V roce 1949 vyšel v americkém časopise Saturday Revue of Literature článek, kde se psalo o Jungově obdivu k fašismu. V rozhovoru psycholog vysvětluje:

(Doktor Jung mě přijal ve své zahradě v Küsnachtu a sedli jsme si ke kulatému stolu ve stínu v kruhu stojících vzrostlých stromů. Krátce předtím jsem dr. Jungovi poslala seznam obvinění, která proti němu byla vznesena, a on si je opět prošel.)

Když se lidé uchýlí k chybným závěrům, často mají tendenci na svých předsudcích trvat. Nemá cenu odpovídat lidem, kteří si přejí špatně chápat, protože se nezajímají o to, aby zjistili objektivní pravdu.

Ano, ale mnoho čtenářů je tím všeobecným povykem mystifikováno. Neodpovíte mi na pár otázek týkajících se těch nejdůležitějších obvinění proti vám, aby se váš postoj stal jasným pro ty, kdo opravdu stojí o to, aby poznali pravdu?

Každému, kdo četl některou z mých knih, musí být jasné, že jsem nikdy nesympatizoval s nacisty a nikdy jsem nebyl antisemitou, a žádné chybné citování, chybné překládání nebo překrucování toho, co jsem napsal, nemůže změnit můj pravý názor, jak je v mých knihách a článcích zapsán. Téměř s každým z těchto úryvků bylo manipulováno, ať už ze zlé vůle, nebo z neznalosti. Navíc obvinění z antisemitismu vyvrací už jen můj dlouholetý přátelský vztah s velkou skupinou židovských kolegů a pacientů. Vezměme si to nejdůležitější chybné citování (Saturday Review of Literature, 11. června): „Žid je relativní nomád, nikdy neměl a nikdy nebude mít svou vlastní kulturu… Árijské nevědomí je vyšší nevědomí než to židovské.“ Je důležité, že pokud si přečteme celý kontext, tyto věty získají přesně opačný význam, než jaký jim byl připsán těmito „výzkumníky“. Tyto chybně přeložené části byly převzaty z přednášky s názvem O současné situaci psychoterapie, která se objevila v Zentralblatt für Psychotherapie (svazek 7, č. 1 a 2). Rozsáhlé představení hlavních bodů této přednášky bylo otištěno v článku dr. Ernesta Harmse Carl Gustav Jung – obhájce Freuda a Židů (Psychiatric Quartlerly, duben 1946) v rozsahu 32 stran. Abych vyhodnotil význam těchto sporných vět, ocituji celý odstavec, v němž se objevují:

„V důsledku své více než dvojnásobně staré kultury si Židé nepoměrně více uvědomují lidské slabosti a méněcennosti, a proto jsou v tomto ohledu mnohem méně zranitelní než my. Zkušenosti starobylé kultury rovněž vděčí za schopnost žít vědomě ve shovívavém, přátelském a tolerantním sousedství s vlastními vadami, kdežto my jsme příliš mladí, než abychom si o sobě nedělali žádné iluze… Žid je coby člen rasy, jejíž kultura je zhruba 3000 let stará, podobně jako vzdělaný Číňan, psychologicky vědomý v širších oblastech než my… Žid jako relativní nomád nikdy nevytvořil a pravděpodobně ani nevytvoří svou vlastní kulturu, jelikož všechny jeho pudy a nadání pro svůj vývoj vyžadují víceméně civilizovaný hostitelský národ. Proto má podle mé zkušenosti židovská rasa jako celek nevědomí, které se dá pouze podmíněně srovnat s tím árijským. S výjimkou určitých tvůrčích jedinců je průměrný Žid už příliš vědomý a diferencovaný, než aby byl těhotný tlaky nezrozené budoucnosti. Árijské nevědomí má vyšší potenciál než to židovské; to je výhoda i nevýhoda mladosti, která se ještě plně neodcizila od barbarství.“

Vzhledem k tomu, že tento článek měl být otištěn v Německu (v roce 1934), musel jsem ho psát poněkud zastřeně, ale každému, kdo má rozum, by měl být význam jasný. Musel jsem těmto lidem pomoct. Muselo se učinit zřejmým, že já, Árijec žijící mimo Německo, jsem zastáncem vědeckého přístupu k psychoterapii. O to šlo! Nevidím v tomto článku nic, co by bylo v nejmenším antisemitské. Jedná se jednoduše o zhodnocení určitých psychologických rozdílů, které se nacházejí v pozadí, a ve skutečnosti je tento článek vůči Židům pochvalný, protože zdůrazňuje, že jsou obecně vědomější a diferencovanější než průměrný Árijec, který zůstal blízko barbarství! A je historický fakt, že Židé prokázali pozoruhodnou schopnost stát se nositeli kultur ve všech zemích, kde se rozšířili. To ukazuje na vysoký stupeň civilizace a takovou přizpůsobivost je nutno obdivovat. Někteří lidé projevují legrační odpor, když se mluví o rozdílech v psychologii – ale je nutno přiznat, že různé národnosti a různé rasy mají různé názory a různou psychologii. Vezměte si rozdíly mezi Francouzy a Angličany nebo třeba i mezi Angličany a Američany! Všude jsou výrazné psychologické rozdíly. Jen hlupák to nevidí. Je směšné, když je někdo kvůli takovým věcem přecitlivělý. Jsou to fakta založená na zkušenosti, která nelze ignorovat.

