Stezka života

Nevysleduješ stezku života.

Přísloví 5,6

Zhruba tři tisíce let po Gilgamešovi nám Dante vypráví, že v čase, kdy život náš je v půli se svou poutí, se ocitl v hustém lese. Tak začíná asi nejslavnější cestovatelské vyprávění západní literatury, vyprávění, jež nás, Dantovy čtenáře, provede třemi říšemi, které si prostřednictvím básníkových slov zajistily trvalé a hmatatelné místo v naší obraznosti. Když se v kulturách s křesťanskými kořeny hovoří o pekle, očistci a ráji, vědomě či nevědomě se tím odkazuje na Dantův cestovní deník. Čtenář se ocitá v temném lese, kde ztrácí pravou cestu („Trpko je v něm, že smrt jen už je trpčí“), sestupuje s Dantem do kruhů pekla a potom stoupá přes římsy očistce a nebesa až k Empyreu. Dante nám říká, že když se ve vzpomínkách vrací k onomu lesu, tento „neschůdný, hustý hvozd“ v něm znovu vyvolává strach, který cítil v danou chvíli a který má nyní cítit i čtenář. A třebaže je to těžký úkol, Dante ví, že o věcech, které tam spatřil, musí mluvit, neboť „i za dobro vděčím těm tmám / a o tom psát chci“. V tomto deklarovaném záměru je implicitně přítomen dar čtenářům: to kvůli nám se Dante přinutí vrátit na místo svých nebezpečných cest, to kvůli nám se znovu vydá na namáhavou pouť, která ho zavedla hluboko pod zem a vysoko na nebe, to kvůli nám se znovu pokusí dosáhnout okamžiku vrcholného zření. „Musíš jít jinou cestou,“ praví Vergilius Dantovi při jejich prvním setkání a nabídne svému svěřenci, aby šel jinudy, než kudy se chtěl vydat, nikoli z temného hvozdu rovnou na posvátnou horu, ale musí projít říšemi posmrtného života, aby nejprve viděl a trpěl svým tělem a teprve pak ve své mysli a poezii. Od prvních slov prvního zpěvu se my, čtenáři této cesty, stáváme Dantovými spolupoutníky.

Stejně jako v Eposu o Gilgamešovi se naše role cestovatelů liší od role poutníka i básníka. „Nel mezzo del cammin di nostra vita“: víme, že tento incipit je výchozím bodem vyprávění, ale je to pravda jen v doslovném slova smyslu. Cesta sama začala už mnohem dříve. Začátek, který máme číst, je už „vpolou své pouti“, teprve v tomto mezičase jsme přizváni, abychom se přidali k cestovateli, po skončení dosti dlouhého období, které začátku knihy předchází, po krajinách a útržcích z básníkova dřívějšího života, které se Dante rozhodl do Božské komedie nezařadit. Cesta začíná uprostřed děje, tedy způsobem, který středověká rétorika nazývá in medias res.

Viděno z jiného, důležitého úhlu jsme připraveni o skutečný začátek. Děj, k němuž odkazuje verš „mi ritrovai per una selva oscura“ („jsem zabloudil, kolem byl hustý les“), se odehrál velmi dávno, v Dantově prostopášné minulosti. Dobrodružství jsou u konce, z hrůz a překvapení zůstaly jen dávné vzpomínky, pokání a zjevení už proběhlo a poutník se vrátil na zem, aby o tom všem vydal svědectví. (Ve středověku „pouť“ znamenala cestu ke svatyni a zpět, nikoli pouze jedním směrem.) Přestože byla jeho cesta nebezpečná, říše nezmapované a výsledek nepředvídatelný, to vše je nyní u konce, cíle bylo dosaženo, poutník se šťastně vrátil do domovského přístavu — a toto vše je implicitně přítomno v onom incipitu básně. Jak čtenář ví, k tomu, aby báseň mohla vzniknout, musel poutník přežít, stejně jako poslové v knize Jób.

Coby čtenáři Dantovy básně jsme tudíž privilegovanými svědky. Od začátku očekáváme šťastný konec, neboť takový je smysl jejího názvu: komedie, tj. příběh, který končí dobře. Víme, že v závěru posledního zpěvu Ráje dojde cestovatel ke svému cíli a bude připraven vrátit se domů, ba že už se domů vrátil, aby o sobě podal písemnou zprávu. Avšak na rozdíl od čtenářů, kteří jsou do jisté míry s rozvržením Božské komedie — byť se vydávají na svou první riskantní výpravu — obeznámeni, Dante ztracený v hustém lese netuší, co ho čeká: neví, že se mu do cesty postaví tři strašlivé zrůdy, že jej na cestě bude provázet přízračný duch, neví nic o ohavných ani nádherných duších, které potká, ani o konečném a nevýslovném blahu, jímž budou jeho velkolepá dobrodružství odměněna.

