Co vás nejvíc baví na reálných příbězích, které sbíráte pro Paměť národa?

Já sama příběhy nenatáčím, ale dávám nahrávkám podobu psaného příběhu na našem webu. Na začátku o protagonistech většinou vím jen velmi málo: datum narození a důvod, proč je Paměť národa oslovila. Takže ve chvíli, kdy si pouštím novou nahrávku, je to jako když otevřete novou knihu a jste zvědaví, „o čem to bude“. Někdy je to docela napínavé. Pak mě taky hodně baví, jak pamětníci vyprávějí o svém dětství. Tyhle vzpomínky bývají plné barev, zvuků, vůní, detailů vrytých do paměti. Zatímco když pak vyprávějí o dospělosti, někdy přeletí v jedné větě celé roky nebo desetiletí: „A pak jsem až do důchodu pracovala v tom a tom podniku.“

Proč je důležité tuto paměť zachovávat?

Od jistého věku, myslím, všichni známe ten pocit lítosti, že jsme se svých babiček, dědečků nebo rodičů víc nevyptávali, „jaké to tehdy bylo“, že jsme jim víc nenaslouchali. Většinou na to přijdeme až ve chvíli, kdy už to nejde. Takže náš archiv je způsob, jak tuto autentickou paměť uchovávat v širším měřítku.

Pamětníků se ptáme především na to, jak jejich život zasáhla různá období československé historie: padesátá léta, srpen 1968, normalizace… Každý si například pamatuje, kde byl a co dělal 17. listopadu 1989. Jsou to tisíce subjektivních střípků, ze kterých už se dá poskládat plastický pohled, co se daného dne v celé zemi dělo.

A pak je tu rozměr možného poučení z historických událostí pro současné a budoucí generace. Musím říct, že k tomu začínám být v poslední době trochu skeptická, vzhledem k tomu, co se děje u nás i ve světě. Ale to neznamená, že nemá smysl se o to snažit.

Jak dlouho jste sbírala příběhy, které jste zahrnula do knížky Exoti?

Pro Paměť národa pracuju šest let. S některými příběhy, na které jsem během té doby narazila, jsem se nedokázala rozloučit, pořád jsem je nosila v hlavě, i když tehdy jsem ještě nevěděla, že knížka vznikne. To je třeba případ Růženy Ďorďové, kterou jako malou holčičku i s její sestrou sociálka doslova unesla do dětského domova jen proto, že potřebovali „doplnit stavy“. Nebo Ladislava Hyleny, jehož rodina v 60. a 70. letech ve volném čase opravovala chátrající kostely v severočeském pohraničí. Mnohé z těch kostelů byly krátce po dokončení oprav zbourané kvůli rozšiřování hnědouhelných dolů. Tyhle příběhy jsem doplnila dalšími, které jsem vyhledávala v rámci rešerše.

Jaké bylo vaše osobní kritérium pro zařazení příběhu do knihy, kdo byl pro vás dostatečným exotem?

Chtěla bych zdůraznit, že název knihy nevyjadřuje můj osobní postoj, já nikoho nenálepkuju jako exota. Ten název vyjadřuje pohled okolí, které má sklon rozdělovat lidi na „normální“ a „divné“. Podobně jako třeba jeden Dostojevského román nese název Idiot, což ale neznamená, že autor považuje svého hrdinu za idiota. Je to nálepka, kterou mu dávají ti druzí.

Nicméně hlavním kritériem pro mě byl pocit odlišnosti, nějaká životní situace, která z člověka udělá oběť diskriminace, šikany, terč zvědavých, posměšných, odsuzujících pohledů. Ať už tím důvodem je národnost, handicap nebo něco jiného. Snažila jsem se, aby v knize byli zastoupeni příslušníci rozmanitých menšin, ale jsou tam i lidé, kteří se lišili svými dobrovolně zvolenými životními postoji. Například Hana Jüptnerová, jejíž odlišnost byla hned dvojí: jednak byla disidentkou v malém městě, kde neměla podporu okruhu přátel jako pražští chartisté, jednak byla matkou samoživitelkou.

Potýkala jste se někdy s osobním pocitem, že vy sama jste exot?

Myslím, že tenhle pocit někdy zažil asi každý. Nejsem příslušnice žádné definované menšiny, nemám žádný viditelný handicap, ale v dětství jsem se s tím potýkala docela dost. Například moji rodiče se rozvedli tak krátce po mém narození, že jsem si svého tátu vůbec nepamatovala. Sice za mnou každé dva týdny jezdil, ale dlouho jsem pořádně nevěděla, kdo to vlastně je. Moje máma i babička ho nazývaly jen příjmením, které bylo stejné jako moje. Takže jsem chápala, že ten člověk ke mně nějak patří, ale zároveň jsem se za to styděla, protože máma o něm mluvila vždycky jen ironicky, pohrdavě a když přijel, doma bývalo dusno. „Máš tady návštěvu,“ řekla vždycky, když dorazil, a připadalo mi, že je to nějaká moje ostuda. Strašně nerada jsem s tím „cizím“ pánem chodila na procházky po našem městě a bála jsem se, že nás někdo potká. Teď máme s mým tátou dobrý vztah, ale ten jsme navázali až v době mojí dospělosti.

Kromě toho jsem byla takové to dítě, co má samé jedničky, ale v tělocviku jsem byla úplně nemožná. Když si kapitáni při vybíjené vybírali svoje družstva, byla jsem ta, co zůstane úplně poslední. Dost jsem se bála, aby mě děti neoznačily za šprta, a snažila jsem se ty svoje jedničky pořád nějak odčinit, třeba napovídáním, později odmlouváním učitelkám.

Proč je důležité se těmto příběhům věnovat a upozorňovat na ně?

Protože šikana a diskriminace samozřejmě nikam nezmizely. V něčem jsou dnes jiné – společnost už není tak šedivá a uniformní jako v sedmdesátých letech –, ale v něčem je to pořád stejné a možná horší. Mám na mysli například situaci trans lidí, kteří zažívají neuvěřitelně hnusné útoky (nejen) na sociálních sítích, nebo ukrajinské uprchlíky, do kterých se strefují bohužel i vládní politici. Když politici mluví o tom, že chtějí pomáhat „hlavně našim lidem“, otvírá se mi kudla v kapse.

Automaticky tím někoho vydělují, jako že je jiný, „ne-náš“. Je to odporné a ve finále se to může obrátit proti komukoli. Protože na každém se může najít něco, v čem je jiný, „ne-náš“, prostě exot.

ptala se Radka Potměšilová, psáno pro blog Arga

Zobraziť diskusiu (0)