A co můžete říct o citaci: „Američan nám představuje podivný obrázek: Evropana s černošskými manýrami a indiánskou duší“?

To muselo být převzato z populárně laděného rozhovoru z doby někdy kolem roku 1930. Psychologie nevědomí se do populárního světa nehodí. Lze ji příliš snadno zkreslit – tím spíš, pokud se novináři snaží o senzaci. Takový oddělený strohý výrok přirozeně zní každému, kdo je obeznámen s působením nevědomé mysli, jako nehorázný nesmysl. Než se někdo v takovém výroku vyzná, musí vědět, jak můžeme být ovlivněni nevědomím. Právě tak můžu hovořit o primitivních obsazích evropského nevědomí. V těchto věcech nezní žádné pomluvy. A vskutku, pro bdělého člověka mohou primitivní obsahy často představovat zdroj obnovy. Americké nevědomí je velice zajímavé, protože obsahuje rozmanitější prvky a má vyšší napětí působením onoho tavicího kotle a přesazením do primitivní půdy, která narušila tradiční zázemí Evropanů, z nichž se stali Američané. Na druhou stranu jsou Američané svým způsobem civilizovanější než Evropané a zdroj jejich životní energie dosahuje větší hloubky. Americké nevědomí obsahuje nesmírné množství možností. Nebudu předstírat, že jsem o tom získal vyčerpávající znalosti, ale i ty názory, které mám, nelze nahustit do několika vět v rozhovoru s novinářem.

Pan Hillyer tvrdí, že v roce 1936 jste prohlásil, že „se zdálo, že Hitlerův nový pořádek v Německu nabízí jedinou naději Evropy“.

Mnoho Američanů se mě na podzim roku 1936 ptalo, co si myslím o Hitlerovi a jeho myšlenkách, a já vždy vyjadřoval starost o budoucnost Evropy. Není pravda, že bych kdy Hitlera obdivoval. Ovšem v raných letech, než Hitlera nakonec ovládl mocenský ďábel, uskutečnil mnoho reforem a do určité míry německému národu konstruktivně sloužil. Něco podobného jsem říct mohl, když jsem zároveň hovořil o možných vznikajících nebezpečích, jak už jsem o nich předtím psal. Když prohlásím historický fakt, lidé okamžitě dojdou k rychlému závěru, že to naznačuje obdiv! Jaký výsměch! Celá má životní práce je založená na psychologii jedince a jeho zodpovědnosti jak vůči sobě samému, tak vůči jeho prostředí. Masová hnutí jedince pohlcují a člověk, který tak přichází o svou identitu, ztratil svou duši. Tento široce rozšířený jev skoro zničil naši civilizaci a nebezpečí ještě v žádném případě neskončilo!

Hitler se stal mluvčím všech spodních proudů, které vřely v německém národě. Tuto skutečnost příhodně vyjadřovala často opakovaná věta, že Hitler následuje svou intuici s falešnou „jistotou a přesností náměsíčníka“ – dokud nepřijde na okraj propasti, z něhož není úniku. V článku na téma „Wotan“ jsem popsal, jak starý bůh větru poskytuje velmi příhodný obraz síly, která se zmocnila německého národa a rozvířila dlouho pohřbenou barbarskou minulost. Tento článek jsem napsal v roce 1936 jako varování pro ty, kdo dovedli pochopit jeho význam. Když se do takovéto míry rozvíří nevědomí celého národa a neexistuje vědomý a zodpovědný vůdce, který by uvolněné síly usměrnil, pak se moci chopí ďábel a ničivé síly se střemhlav řítí ke svému konečnému zničení, k němuž však dojde až poté, co zbořily půlku světa kolem sebe. To je ona tragédie.

Každý, kdo si dá tu práci, aby si přečetl, co jsem napsal jak před válkou, tak během ní, zjistí mé skutečné názory na masovou psychologii a její nebezpečí – i když můj varovný hlas nebyl slyšet.

Můžete říct něco o díle svých židovských následovníků?

Existuje spousta důkazů o jejich přátelské spolupráci se mnou. Doktor Gerhard Adler, který žije v Londýně, mě neustále bránil proti obvinění z antisemitismu. A jak už jsem se zmínil, dr. Ernest Harms z Ameriky usilovně sepsal pravdivou historii mého spojení s časopisem Zentralblatt. Mimochodem, tento muž studoval jak u Freuda, tak u mě, ale nepovažuje se za příslušníka ani jedné z těchto škol. Doktor Erich Neumann z Tel Avivu napsal několik knih založených na studiu mých psychologických názorů. Je i řada dalších, o nichž bych se mohl zmínit, a jak víte, tady v Curychu se nachází velká skupina židovských žáků.

