Onoho dne, kdy se jí přihodilo to nejhorší – a tím nejhorším myslím tragédii, kvůli které by člověk zemřel či zabíjel, aby jí zabránil, nesnesitelnou krutost –, pracovala Lucy Adamsová v květinářství, kde aranžovala šarlatové a oranžové růže, jejichž barvy by zahanbily i letní západ slunce.

Jak málo jsem se o ní dozvěděl toho dne, kdy jsme se poznali. Jak tragicky málo. Podrobnosti následovaly později. Dlouho poté, co jsem jí řekl, že já, Timothy Wilde, měděná hvězda číslo 107 a obránce těch, co si podle mě obranu zaslouží, se o všechno postarám. Že vynaložím veškeré myslitelné úsilí, abych jí pomohl. A pak jsem ji vyzval, ať povídá.

Prostě mi to odvyprávějte jako příběh, a já věc vyřeším.

Bože, jak člověku po šesti měsících v téhle práci naroste sebevědomí.

V téhle nesnesitelné práci. Nebo je možná příliš náročná jen pro mě. Rád bych řekl, že můj bratr Valentine ji zvládá líp a právem stal se význačnou postavou nedávno vzniklé policie města New Yorku, jenže bratr slouží jako kapitán v Osmém okrsku a tuto věc zamotal asi jako kotě, které se vrhne na klubko příze.

Ne. V tomto případu Wildeové – mladší a starší – učinili pozoruhodně málo rozumných rozhodnutí.

Mohl bych předstírat, že zaznamenání příběhu Lucy Adamsové je důležité pro budoucí generace. Snad i pro spravedlnost. Jenže to by byl klam. Kouř zahalující ponurou krajinu. Teď je podstatné především to, že mám tuhle žalostnou ságu před očima.

A když se odehrála naposledy, zapsal jsem ji.

V šest hodin večer 14. února 1846 stála paní Adamsová u pracovního stolu za pultem květinářství a odlamovala trny ze stonků růží. Den svatého Valentýna byl mrazivý a průzračný, avšak nyní se na Manhattan dostavil vítr a hnal po Chambers Street za ojíněnou výlohou sněhové vločky. Obchod měl zavřít už před hodinou, ale stále byl plný mužů ve frakových kabátech, kteří se dožadovali umělých náručí léta. Šály vlály, řetízky s hodinkami kroužily a celé záhony skleníkových květin putovaly dveřmi do vánice.

Při práci si pobrukovala. Její dech nesl nápěv příliš starý na to, aby měl nějaké jméno. Myšlenka na večeři ji naplnila příjemným očekáváním, neboť kuchařka slíbila, že pro rodinu připraví dvě dušené kachny, a paní Adamsová již skoro cítila pomerančovou kůru a sušenou mátu.

Minuty ubíhaly a ona balila kytici do krvavě rudého hedvábí, jako kdyby kouzlila. Jistými prsty utáhla stuhu poddajnou jako kůže. Udělala to naposledy v životě. Mašlička vypadala dokonale. Příjemná, elegantní tečka.

Majitel obchodu – pan Timpson, někdejší obyvatel Manchesteru s vlídnýma očima, povadlým obličejem a červeným nosem – zamlaskal, když pohlédl na hodiny vedle vázy se žlutými liliemi. Právě vřele poděkoval trojici odcházejících elegánů v kaštanově hnědých kabátech a krémově bílých kalhotách a Timpsonovy prvotřídní květiny se konečně vyprázdnily. Celý den tu bylo živo jako na burze.

„Zametu sám, moje milá,“ řekl své jediné prodavačce, paní Adamsové. „Za čtvrt hodinky to mám hotové a pak jenom vyjdu po schodech, než si dám večeři. Vy běžte domů.“

Paní Adamsová namítla, že ještě nedokončila poslední objednávku na zítřek. Sněží jenom trochu a ona bydlí hned za rohem na Západní Broadwayi. Pan Timpson však trval na svém, vesele zatleskal a máváním ji posílal pryč. Bylo pozdě, mnohem později než obvykle, a paní Adamsová si přála vyrazit domů po nejrušnějším dni roku.

A tak šla.

Když pospíchala ke svému domu, výlohy ubíhaly před jejím

zrakem s nenápadností hodin tikajících v ložnici. Byl to uklidňující rytmus, dobře známý jako tlukot jejího vlastního srdce. M. Freeman: Obchod s použitým a novým peřím. Výroba jehel a rybářských háčků. Hotel Museum. Sníh vířil nad dlažbou, jako kdyby se ho zmocňovaly spodní proudy, a ona si přitáhla kožešinový plášť k tělu. Minula chlapíka, který táhl káru a volal: „Písek! Bílý písek!“ Hokynář se vyřítil ze svého krámu a málem se s ní srazil. Ustoupila však stranou, vousatý muž se omluvil a vtiskl pískaři do dlaně několik mincí za jemnou naplaveninu z poloostrova Rockaway, díky které zůstane chodník před obchodem déle bezpečný.

A paní Adamsová šla dál.

Když otevřela dveře úzkého řadového domu z hnědého pískovce na Západní Broadwayi a otřásla se při svlékání kožešinového pláště, přivítalo ji ticho. Přehodila plášť přes damaškové křeslo v předsíni a vešla do salonu. Místnost byla prázdná. Paní Adamsová si ohřála prsty nad hasnoucím ohněm v krbu a stáhla si rukavice. Odložila klobouk. Přejela očima po vylisovaných květinách na cihlové krbové římse, dvojici porcelánových koníků a jediné cesmínové ratolesti ve váze z ametystového skla. Zavolala, že už je doma.

