Tolik propagační věty na obálce českého, dnes rozebraného, vydání knihy, která pod názvem Posledný pústovník právě vychází slovensky. A já, domestikovaný a civilizovaný se na ni ve své zoologické zahradě s nadšením vrhám a hltám ten příběh, nad kterým zůstává tak trochu rozum stát. Necítím ani tak dobrodružství, jako něco mezi respektem a strachem.

Co je to za fyzičku a psychičku, která vydrží takovou dobu o samotě? Knight byl po zadržení údajně fyzicky a psychicky zcela v tabulkových normách, kterými definujeme naše zdraví. Co se vlastně v takové samotě stává člověku partnerem? Opravdu si vystačí ve své mysli sám se sebou?

Rozumíte, že těžko chápu. Naše duše a nevědomí se stále nějak dovolává pozornosti, naše tělesná fyzika a chemie jakbysmet. Lidé jsou schopní se upracovat nebo ubavit k smrti, jen aby je neslyšeli – a tady si chlapík zevluje a lelkuje celé dny, a nejen, že to dokáže, ale ještě si v tom libuje a považuje to za nejsmysluplnější náplň svého času (který ale prý přestal, až na přírodní rytmy, jakkoliv podrobněji vnímat).

Navíc ‒ tenhle samotář nevyznával žádné náboženství ani nějaký přísný vnitřní systém. Jako motivaci uváděl čistě jen to, že nechtěl žít život s lidmi. Žádné enviromentální ideje, žádné svaté vytržení, žádné uctívání svatého divocha. Jen extrémní touha mít od lidí pokoj. Část knihy je tak věnována hypotéze, že Knight odcházel do lesa s poruchou autistického spektra. Že byl, podle dnes už nepoužívané diagnózy, asperger.

Kontroverzní na jeho osamocené existenci jsou jeho krádeže věcí v rekreačních chatách v dosahu jeho lesní skrýše. Proto ho honila léta policie. Z Knighta se pro jeho nepolapitelnost stala legenda amerického státu Maine. Jako mladík pracoval ve firmě alarm zabezpečování domů a tak kličkoval zdatně mezi chatařskými nástrahami. Podle vlastní etiky si bral jen pro sebe nezbytné potraviny a věci jako plynové bomby nebo baterky. Občas „otočil“ rádio nebo nějaké knihy a časopisy. V lesních odpadních jámách se ale našly i obaly od tyček Snickers a Mars nebo nejrůznější zbytky po fast foodech. Tedy ani tady žádná ideologie – prostě vzít jídlo, co je k mání.

Po zadržení při vykrádání jednou táborového skladu s potravinami se Knight nijak nebránil, později při výsleších všechno přiznal. Litoval, že z něho měli lidé strach, a považoval to za neodpustitelné. Co ho děsilo, byl zájem médií o mainského „poustevníka“. Jasně dával na vědomí, že žádné historky ze svého pobytu v přírodě nikomu sdělovat nebude. U novináře a spisovatele Finkela přes počáteční odmítání udělal výjimku. I jeho ale nakonec požádal, aby už ho neotravoval a nekontaktoval, když se velice obtížně pokoušel zase zařadit zpátky do společnosti, které se tak dlouho dokázal vyhýbat.

Zobraziť diskusiu (0)