...tenkrát, co tady Lulu byla naposledy, zpražila jednoho frajera, který se v /Úvěru odcestoval/objevil poprvé, všecko to začalo Luliným direktem, takovým tím nepostřehnutelným úderem, který někdy v šedesátých letech zasadil Mohammed Ali Sonnymu Listonovi, čímž obhájil titul mistra světa, „hej ty, natřásáš se tady jak kohout na hnojníku, jestli dokážeš chcát dýl než já, tak ti podržím kde a kdy budeš chtít, zadara, máš mý slovo,“ řekla a frajer na to „jenom si, Lulu, o sobě moc nemysli, nevíš s kým máš tu čest, tu výzvu beru, já totiž tlustý zadky a obrovský vemena miluju,“ a my se všichni smáli, protože ten frajer byl skutečně prvotřídní nádiva, netušil do čeho se to namáčí, kdyby o té ženské býval slyšel, tak by se taková nezodpovědná slova neodvážil vypustit, všichni jsme z toho byli auf, lepší zábavu jsme si nemohli přát, už jsme před sebou viděli mrtvolu toho nýmanda, musím říct, že ten samozvanec těmi řečmi Lulu pěkně rozpálil, ji, neporaženou královnu chcaní tohohle města, téhle čtvrti, a tak odsekla „ty seš blázen, čoveče, nejdřív bys měl vyhrát, než začneš prohlašovat, že sem tlustá, jenom vobyčejně žvaníš, jak tě tak pozoruju, ty mě porazit nemůžeš,“ „ale ano, můžu tě porazit, ty moje tlusťoško,“ on na to, „ale né, ty ubožáčku, vejtaho, jenom blázen si na mě troufne, zeptej se tady těch vokolo, co sem zač,“ odpověděla Lulu, „nejsem vejtaha, co řeknu, to pokaždé splním, miláčku,“ odsekl, „přestaň se chvástat, ty si snad myslíš, že když umíš pěkně mluvit, tak že dokážeš všecko co se ti zamane, ale já ti říkám, že na tohle, ty nemáš,“ řekla Lulu, sledoval jsem to zpovzdálí a myslel, že je to všechno jen tak z legrace, že ti dva se znají odjinud a nám tady přehrávají scénku ze /Tří nápadníků, jednoho manžela/, v každém případě povedená taškařice, říkal jsem si, určitě jsou spolu jedna ruka, ale nebyla to komedie, ten domýšlivý frajírek si věřil, když se prezentoval jako neporazitelný, ale netušil, co ho v ohybu řeky čeká, byl oblečený jako někdo důležitý, černé sako, bílá košile, červená kravata, na nohách lakovky, musel nás mít za chudáky, za vidláky, zkrátka za proletáře všech zemí, kteří nepochopili, že je potřeba se spojit, rádi bychom věděli, jak se mu rovné a dozadu sčesané vlasy mohly v tomhle dlouhém bílém suchu, kdy slunce sotva prosvítá skrze mraky, tak lesknout, ale hezouni neznají období parády, parádí se i za dlouhého bílého sucha, takže tomu frajerovi by se vlasy leskly i v černočerné tmě, musel trávit celé hodiny pře zrcadlem, žehlička na vlasy byla jeho fetiš, rovné vlasy ho zemi, kde kudrliny jsou tím nejhorším prokletím, stavěl trošku blíž bílé rase, také hodně kouřil, s gesty lepších lidí, zachtělo se mu představit se, a tak řekl „pro ty, kdo by nevěděli, jmenuji se Casimir a nic mě nezastaví, všude mě znají, žiji na úrovni, pokud jsem se zastavil tady, tak jenom proto, abych si vypil skleničku, nic víc, nejsem ožrala jako vy, co vyhledávám, to je úroveň,“ a já si řekl /„co to je doprdele za chlapa, co takhle mluví, uvědomuje si aspoň, do jaký oprátky strká hlavu,“/a tak v nás vzbudil odpor, tenhle Casimir co se chvástá životem na úrovni, co o nás prohlašuje, že jsme opilci, proč si teda nešel na skleničku jinam, někam, kde jsou na úrovni jako on, co, proč nám přišel připomenout, že jsme ubožáci, hochštapleři, Lulu měla pravdu, když říkala, že jenom obyčejně žvaní, a já si říkal, že ten frajírek si zaslouží pořádnou lekci, pořádně ztrestat, a také jsem si říkal /„každopádně, budiž tomu tak, konec sázek,“/k čemu jinému tady také mohl přijít, vymóděný jak notář, jak funebrák, operní maestro, to je ta podělaná muzika, kterou poslouchají lepší lidi jako Casimir, tleskají, i když ani nerozumí slovům, co to je za