Jedna rovina názvu tvé nové knihy odkazuje ke křesťanství. A ty máš s hlavní hrdinkou společné to, že jste prošly podobnou zkušeností. Jaké pro tebe bylo vyrůstat v katolickém prostředí?

Když v tom žiješ, jsi přesvědčený, že je to ta nejlepší možná cesta. Až když od toho poodstoupíš, zjistíš, že tomu tak být nemusí. Často myslím na slova filozofa Tomáše Koblížka v našem podcastu Doba složitá, kde říkal, že by člověk měl být připravený přijmout to, že čemu celý život věřil, nemusí být pravda. On tím mířil na dezinformace, ale já si to převedla i na katolické prostředí a veškerá dogmata. Takže si představ, že celej život pěstuješ lásku ke Kristu, živíš v sobě ten příběh o sebeobětování, pracuješ na jakési čistotě a pokoře, protože ty jsou deklarované jako největší ctnosti, a pak sebereš odvahu si říct, že je to celé třeba jenom lidský konstrukt. To opravdu strašně bolí.

Je ale potřeba rozlišovat liberální a konzervativní katolické prostředí. Já vyrostla v tom druhém.

A jak tě to tedy ovlivnilo?

Hodně. V nějakém smyslu mě to zabrzdilo v rozletu a rozvoji. V růstu. Spoléhání se na daný rámec morálky a pravidel je jednodušší, než si ho vytvářet sám. To vyžaduje větší úsilí, dospělost, vyzrálost.

Abych ale nebyla nespravedlivá, katolické prostředí mi dalo i mnoho přátelství a touhu po něčem duchovním a nehmatatelném. Jak to máš vlastně s vírou ty? Myslíš někdy na něco, co nás může přesahovat?

Mám v tom trošku zmatek. Naši mne nechali pokřtít, ale víra je nikdy nezajímala. Bůh se u nás vždycky objevil v rámci pověr, nebo když se volalo po pomoci v průšvihu. Ale měl jsem velmi věřící tetu, která mi to všechno podávala tak něžně, že jsem na Ježíše rád myslel. Teď mě napadá — měla jsi někdy nějakého imaginárního kamaráda?

To byl právě ten Ježíš. Vypěstovala jsem si k němu docela důvěrný vztah. A i když jsem se rozhodla, že ničemu takhle konkrétnímu věřit nechci, to pouto je ve mně pořád někde schovaný.

A měla jsi i jiný ikony? Třeba popkulturní? Když mi bylo okolo šesti, objevil jsem televizi a stalo se ze mne dítě, co miluje seriály a filmy. Rodiče měli rádi svůj klid a nijak mě nekrotili. V tom věku jsem například nebyl připravený na to, že někdo může umřít. Zhroutil jsem se z toho, když zastřelili Robina Hooda. Ale nechal jsem si vysvětlit, že je to jen vymyšlená postava. V jedenácti jsem strašně miloval Freddieho Mercuryho. Tehdy bylo všechno pomalejší. Kdyby umíral dnes, bude obden na internetu zpráva, jak je na tom zle. Jenže těsně po revoluci jsem koukal na všechna ta videa, kde zářil, a pak najednou hlásili, že umřel. Bylo to pro mě tak zničující, že jsem mu pár dní po jeho smrti šel vytesat do dřevěné desky náhrobek a ten jsem pak nazdobil v lese!

To je hrozně hezký! Já Freddiemu Mercurymu propadla mnohem později, až když jsem se trochu víc osvobodila od mentality svých rodičů. To už byl ale bohužel dávno po smrti. Moje ikony se nicméně v průběhu života hodně měnily. V období gymplu to byli ruští spisovatelé a dramatici: Tolstoj, Čechov, Nabokov, Dostojevskij, Bulgakov. Fascinovala mě extatičnost jejich jazyka, postav i situací, někdy jsem se při čtení dostala do extáze i já. Během studia architektury už ale na čtení beletrie nebyl čas, a tak se můj zájem přesunul na stavitele, kteří nejen navrhovali skvělé domy, ale uměli o nich i hrozně zajímavě přemýšlet. Třeba Rem Koolhaas se k architektuře propsal. Byl původně novinář a architekturu měl až jako sekundární povolání. Jeho kniha S, M, L, XL se pro mě stala druhou biblí, protože v ní spolu se svým výzkumným týmem předznamenal mnoho fenoménů doby: rozpad tradičního urbanismu, vznik „junkspace“ — amorfních, přebujelých komerčních prostorů — nebo kult architektonických značek, kde se architektura stává mediálním produktem.

Další vlnou mých ikon se stali umělci. Ze všech musím zmínit Gerharda Richtera kvůli tomu, že i když už byl dávno slavný a měl svou jistou pozici, nepřestal hledat nové umělecké výrazy. Nicméně ani on nikdy nešel za hranu, tak jako Marina Abramović, srbská performerka, která do toho dávala i život. Mezi její nejkontroverznější počin patří šestihodinová performance, během které nechala publikum, aby s ní pomocí sedmdesáti dvou předmětů od růže po nabitou pistoli dělalo cokoli.

............

ukázka z rozhovoru pro časopis Host 1/2026¨

Anna Beata Háblová (nar. 1983) je spisovatelka, básnířka, slamerka, ale také architektka a vizuální umělkyně. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a O mé závislosti nikomu neříkej (Dauphin, 2020). V roce 2017 vydala populárně-naučnou knihu Města zdí o historii a interpretaci obchodních center ve vztahu k městu. Následoval titul na pomezí odborné studie a beletrie Nemísta měst (Host, 2019) o opomíjených, pomíjivých a míjených místech. V posledních letech přispívá úvahami o architektuře do Českého rozhlasu, kde také moderovala filozofický podcast Doba složitá. V roce 2022 nakladatelství Host vydalo její první román Směna, loni na podzim vyšla novinka Víry.

Zobraziť diskusiu (0)