Byla to už třetí skupina novinářů, kterou Doggie vpustila do autobusu tvořícího zázemí prezidentské kampani. Snažila se na ně usmívat, vždyť mnohé z nich už dobře znala, ale byla unavená a naštvaná. Polovina cesty přes USA hravě utekla a hlavní demokratický kandidát na prezidenta, senátor Bruce Jansen, a jeho krásná manželka Mimi Toddová Jansenová už za sebou měli dvacet států. Byla to triumfální cesta a všichni by měli být nadšení a šťastní. Jediný problém byl, že v posledních osmačtyřiceti hodinách toho Doggie moc nenaspala a už jí docházely síly.

Cary Simmons, novinářský veterán z Washington Post, si její chvějící se aury okamžitě povšiml a odtáhl ji stranou. „Musíš nechat ostatní, aby se taky o něco postarali, Doggie! Lehni si a vyspi se, jinak na nás začneš být protivná, a komu by se to kruci líbilo? Jo, abych nezapomněl, všechno nejlepší k narozeninám.“

Doggie se usmála a přikývla. Měl pravdu.

Přivolala si k sobě jednoho z nejnovějších členů týmu zajišťujících kampaň Bruce Jansena, chytráka jménem Donald Beglaubter, a nechala se vystřídat. Uložila se vzadu v autobusu. Její mizerná nálada by nikomu neposloužila. Ale měla prostě takový den.

 

Brzy ráno jí zavolal otec a popřál jí všechno nejlepší k třicátým narozeninám. Třicet! V tomhle věku vychází najevo, jestli dřívější životní rozhodnutí nevedou do slepých uliček. Okamžik, kdy by člověk měl zvážit, jestli se nachází na správném místě. Probírala to s jinými ženami, aby získala větší jistotu. Jak by ji ale mohla získat, když polovina kamarádek ze střední školy už dávno připravovala dětský pokojíček pro třetího potomka? Možná by se cítila o trochu lépe, kdyby jí spolužačky záviděly, ale Doggie její volbu nikdo nezáviděl. Proč by měl člověk pro nic za nic tvrdě pracovat, když se narodil se stříbrnou lžičkou v puse? Proč odkládat to, k čemu je žena předurčena? Ano, věděla, co si myslí, a proto už si nepřála dál se s nimi vídat.

Na okamžik byl otec milý, ale pak nastoupilo jeho nevyhnutelné popichování, že jeho jediné dítě pracuje pro demokratického kandidáta na prezidenta. Poprosila ho, aby toho nechal, ale to ho ještě víc rozparádilo a on začal na Jansena nadávat a používat výrazy, které nenáviděla. Oplatila mu stejnou mincí a rozzlobila se. Otec přece miloval, když se vztekala.

„Je snad Jansen anděl?“ zasmál se. „Proč toho idiota obhajuješ, Doggie? Pokoušíš se ho snad ulovit, moje milá? Nemáš doufám v plánu vyhodit tu rudou komunistickou šlapku Mimi Toddovou ze sedla?“

Byla vzteky úplně bez sebe. Nadávala na něj ještě dlouho poté, co položila sluchátko. Všichni v autobuse si mohli domyslet, o co šlo, dokonce i Thomas Sunderland a Wesley Barefoot, kteří byli na opačném konci vozu. Temperament Buda Curtise a jeho názory byly všeobecně známé, a totéž platilo i pro jeho dceru.

Vztekala se, ale už se stalo.

Raději se uložila v zadní části autobusu.

 

Ve štábu Bruce Jansena zbývalo už jen pár lidí, kteří zažili osudovou cestu do Pekingu před šestnácti lety. Byli to dobří lidé, kteří Jansenovi zůstali věrní během celého jeho úspěšného období. Nejprve když byl guvernérem, potom mluvčím v řadě kontroverzních klíčových otázek ve Sněmovně reprezentantů, následně senátorem a konečně i během nejvýznamnější prezidentské kampaně, jakou země kdy zažila.

Národ Jansena miloval, což republikánskému kandidátovi, bratrovi odcházejícího prezidenta, přinášelo dost námětů k zamyšlení. Všechny průzkumy veřejného mínění posílaly současnou vládní politiku do pekel a lidé z prezidentova okolí říkali, že vypadá otřesně. Měl k tomu také důvod.

V průběhu Jansenovy okouzlující ofenzivy přibývalo lidem ze štábu jeho protikandidáta den po dni stále více šedivých vlasů, o Jansenových rivalech z Demokratické strany ani nemluvě. Neoficiální analýzy už před sjezdem demokratů naznačovaly, že jedenašedesát procent delegátů podpoří pochopitelné a logické argumenty senátora Bruce Jansena. Jelo se v zatraceně vysokých otáčkách.

