavárny. Měl pro mě sla­bost, vždycky si ode mě vzal podezřelé krámy, které jsem mu přinesl, a vždycky věřil, nebo to alespoň předstíral, mým blbým výmluvám o tom, kde jsem k nim přišel. Příležitostně mi taky nabízel, že mě vezme na schůzku dvanáctikrokového programu. Pokaždé jsem odmítl. Po dvaceti letech naší známosti jsem mu určitě dlužil skoro dvacet táců. V různých obdobích svého života jsem mu ve snaze vyhrabat se z dluhů, kromě všech těch kradených krámů, které jsem mu prodal, přenechal svého čopra Harley-Davidson Fat Boy, rok výroby 1996, role nevydaných pásek Screaming Trees, krabice vzácných stříbrných dolarů a kytaru Fender Jaguar, kterou mi dal Kurt Cobain. Teď, když jsem se neměl kam jinam obrátit, jsem si na Roba a na Courtneyinu nabídku vzpomněl. Na cestu ven. Ploužil jsem se celý ten dlouhý kilák k jeho krámku, sžírán strachem, že bych teď, za pět dvanáct, mohl natrefit na Donnyho nebo Vala nebo strážníka Davise, ale dorazil jsem bez úhony. „Čau Robe,“ zavolal jsem na něj, hned jak jsem vešel do dveří, „co že mi to tady Courtney nechala?“ Mírně se pousmál, sáhl pod pult a vytáhl tlustou složku plnou informací o organizaci Musicians’ Assistance Program, tedy MAP, jak se jí běžně říkalo. „Ani nevíš, jak dlouho už doufám, že se mě na to zeptáš,“ řekl. Prohlížel jsem si to ani ne minutu. „Vezmou mě někam do tepla a mimo tohle město?“ zeptal jsem se na to jediné, co mě zajímalo. „Zavolám jim a uvidíme, co to obnáší,“ řekl. Do deseti minut pro mě Rob na druhý den zarezervoval let do Los Angeles, kde už pro mě lidi z MAP měli připravenou postel na odvykačce. „Díky, Robe. Máš to u mě, člověče.“ Potřásli jsme si rukou a pak jsem odešel.

Na žádnou odvykačku ani nikam jinam, kam by mě tihle lidi chtěli šoupnout, jsem se nechystal. Měl jsem v plánu vystoupit z letadla a vrhnout se do ulic. Ano, byl jsem nemocný, a ano, potřeboval jsem pomoc, ale to jediné, s čím jsem chtěl pomoct, bylo vypadnout z města a zbourat se. Druhý den jsem měl sraz s Robem na předem dohodnutém rohu, kde mě měl nabrat autem. Přesvědčil jsem ho, aby mi na účet připsal ještě jednu poslední půjčku a zavezl mě do feťáckého doupěte, kde jsem si navařil čtyři dávky a plné inzulínky si zastrčil do ponožek. Požádal jsem ho, aby po cestě na letiště Sea-Tac zastavil a nechal mě u sebe v autě párkrát si potáhnout cracku, a pak mě doprovodil k odbavovací přepážce. Během tříhodinového letu jsem si dvakrát skočil na záchod, v obou případech jsem si střelil dvě plné buchny. Neplánoval jsem se takhle zbourat, ale najednou mě přemohlo vyčerpání ze všech těch předchozích let, kdy jsem jen lítal sem a tam jak hadr na holi, takže než jsme přistáli, byl jsem tak sjetý a zmožený, že jsem jen stěží dokázal chodit. Taky jsem neplánoval, že na mě bude čekat obrovský hlídač, který mě přijel vyzvednout. Nebyl jsem s to mu pláchnout, a tak jsem ho nešťastně následoval do jeho SUV, nasedl a okamžitě vytuhl. „Hej, kámo, je čas vstávat, tak šup.“ Mátožně jsem si protřel oči a vystoupil z auta na chodník před barák, který vypadal jako nevýrazná hollywoodská kancelářská budova, a ne jako rehabilitační středisko, které jsem očekával. „Než tě pošleme do nemocnice, chce tě nejdřív vidět Buddy.“ „Kdo je Buddy?“ „Buddy Arnold, člověče!“ smál se řidič. „Chlápek, kterej tě sem dopravil!“ Vyšli jsme po schodech nahoru a tam se na mě usmála přátelská žena. „Ahoj Marku, už tady na tebe čekáme. Posaď se prosím.“ Asi o patnáct minut později se ze dveří vyřítil hubený šedovlasý chlap něco málo přes sedmdesát. „Ježišikriste,“ řekl a široce se šklebil. „Ty vypadáš, chlape! Dostal ses k nám právě včas! Jsi rozhodně na správném místě.“

Odvedl mě zpátky do své kanceláře a něco málo mi o sobě povykládal. Býval jazzovým saxofonistou, který hrával mimo jiné s Buddym Richem, Tommym Dorseym a v uskupení Stan Kenton Orchestra. Jeho kariéru několikrát překazila jeho závislost na heroinu a dlouhá léta strávil s přestávkami ve vězení. Potom co se během posledního pobytu v base zbavil závislosti, založil spolu se svou manželkou organizaci Musicians’ Assistance Program a mnoha muzikantům i jiným lidem z hudební branže pomohl osvobodit se od závislostí. Ukázal na velkou fotku na zdi, na které bych ho skoro nepoznal. Bez trička, vyzáblý, se zavřenýma očima a dlouhými mastnými vlasy, zjevně hluboko propadlý své paralyzující závislosti. „To jsem si nechal, aby mi to připomínalo, jak jsem na tom byl. A jak na tom už nikdy být nechci. Udělám ti polaroidku. Schovej si ji, abys na tenhle den nikdy nezapomněl.“ Objal mě a pak mě poslal zpátky za tím svalnatým týpkem, který mě, aniž bych to tušil, odvezl do pasadenské psychiatrické nemocnice, kde jsem měl podstoupit vyšetření a detox.

..........................