Zora Bútorová píše Milanovi Petruskovi a Alenke Miltovej, 14.4.1987

Veľké očakávania pomoci zvonku spľasli – stačila zmrazujúca atmosféra Paláca kultúry. Ale aj tak sme mali s Ivanom cestou z Prahy krásny zážitok. Kým si Ivan išiel hľadať miesto vo vagóne, zložila som sa ja vo svojom spacáku. Privítala ma mladá plavovlasá dievčina, vracajúca sa z Prahy z postgraduálu pre ekonómov. Ledva čakala, komu to bude môcť vyklopiť: vraj stretla sa na ulici s Gorbačovom, zhováral sa s ňou, podal jej cez kapotu ruku, bol taký... taký strašne normálny, ani neviem, ako by som to... uverila som, že nemôže chcieť nič zlé, Husák stál obďaleč, ako trikrát vykopaná mŕtvola, z hŕstky okolo sa ozval výkrik, ať žije soudruh prezident, ale nula bodov, nik sa nepridal, ja tomu nerozumiem, prečo tí naši nikdy nejdú medzi ľudí, bože, som celá rozhorúčená, keď si na to spomeniem, chcela som zavolať zo stanice domov, aby naši pozerali o pol desiatej telku, určite tam budem... Dobreže od vzrušenia nestrhla zo seba hodvábnu blúzku, rozopla sa, nemala podprsenku, vtom sa dovalil Ivan s mirindou v ruke: Ach, pardón, ona sa na chvíľku zbadala, zahalila sa, ale potom to znovu všetko vysypala Ivanovi, na blúzku celkom zabudla, v sobotu rozhodne vybehne do ulíc, aby videla, či aj Bratislavčania...

Martin Bútora píše Milanovi Petruskovi a Alenke Miltovej, 18.9.1987

Babinský sa vlečie ďalej, do národa sa trúsia nové a nové detaily, kto koľko vrátil, kto koľko dostal, ale napokon aj to, čo vyšlo v Pravde, je výrečné: celkom otvorene sa hovorí o tom, že aj najvyšší funkcionári brali, ale že to nie je trestné, rozhodne aspoň nie v rámci tohto procesu, hoci slovenský generálny prokurátor hovorí, že to stojí za zamyslenie morálne a podobne – pomaly už to začína byť tak, že ono sa aj všeličo povie (no povedzme pätina – ale veď kto naozaj chcel, mohol počuť aspoň polovicu, proces bol verejný), a NIČ SA NESTANE. Tento všeobecný vzor totálneho úpadku mravov, keď sa nielen tutle, ale aj zverejní, že niekto môže všetko a nič sa mu nestane, je takým neslýchaným výsmechom normálneho fungovania, že zdravý človek, aj keď to všetko vedel, to musí skotomizovať, on si to akože vypočuje, rozhorčí sa, ale kamsi to zatlačí. A bože môj, až mu to tam raz všetko praskne! A samozrejme, v najnevhodnejšiu chvíľu, na najmenej vhodnom mieste! To bude RACHOT!!! To sa potom budú čudovať – že prečo odrazu takto prať špinavú bielizeň, veď sa to mohlo akosi inak, treba akosi určité normy a tak ďalej – alebo nie, ANI TOTO už sa nestane? Ale stane sa, raz sa to stane.

Momentálne samozrejme nie. Sú v stave TOTÁLNEHO OCHROMENIA. Nik nie je nič ochotný vážnejšie zmeniť, nik ani na to nemá síl. Každý má vlastné mafie, vlastné eštébé. Každý na každého niečo vie (mimochodom, paradoxne, na „progresivistov“ à la Lubomír sa toho z čisto kriminalistického pohľadu vie viac, Gusto je úplne čistý a Vasil relatívne). ALE NIK Z NICH NEODÍDE. Nemôže – oni by to všetko zvalili naňho, naňho jediného (prípadne pridali Slovákov, ak by to šlo, či inú obdobnú kliku). Takže tam budú trčať.

Martin Bútora píše Milanovi Petruskovi a Alenke Miltovej, 18.1.1988

Československý život, naše vydanie nekrofílie: teraz sa nič nedá, je taká situácia. Sme majstri, neprekonateľní virtuózi v umŕtvovaní, znehybňovaní vecí, v predstieraní diania a zároveň tvrdošijného dodržania, že sa neudeje NIČ; „nič“ – „napíš to tak, aby tam Igorko nebolo nič“ (Filkorn Hrušovskému); „už sme to úplne vyčistili, môžeš byť spokojný, nie je tam nič“ (dramaturg televízie riaditeľovi); desiatky prípadov.

Milan Petrusek píše Martinovi a Zore Bútorovcom, 25.1.1988

Milý Martinko, volám sa Milan Petrusek a nejsem presidentem Spojených států, ale presidentem takej zasratej akadémie, jako máme v Praze, bych mohl býti v tu ránu. Ti lidé od rána do večera intrikují, pomlouvají se a chystají klacky, aby si je mohli lépe hodit pod nohy, snad to po večerech trénují, proboha živého, o čem si doma povídají se ženuškami či manžely, ty baby jsou možná ještě horší! Práce veskrze žádná. Co s tím? Pracovat, vím. Má to smysl? Nevím, ale já jsem si žel už život takto definoval, takže uháním – močálem černým, tak to vlastně je správně v tom Tomanovi a lesní panně. Opravdu se chci trošku zúžit tématicky (kdyby to šlo i tělesně, fakt), takto to dále nejde, ale když mě to láká všecko!