Nikdo neodpověděl.

Beze spěchu pokračovala do jídelny. Neslyšela ani ozvěnu šepotu. Zamířila ke schodům a stále vesele oznamovala svůj návrat.

Vládlo naprosté ticho. Hlubší než v hrobě. Po pěti minutách paní Adamsová vyběhla z domu na ulici. Sukně si přidržovala v sevřených pěstích a ústa se jí široce roztáhla do výkřiku. V sílící bouři utíkala k policejnímu velitelství v Hrobkách.

Pak jsem se do věci vložil já. Pracuju tam.

Seděl jsem ve stísněné komoře bez oken, která mi byla před měsícem přidělena jako kancelář, a s křivým úsměvem ve zjizvené tváři jsem připíjel sklenicí holandského ginu svému příteli, strážníkovi Jakobu Piestovi. Zrovna jsme vyřešili dost zapeklitý případ a byli jsme na to patřičně pyšní. Pan Piest zvedl ve vrásčité pěsti plechový hrnek, zasmál se jako blázen, jímž doopravdy je, a právě v tu chvíli do pootevřených dveří vpadla paní Lucy Adamsová.

Dokážu vhodně popsat její zjev, než mi vyjevila svá tajemství? Nejspíš ne. Jsou-li tajemství drahokamy svých vlastníků, pak jsem truhlu Lucy Adamsové vyplenil jako bandita, který prohledává kočár. Je bolestné stát se zlodějem, pokud někoho okrádáte o osobní historii. Nejsem takový. Nenávidím to. Lidé se mi však sami chtějí svěřovat. Dělali to odjakživa, ještě když jsem býval barmanem. A ještě dřív. Já ale nemám žaludek na to, abych vstupoval bez vyzvání, bez pokynutí rukou. Takže jak vypadala ta záhadná žena, než jsem rozluštil události, které se na ní před naším setkáním podepsaly?

Lucy Adamsová na sobě měla jednoduchý zimní oděv a na první pohled nebylo pochyb o vysoké kvalitě jeho jednotlivých součástí. Špička jedné boty, vyčnívající zpod záhybů kobaltově sametových šatů, zvlhla sněhem. Žena tedy vyšla z domu narychlo, aniž si nazula gumové galoše. Hermelínovou pláštěnku slonovinového odstínu si kolem ramen upevnila divoce nesouměrným červeným uzlem a také řada dalších věcí toho večera naznačovala, že nutně potřebuje pomoc. Perlové zapínání kožených rukavic volně viselo. Neměla klobouk, jenž by ji chránil před chladem, a dokonce ani krajkový čepec, vyžadovaný společenskými ohledy. Čokoládově hnědé vlasy splývaly vlnu za vlnou v těch nejúhlednějších loknách, které jsem kdy viděl, a zvolna na nich tály bílé sněhové vločky.

Přihodilo se jí něco hrozného. Nepotřeboval jsem barmanský instinkt, abych to poznal. Oči Lucy Adamsové měly barvu lišejníku na kamenné zdi, se zelenými tečkami na šedém pozadí, a hleděly vytřeštěně, jako kdyby zrovna spadla z paluby parníku do Hudsonu. Zaskočeně jsme se na ni s panem Piestem zadívali. Rty měla plné a okrouhlé, a když chtěla promluvit, pohyb úst jako by jí působil bolest.

Byla krásná. Tuto část příběhu zkrátka nemůžu zamlčet. Bohužel na tom záleželo. Patřila k nejkrásnějším ženám, které jsem kdy poznal.

„Stalo se vám něco, madam?“ zeptal jsem se konečně a vyskočil jsem na nohy.

„Potřebuji policistu,“ odvětila.

„Rozumím. Posaďte se, prosím,“ vyzval jsem ji, zatímco pan Piest chvátal pro džbánek vody. Zdálo se, že příchozí nevidí židli, dokud jsem ji neuchopil za paži, a poté se pohybovala jako marioneta v rukou nezkušeného loutkáře.„Pomůžeme vám.“

„To doufám.“

Její hlas chraptěl hlouběji, než bych podle štíhlé postavy očekával. Zamrazilo mě z něj v zádech, jako kdyby měl moc vrhnout lodě proti skaliskům. Bůh ví, že oné noci se potopilo dost plavidel plných Newyorčanů, kteří se již nevrátili domů. Přirozeně to nebyla její vina. Většina lidí to považuje za smůlu nebo osud. Případně za Boží dílo. Jenže pro mě to kdovíproč souvisí s jejím hlasem. Podle toho, jak zapůsobil na člověka, by dokázal odchýlit parník z kurzu na zrádnou mělčinu.

„Rozhodně nám můžete věřit, že se o to pokusíme,“ ubezpečil jsem ji vlídně. „Prostě mi to odvyprávějte jako příběh, a já věc vyřeším.“

Naše pohledy se střetly. Měla oči bledé jako břidlice.

„Stala se loupež.“

„Co vám ukradli?“ zajímal jsem se.

„Rodinu,“ odpověděla.

Lyndsay Fayeová: Lovci vran
Preklad: Michal Prokop
Paseka 2015
370 strán

Recenziu Jána Blažovského si môžete prečítať TU

Zobraziť diskusiu (0)