Jestliže my jako čtenáři toto všechno víme a máme takovouto výhodu, budeme tomuto úkolu právi? Dokážeme se stát společníky hodnými tak výjimečného dobrodruha? Víme, že aby svou cestu dokončil, musel se Dante-člověk stát Dantem-poutníkem a ten zase Dantem-básníkem, kronikářem svých vlastních dobrodružství. A my, kteří přijímáme svou novou roli a kráčíme v Dantových stopách, musíme zavrhnout svou běžnou identitu a sami se stát poutníky, četbou proměněné v nezbytné postavy příběhu, které Dante neustále oslovuje, varuje, vede, nabádá a zapřísahá, abychom rozvažovali a dělali vše, co je v našich osvícených silách. „Každá cesta, která vede k duchovnímu naplnění,“ napsal ve dvacátém století historik umění Titus Burckhardt, „vyžaduje od každého, kdo se na ni vydá, aby se vzdal svého navyklého ‚já‘, pokud se chce stát skutečně sebou samým, což je proměna, kterou provázízřeknutí se vnějšího bohatství a marnivé domýšlivosti, tj. ponížení a zápas s vášněmi, z nichž se skládá staré ‚já‘.“ To beze zbytku platí pro Danta-poutníka, avšak též pro čtenáře. Abychom mohli Danta následovat, musíme se zříct své běžné identity, odložit pohodlí selského rozumu a známých odkazů, musíme obětovat své pevné a uklidňující představy o faktické realitě a pokorně se podřídit pravidlům a nařízením, která nám připravil básník, aby nás vedl. Dokážeme to však?

Dante si je těchto našich obtíží velmi dobře vědom, a když se chystá vstoupit do prvního nebe, provázen strašlivým Beatriciným úsměvem, promluví ke čtenářům, svým společníkům na cestách, varovným tónem:

Jestli váš člun je maličký a vratký,

neplujte za mnou chtiví slyšet zpěv,

s nímž má loď brázdí moře, pluje zpátky,

vraťte se domů na bezpečný břeh,

ztratím se vám a co potom? vám hrozí

na oceánu bloudit v úzkostech.

Ernst Robert Curtius, který ve své slavné studii o přetrvávání klasické obraznosti v evropské literatuře stručně vylíčil dějiny metafory světa jako knihy, poznamenal, že řada latinských básníků přirovnávala spisovatelské řemeslo k řemeslu plavby — mimo jiné Propertius, Manilius, Horatius nebo Statius. Ve druhé knize Zpěvů rolnických hovoří Vergilius o vyplutí („vela dare“) a ke konci čtvrté knihy o spouštění plachet („vela trahere“). Tento kruhový pohyb, zahájení a ukončení plavby, je pro myšlenku cestování textem zásadní. Je společný všem vyprávěním o cestách, ať už skutečných, či alegorických: implicitně v sobě obsahují svůj závěr, moment odchodu v nich předjímá moment návratu. Každé vyprávění o cestách tvrdí, že „v mém konci se skrývá můj začátek“, neboť ve chvíli, kdy se cestovatel vrátí, započne svou cestu znovu tím, že bude vyprávět o svých dobrodružstvích. Skutečným účelem Dantovy pouti je vlastně vydat se na cestu znovu, tentokrát však nikoli bojácnými kroky, nýbrž nebojácnými slovy. Dante nazývá Beatrici tou, „která kvůli nám zanechala své šlépěje v pekle“, a totéž mohou o Dantovi říct jeho čtenáři. Tato cesta byla vykonána kvůli nám, kvůli příběhu.

Dantův příběh je tedy zároveň příběhem krajiny i mapy, nebo spíše sledem krajin, jejichž mapa se rozvíjí, když je cestovatel zdolává, ať už kráčí, šplhá, letí na hřbetě příšery, nebo je převážen přes pekelné vody, ať už ho Vergilius či Statius vedou na vrchol hory Očistce, nebo jej Beatrice provází mimo čas nebesy. Dantovy popisy říší, jimiž prochází, jsou natolik precizní, barvité a kartograficky přesné, že čtyřiadvacetiletý, nepříliš empiricky založený Galileo dokázal o umístění a velikosti Dantova pekla pronést dvě vědecké přednášky. „Jestliže se lidem,“ píše Galileo, „po bezpočtu pozorování, probdělých nocí a nebezpečných plaveb slavně podařilo změřit a určit vzdálenosti mezi nebesy, jejich pomalé i rychlé pohyby, vztahy mezi nimi, velikost nebeských těles blízkých i vzdálených i polohu země a moře (tedy věci, které jsou převážně zjistitelné smysly), o kolik úžasnější nám musí připadat prozkoumání a popis umístění a velikosti pekla, jež pohřbeno v útrobách Země a skryto našim smyslům není známo nikomu a zcela se vymyká naší zkušenosti?“ Galileo se podobně jako Dante domnívá, že imaginární svět, stejně jako svět hmotný, může být čtenářem zmapován a prozkoumán. Kniha je svět, jímž můžeme cestovat, protože svět je kniha, kterou můžeme číst.

Alberto Manguel:

Cestovatel, věž a červ. Čtenář jako metafora

Preložili: Lucie Chlumská a Ondřej Hanus

vydal Host Brno 2016

Zobraziť diskusiu (0)