muziku, když člověka nedonutí hejbnout zadkem, když člověk ani nemůže říct ostatním /„mrkejte, jak se vlníme,“/co to je za muziku, když se jeden ani nezapotí, když nemůže ženskou pohladit po Venušině pahorku a přivést ji na myšlenky o fatálním aktu, já, když jsem tancovával, když jsem ještě býval stejný člověk jako ostatní, míval jsem rád stavy, kdy se mi zdálo, že sestupuju zpátky do ráje, zase jsem viděl neposedné anděly, jak mě nesou na křídlech, a tancovat jsem uměl, uměl jsem partnerku rozevlát tak, že se mi vrhala do náruče a bylo jenom na mně, jak večer skončí, teď ale nechci mluvit o sobě, nechci vypadat jako někdo posedlý slavomamem co si o sobě myslí, že je pupek světa, čili Lulu šla s tím frajírkem dozadu za /Úvěrem odcestoval/svést válku na konci světa, vzadu za /Úvěr odcestoval/je taková slepá ulička, je dobrá pro všechny možné levárny, lidi si tady vyřizují podezřelé záležitosti, takž sem se naši dva soupeři uchýlili, a s nima my všichni, očití svědkové, netrpělivě jsme čekali, jako normální čumilové, až Casimir co žije na úrovni padne, až se konečně naučí skromnosti, až se naučí před lidma pokorně mlčet, všichni jsme fandili Lulu, povzbuzovali jsme ji, tleskali jsme, a tak za /Úvěrem odcestoval/, v tom špinavém, smradlavém koutě, co je cítit močí divokých koček a kravinci šílených krav, Casimir co vede život na úrovni shodil sako starého černocha s metálem, sundal zvlněnou kravatu, pečlivě oblečení složil a položil na zem do rohu, potom se prohlédl ve svých lakovkách, tahle jeho poslední rozmařilost nás znovu nadzvedla, za koho se ten vůl má, co, proč se prohlíží, když ten jeho ksicht jak rozpláclý fík dostane další pecku, až ho Lulu zesměšní, ale frajírek se prohlížel, rukou si přejížděl uhlazené, vyžehlené
vlasy, které se leskly i v tom slabém srpnovém světle, nikdy nikdo neviděl takového náfuku, potom si Lulu svlékla halenku, musím poctivě uvést, že to mělo daleko ke scéně, kde si jistá Anča rozepla bílou blůzku, potom Lulu vykasala suknici až k bokům, odhalila lichokopytničí pozadí, obrovská, baculatá stehna ženské postavy z haitského naivistického obrazu, lýtka jak lahve od Primusu, ta mrcha neměla kalhotky, možná proto, že kalhotky, co by dokázaly spoutat takovou masu horstva neexistují, krkla si, a pořádně, že nás to všechny
znechutilo, a nahlas řekla „k radosti Boží, pravda se ukáže za rozbřesku, můžem ji mít i nemít, a to si právě ověříme, přátelé,“ a pak, když rozkročila věže-dvojčata, co jí sloužily jako pozadí, vykouklo pohlaví, všichni zatleskali, s podivem jsem zjistil, že mi stojí jako beranidlo, stejně tak i ostatním svědkům, člověk musí být upřímný a nezakrývat pravdu, ano, postavil se mi, protože ženský zadek je vždycky ženský zadek, ať je malý, obrovský, plochý, buclatý, pruhovaný jak zebra, s pihama z kterých vás rozbolí hlava, se skvrnama od palmového vína, se skvrnama od neštovic, ženský
zadek je ženský zadek, nejdřív se nám postaví a teprve pak se rozhodujeme, jestli do něj půjdeme nebo nepůjdeme, taky Casimir co žije na úrovni si svlékl kalhoty, odhalil hubeňoučké nohy brodivého ptáka, kolena jako spleť gordických uzlů, měl na sobě staré, tomatově červené slipy, stáhnul je až ke kotníkům a my uviděli jeho pinďoura....

překlad Tomáš Havel

Alain Mabanckou je jedním z nejvýraznějších současných afrických spisovatelů. Narodil se v roce 1966 v Brazzaville v Kongu, v Paříži vystudoval práva a dnes žije v USA, kde na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) působí jako řádný profesor (Full Professor) frankofonní literatury. Je autorem pěti básnických sbírek, devíti románů, dvou knih esejů a několika publikací pro děti. Jeho dílo bylo zatím přeloženo do patnácti jazyků.

Zobraziť diskusiu (0)