Ale Jansenův štáb nedostal nic zadarmo. Všichni už několik měsíců tvrdě pracovali pod přísným dohledem vedoucího kampaně Thomase Sunderlanda, který ze starých spolupracovníků během času nejvíce posílil svou pozici. Sunderland byl vyzáblý a neusmíval se. Byl bývalým vyznamenaným důstojníkem, který vždy stál Jansenovi po boku a následoval ho v dobrém i zlém, když přišlo na věc. Nyní se mu mělo dostat odměny v podobě jedné z nejvyšších a nejdůležitějších funkcí v zemi, na které může člověk dosáhnout. Lidé tipovali více možností, ale post vedoucího kanceláře v Bílém domě byla ta nejpravděpodobnější.

Doggie se ke skupině připojila hned poté, co složila zkoušky na právech. Po několika měsících loajální práce jí bylo přislíbeno kancelářské místo v Bílém domě, pokud ovšem vyhrají volby. Byla naprosto spokojená.

Wesley Barefoot, který byl Jansenovým mužem už od oné nešťastné cesty do Pekingu, dostudoval práva čtyři roky před Doggie a s největší pravděpodobností se stane jejím nejbližším nadřízeným v Západním křídle. Neuvěřitelně mu to myslelo a naprosto skvěle zvládal komunikaci, což na Harvardu, kde oba studovali, často předváděl. Byl populární, okouzlující a sexy, takže většina nejkrásnějších a nejchytřejších studentek, jejichž cíl na univerzitě byl daleko povrchnější, se jeho výmluvností a lichotivým vzhledem nechala polapit. Stručně řečeno: dostal každou, kterou chtěl.

Říkalo se mu postelový král nebo Don Juan, přesto však se mu nikdy nepodařilo vemluvit se do Doggiiny blízkosti, jak by si představoval. Ona si jeho charismatu samozřejmě byla vědoma a jeho společnost si užívala, ale cesta odtud až do jeho postele pro ni znamenala mnohem víc.

Když si ho svého času na Harvardu všimla, rozhodla se, že jednoho krásného dne mezi nimi dvěma bude vážný vztah, a pořád to vnímala stejně. Když dostala chuť se s někým pomilovat, příležitostí se nabízelo víc než dost, na to nepotřebovala Wesleyho. Hezká dívka jejího věku a s takovým zadečkem si mohla vybírat a přebírat, a ona to taky dělala. Wesleyho si schovala na později.

Promnula si oči a podívala se na hodinky. Spala dvacet minut, ale jí to připadlo jako věčnost. Zvedla hlavu a spokojeně se ujistila, že Wesley se na druhém konci autobusu snaží zodpovídat zdánlivě nekonečné variace novinářů na pět v podstatě pořád stejných otázek, na které se ptali v posledních mnoha týdnech.

Zadívala se na něj a vychutnávala si pohled na jeho pohybující se rty.

Ano, říkal svým posluchačům. Může potvrdit, že Bruce Jansen je s klesající křivkou popularity svého protikandidáta a současného prezidenta velice spokojený a je si víceméně jistý, že ho nominace na demokratického kandidáta na prezidenta nemine. A ano, může také s klidem potvrdit, že Mimi Toddová Jansenová je těhotná.

Doggie vyskočila, až se hlavou praštila o strop autobusu. Všichni novináři začali kvičet jako čuník při porážce. Co to Wesley právě pronesl? Mimi Jansenová je těhotná? Bože všemohoucí, jedná se o zprávu roku, to všichni pochopili ve zlomku vteřiny. Guvernér, který svou první manželku ztratil tak otřesným způsobem a celá léta truchlil a byl naprosto nepřístupný. Muž, který konečně našel klid v duši a svou životní lásku si vybral v duchu krásné romantiky, se stane také otcem? Fixy škrábaly neuvěřitelnou rychlostí. Kdy to bude? křičeli. Je to jisté? Jak dlouho už to vědí? Co senátor Jansen říká na to, že se v tak pozdním věku stane otcem? Nebojí se toho, že se poprvé stane rodičem až v pětapadesáti letech? Je známo pohlaví dítěte?