Alenka Miltová píše Zore a Martinovi Bútorovcom, 31.3.1988

Dopoledne s prof. Bellem bylo zábavné samo o sobě. Nejdříve to začalo tím, že se na nástěnce u vrátnice objevil plakát, že prof. Bell (USA) přednáší tehdy a toto tam a tam – všichni vítáni! Pokračovalo to tím, že z obav, aby se velký sál na Úřadu prezidia (!) naplnil, byla aspirantům uložena povinná účast. Celý ústav dále obcházel náš organizační tajemník, bývalý voják z povolání (sic!) a též nabádal pracovníky, aby přišli.

Podruhé to začalo tím, že v kýžený den přivezli pana profesora omylem do ústavu, čehož jsem byla svědkem. V tu chvíli jsem litovala, že neumí česky, neb vedle plakátu zvoucího na jeho přednášku viselo sdělení vedoucí hospodářské zprávy zhruba tohoto znění: „Pozor – nepřehlédněte! Vyhořela továrna na toaletní papír. V obchodní síti byla proto přijata opatření, že toal. papír bude prodáván pouze volně obyvatelstvu, nikoliv organizacím na fakturu. Není v silách jedné pracovnice MTZ, aby obcházela prodejny s papírem a tam po 4 kusech (neb více nebude nikomu prodáno) nakupovala za hotové toal. papír pro potřeby v ústavu. Do vyřešení situace si proto každý pracovník zajistí toaletní papír sám a po předložení paragonu mu bude proplacena částka za 4 balíčky toaletního papíru za období …“

Jak řečeno, akce se konala v zasedačce ÚP, vstup volný, žádný kontrolor u vchodu, 7 minut před ohlášeným začátkem sál ze ¾ prázdný, ale pak se během 15 minut zaplnil tak, že někteří i stáli. (...) Nad předsednictvem visel na konstantním závěsu nekonstantní (tj. občas obměňovaný) nápis, resp. heslo: „Všechny síly strany a lidu za důsledné plnění závěrů XVII. sjezdu KSČ“, dále čsl. a rudá vlajka. Bustička V.I.L. byla decentně postavena do levého rohu pod závěs (ne za závěs), zatímco vpravo se válela nějaká krabice. Jo, ještě jsem zapomněla na stálou výzdobu tohoto sálu – po pravé straně předsednictva visí obrovský Hynaisův obraz Paridův soud, čili nahé ženy, nádherně vyvedené v barvách minulého století… Pan profesor přednášel vsedě. Pokud jde o obsah, zklamal, hlavně jsem tam postrádala cokoliv sociologického – ke konci sliboval jakési „sociologické konsekvence“, ale nic takového se nekonalo. V besedě na otázky, jak to míní s tou „vědou otevřenou všem, kterou mohou všichni sdílet“, reagoval netečně, vzpružily ho jedině otázky týkající se jeho starých knih – to mu asi došlo, že je tu skutečně někdo četl (ale jak konstatovali zlí jazykové: ti, kteří se léta živili kritizováním pana profesora, se na jeho přednášku nedostavili…). Tak to bylo moje první setkání v životě s americkým profesorem! Nejlépe to ovšem vyjádřila jedna sekretářka našeho odboru, velmi vzdělaná dáma: „Ono je to divný, že je to opravdu někdo skutečný, když člověk celý život jenom vypisuje na kartičky Bell, vypůjčuje v knihovně pro šéfy knížky, které napsal Bell – je to prostě divný, že takový člověk skutečně žije …“

Martin Bútora píše Milanovi Petruskovi a Alenke Miltovej, 5.11.1989

Budete nás mať radi aj potom, keď padne vláda? A to už bude čoskoro! Nádherne sa to sype, až sa toho človek obáva. Aj to je určitý druh zadosťučinenia, že vlak, do ktorého sme nasadli, nejde celkom do slepej uličky (pod „vlakom“ myslím všeličo, od pražskej konferencie cez Horizonty a Alternatívky a listy až hoci po Slovenské pohľady). Jedno je isté: sociológie bude treba, ba ešte viac. A hlavne a najmä, ako už konštatoval Horizont i iní, bude treba p r o g r a m: duchovný, dlhodobý, ale aj krátkodobý, akčný. Zdá sa, že doba na to zreje. (...)

Drahí – budete nás ľúbiť, aj keď vzbĺknu nacionalistické vášne – a ony žiaľ vzbĺknu...? Nebude to síce tak skoro, ako padne vláda, ale aj tak.

kolektív autorov

Ale snad i pro toto jsme žili, ne? Výber z korešpondencie M. Petruska a A. Miltovej s M. Bútorom a Z. Bútorovou

SLON 2017

Srdečne pozývame aj na krst knihy vo štvrtok 6.4. o 19:00 v Artfore na Kozej v Bratislave:

Zobraziť diskusiu (0)