Skutečnost, že jste v roce 1933 přijal funkci editora časopisu a čestného předsedy Mezinárodní společnosti pro psychoterapii obrátila postoj Američanů do značné míry proti vám. Mohl byste k tomu něco říct?

Objektivní přehled faktů, které se týkají tohoto kritického období v historii evropské psychoterapie, a motivy, jež mě vedly k tomu, abych se pokusil zachránit mezinárodní vědeckou organizaci lékařů, sepsal dr. Harms, jak jsem právě řekl. K tomu, co napsal on, mohu dodat jen málo. Avšak mohu shrnout, že když jsem jakožto Švýcar přijal tuto funkci, bylo mým cílem zachovat ducha vědecké spolupráce mezi všemi evropskými lékaři tváří v tvář nacistickému antisemitismu, který tehdy poprvé zvedal hlavu. Bojovat otevřeně proti nacistické netoleranci, aniž bych ohrozil pozici všech německých lékařů, obzvláště německých židovských lékařů, bylo nemožné. Ale co nejtišeji jsem dělal, co bylo možné, a podařilo se mi, aby mezinárodní společnost přijala zvláštní odstavec, jehož prostřednictvím se němečtí židovští lékaři (kterým bylo zakázáno členství v německé odborné společnosti) mohli jednotlivě stát členy mezinárodní organizace. Tím z nich mohli být plnohodnotní členové s rovnými právy. Když se později skrze nacistický vliv stal spolueditorem Zentralblattu dr. M. H. Göring (bratranec Hermanna Göringa) a byli nám vnuceni další nacističtí lékaři (v letech 1936 a 1937), má pozice se postupně stala neudržitelnou. Během této osudné doby nacisté s mým jménem hráli dvojí hru. Na jednu stranu bylo mé jméno umístěno na jejich černou listinu kvůli různým věcem, které jsem napsal a které nemohli skousnout, jako byla například má přenáška „Teorie komplexů“, kterou jsem měl v Bad Nauheim v květnu 1934 a v níž jsem vzdal hold Freudovi. O něco později můj švýcarský vydavatel obdržel zprávu, že mé knihy jsou zakázané a ničí se. Na druhou stranu nacisté s potěšením zveřejňovali mé jméno jako švýcarské pírko na svých čapkách ve snaze posílit svou slábnoucí prestiž v očích světa. Kolovalo o mně mnoho falešných a protichůdných řečí: že jsem antisemita, že jsem Žid, že jsem Hitlerův lékař a tak dále a tak dále. Skutečnost, že mé jméno začalo být kvůli editorství Zentralblattu spojováno s tím Göringovým, mě přirozeně stavěla do stále falešnějšího světla, a to obzvláště poté, co zveřejnil své známé prohlášení kvůli knize Mein Kampf. To v Zentralblattu vyšlo bez mého svolení a já rukopis před otištěním vůbec neviděl. Toto prohlášení však samozřejmě představovalo pouze hledisko německé společnosti – nikdy názor mezinárodní společnosti jako celku. Jelikož byl Zentralblatt vydáván v Německu, nacisté si vynucovali svůj vliv, kdykoli to šlo.

Úkol, který jsem původně přijal, totiž zachování nepolitické mezinárodní společnosti, se nakonec stal příliš těžkým břemenem a nemožným závazkem. Mezitím jsem se v těchto záležitostech pokoušel dělat své povinnosti, jak by to na mém místě dělal jakýkoli jiný slušný člověk. Několikrát jsem se chtěl stáhnout a pokusil se rezignovat, ale na naléhání anglických a nizozemských zástupců, kteří mě prosili, abych „kvůli celé organizaci zůstal“, jsem tak neučinil. Nemůžete lidi opustit, když mají potíže. To, že jsem ve své pozici setrval, pomohlo mnoha lidem. Dalo by se říct, že mou vytrvalost způsobil bláznivý idealismus, avšak zdálo se mi jako nečestné vůči všem těm lidem, kteří na mně lpí, abych je nechal na holičkách. Mé stanovisko bylo: Nejsem krysa, která opouští topící se loď. A tak jsem rezignoval až na konci roku 1939, kdy začala válka a já už nemohl být ničím užitečný. Veškerá mezinárodní komunikace se tehdy přerušila.

Nikdy jsem netoužil být zapojen do politických událostí, ale jako starostlivý švýcarský divák a svědomitý psychologický pozorovatel přirozeně reaguji na znepokojivé události doby, v níž žijeme. Mohl bych dodat, že v roce 1941 jsem přednášel na setkání švýcarských psychoterapeutů na téma „Psychoterapie dnes“ a při této příležitosti jsem odsoudil totalitní stát v době, kdy byly vítězné pancéřové oddíly 100 kilometrů daleko a kdy mi bylo známo, že nacisté se mnou plánují udělat krátký proces, až a pokud překročí švýcarské hranice.

Překlad Ondřej Fafejta

Zobraziť diskusiu (0)