Všechny otázky týkající se lobbování, vládních dotací do zemědělství a států na jihozápadě, kam Jansenova kampaň zatím nedospěla, byly smeteny ze stolu. Mimi Toddová Jansenová je těhotná! Neuvěřitelné! Pokud Jansen vyhraje volby, a tahle zpráva byla po pravdě řečeno sedmimílovým krokem ke konečnému vítězství, budou v Bílém domě zase běhat děti. To každému vyrazí dech! Od Kennedyho časů se nic podobného nestalo. „A stalo se to vůbec někdy před ním?“ zeptal se nejmladší z novinářů. Vážně, bylo naprosto šílené, jak byli všichni nadšení!

John Bugatti se prodral přes celý autobus a poťouchle se usmíval od ucha k uchu. Ospale jeho úsměv opětovala.

„Doggie! Zatracená práce, proč jsi mi nic neřekla?“

Potřásla hlavou a on pochopil. I pro ni to byla novinka, to bylo více než zřejmé.

 

Následujícího dne měly všechny světové noviny na první straně senzační příběh. USA Today otiskly upravený snímek Mimi Jansenové s miminkem v náručí. Washington Post přišel s hloubkovou analýzou, co to bude znamenat pro sociální a rodinnou politiku nové vlády. Všichni považovali za samozřejmé, že Bruce Jansen vyhraje a nové průzkumy veřejného mínění ukazovaly nečekaný nárůst v jeho prospěch i v těch nejkonzervativnějších státech. Ano, dokonce i Texas, domovský stát současného prezidenta, se začal otřásat v kovbojských botách.

Stručně řečeno, těhotenství Mimi Toddové Jansenové bylo terno. Terno pro kampaň Bruce Jansena i pro média. Mimi byla ztělesním dokonalé první dámy a místo po zavražděné Caroll Jansenové zaujala nejen s pokorou, ale i se vší vážností, jaká se obvykle vidí pouze u zkušených politiků.

Hned prvního dne, kdy oba svou lásku veřejně oznámili, bylo každému jasné, že Mimi Toddová má v sobě něco zvláštního. Všem se dívala přímo do očí, odpovídala na všechny otázky a nikdy se nesnažila z ničeho vykroutit, dokonce ani tehdy, když došlo na poněkud kontroverzní dotazy na její minulost mírové aktivistky během první války v Zálivu. Právě naopak, umožnila novinářům, aby se jí ptali na cokoli, a oni ji za to milovali, protože opravdu měli o čem psát. Mimi Toddová byla pravá Američanka, správná průkopnice, která se ničeho nebojí. Člověk si to mohl přečíst všude. O jejím dětství, kdy se vzepřela otcovým výtkám a nadále i po setmění jezdila na kole po zapadlých a ponurých uličkách Richmondu. Jak se snažila křičet až do ochraptění při otevírání nového stadionu týmu Seattle Seahawks a jezdila na snowboardu po okolních horách. Po dvou dnech hysterické mediální bouře o její minulosti všichni věděli, že v New Yorku dokončila studia ekonomie s nejlepšími výsledky a v Salemu plakala na veřejnosti při návštěvě hospicu. A kdo by si nepamatoval její velkolepý debut na jednom z celostátních televizních kanálů, kde jako novomanželka kontroverzního a neskutečně bohatého senátora poskytla rozhovor o svých velmi vyhraněných názorech? Sama si vymínila, že rozhovor bude probíhat na schodech před útulkem pro bezdomovce v nejšpinavější čtvrti Washingtonu, v Anacostii, a od první chvíle bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Mimi Toddová vypadala ve svých drahých šatech úchvatně, a před budovu se postavila skupina mladých výtržníků a začala jí nadávat, že se jen přiživuje na jejich bídě a mnoha hlasech. Bylo na ní jasně vidět, jak se jí to dotklo, ale místo aby rozhovor přesunula na jiné místo a jinou hodinu, i přes varování zaměstnanců televize sešla mezi lidi. Postupně některé z nich objala kolem ramen, stála vedle nich a mluvila s nimi, dokud se neuklidnili. Procházela mezi nimi, dokud se neutišili, a nakonec se vrátila zpátky nahoru na schody a pronesla svůj projev. Projev o tom, jak by lidé měli žít pospolu a navzájem se ctít, a mluvila tak přesvědčivě a jasně, až se lidem ježily chloupky na rukou. Potom nastalo ticho, takové ticho, jaké ani novinářům nedovolilo něco podotknout. Televizní kamery se pootočily a poslaly vzkaz celému národu: Toto je naprosto mimořádná žena.

A teď byla ještě navíc těhotná. Krásná, ani příliš stará nebo mladá a v každém ohledu bez nějak tíživé minulosti nebo původu.

Média samozřejmě šílela.

Zobraziť diskusiu (0)