Kniha Babi je zvláštní komiks beze slov. Kdy a za jakých okolností jsi ho začala kreslit?

Při­šel ke mně během prv­ní­ho loc­kdow­nu. Za pan­de­mie jsem kres­li­la dcer­ku, kte­ré teh­dy byly nece­lé dva roky. Cho­di­ly jsme po oko­lí na pro­cház­ky a já zazna­me­ná­va­la její drob­né obje­vy a rados­ti. Našla jsem si pro to tako­vou zvlášt­ní tech­ni­ku. Ryla jsem do papí­ru a do toho jsem vtí­ra­la tis­ko­vé bar­vy. Moc se mi to líbi­lo, a když jsem se na ty obráz­ky díva­la, říka­la jsem si, že by z nich byla krás­ná kníž­ka. Neby­la jsem si teh­dy ješ­tě jis­tá, kudy mě to pove­de, ale při­ro­ze­ně se to vyvi­nu­lo. Jako mno­ho rodin za pan­de­mie jsme byli najed­nou odlou­če­ní od našich blíz­kých a nemoh­li jsme vidět moji babič­ku, tedy Alen­či­nu pra­ba­bič­ku. Byd­le­la v Pra­ze a jez­dit za ní v tu chví­li nešlo. Bylo mi to líto, a pro­to jsem je, dcer­ku a babič­ku, chtě­la ve fan­ta­zii nějak pro­po­jit. Zača­lo se mi to dařit skr­ze ty drob­né Alen­či­ny obje­vy. Našla tře­ba v praskli­ně na zdi tvar velry­by, v obráz­cích mi to zví­ře postup­ně oži­lo, zmi­ze­lo v deš­ti na roz­bou­ře­ném moři, no a babič­ka, kte­rá žila v šes­tém pat­ře pane­lo­vé­ho domu, pak najed­nou za oknem v mra­cích po deš­ti uvi­dě­la tutéž velry­bu. Jin­dy Alen­ka našla šne­čí uli­tu a jako zmen­še­ná do ní vlez­la a na kon­ci ces­ty se obje­vi­la v babič­či­ně poko­ji. Když už jsme pak po dlou­hé době sku­teč­ně za babič­kou moh­ly jet, hle­da­la jsem zase před­mě­ty v jejím bytě a skr­ze ně jsem ji pro­po­jo­va­la s Alenkou.

Vnímala Alenka ta omezení za koronaviru?

Mys­lím, že ze začát­ku si to neu­vě­do­mo­va­la, malé dítě se pros­tě pohy­bu­je na pár met­rech a nevní­má žád­ná vel­ká ome­ze­ní. Ale postup­ně se zača­la ptát, proč neje­de­me zase vla­kem do Pra­hy a proč mís­to toho babič­ce pořád volá­me. Jed­nou si vza­la botu, dala si ji na ucho a skr­ze tu botu vola­la babič­ce jako tele­fo­nem. Nakres­li­la jsem to. Pro mě to byl vel­ký impulz, že je potře­ba být nějak v kontaktu.

Proč je komiks beze slov? Není to pro čtenáře ve chvíli, kdy by bylo nutné něco doříct, jisté omezení? A ty sama sebe omezíš a riskuješ tak, že to čtenář třeba pochopí jinak.

Mě osob­ně fas­ci­nu­je vyprá­vě­ní obra­zem a čas­to mi říká mno­hem víc. Za pan­de­mie jsem pro sebe obje­vi­la kni­hy Shau­na Tana nebo Syd­ney­ho Smi­the a zami­lo­va­la se do nich. Postup­ně jsem se tako­vý komiks uči­la kres­lit, nikdy před­tím jsem to nedě­la­la. Obráz­ků vznik­lo asi dvě stě pade­sát a z nich jsem vybí­ra­la, někde doří­ká­va­la, jin­de se uči­la zkrat­ce. Nad čte­ná­řem jsem pří­liš nepře­mýš­le­la, muse­lo to dávat smy­sl hlav­ně mně. Může se tedy stát, že někte­ré věci bude číst jinak, než jsem to sama zamýš­le­la, ale to mi při­pa­dá krás­né. Odlou­če­ní a stesk kaž­dý pro­ží­vá­me po svém. Už mám dokon­ce i něja­ké ohla­sy, ze kte­rých je vidět, že to tře­ba nemu­sí být „čte­no“ jako pří­běh hol­čič­ky a její pra­ba­bič­ky, ale že to někdo může vní­mat jako návrat do pra­ba­bič­či­na dět­ství. Ale to pře­ce vůbec nevadí.

V lockdownech jsme měli všelijaké myšlenky, včetně těch, že se se svými blízkými třeba už nesetkáme.

No prá­vě. Přá­la jsem si ten pří­běh dát babič­ce k naro­ze­ni­nám. Což se vlast­ně v něja­ké for­mě poved­lo. Vidě­la, jak kníž­ka vzni­ká, obráz­ky jsme jí posí­la­ly s Alen­kou dokon­ce jako pohled­ni­ce. Pak babič­ka zemře­la. A kni­ha vyjde přes­ně rok po její smr­ti. Mrzí mě, že ji nemů­že držet v ruce. Ale bylo to všech­no vlast­ně krás­né a sil­né pro­po­je­ní. Moje mamin­ka cho­di­la v Pra­ze za babič­kou a posí­la­la mi fot­ky jejích rukou, někte­rých před­mě­tů, kte­ré ji obklo­po­va­ly, já jsem je kres­li­la a pak jí je posí­la­la nakres­le­né. Všech­ny ty detai­ly a před­mě­ty jsou důle­ži­té. Skr­ze ně jsme moh­ly být spo­lu. Tře­ba ten babič­čin hrne­ček. Pořád vidím její ruce, jak ho umý­va­jí. I to jsem nakreslila.

..........

z rozhovoru pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)