Ležím v posteli vedle svého bratra Lupina.

Je mu šest. Spí.

Mně je čtrnáct. Nespím. Masturbuju.

Podívám se na brášku a pomyslím si blahosklonně: „Takhle by si to přál. Chtěl by, abych byla šťastná.“

Koneckonců, má mě moc rád. Určitě by ho netěšilo, kdybych byla ve stresu. A já mám moc ráda jeho — i když zrovna teď, když si to dělám, na něj musím přestat myslet. To by nešlo. Teď to musím dovést ke zdárnému konci. Nemůžu dopustit, aby se mi do sexuálních fantazií zatoulali sourozenci. Sice se dnes dělíme o postel — o půlnoci s pláčem slezl ze své palandy a lehl si vedle mě —, ale říši sexuality spolu opravdu sdílet nemůžeme. Musím ho ze svého vědomí vypudit.

„Na tohle musím být sama,“ oznamuju mu v duchu neoblomným hlasem a pokládám mezi nás polštář, kvůli diskrétnosti. Je to naše malá soukromá Berlínská zídka. Na jedné straně pohlavně vyspělí pubescenti (západní Německo), na druhé šestiletí kluci (komunistická Evropa). Tuto hranici musím náležitě střežit.

Vlastně není divu, že potřebuju onanovat — dnešek byl pořádně stresující. Ani tentokrát starouš neprorazil. Dva dny byl neznámo kde. Dnes po poledni se vrátil a vedl si s sebou rozcuchaného poďobaného mladíka v blyštivě šedém tenkém obleku a s růžovou kravatou.

„Tenhle borec,“ povídá táta rozněžněle, „je naše budoucnost. Pozdravte naši budoucnost, děcka.“

Všichni toho borce, naši budoucnost, zdvořile zdravíme.

Na chodbě nám otec v guinnessovém oparu vysvětlil, že podle něj je ten chlápek lovec talentů z nahrávací společnosti z Londýna. Prý se jmenuje Rock Perry — „anebo možná Ian“.

Otočili jsme se na chlapíka, který se mezitím usadil na našem rozpadajícím se růžovém gauči v obývacím pokoji. Pan Rock byl pěkně namazaný. Seděl tam s hlavou v dlaních a vypadalo to, že mu nějaký nepřítel utáhl kravatu a ona se ho teď pokouší uškrtit. Představu budoucnosti příliš nevyvolával. Spíš připomínal rok 1984. A to byla v roce 1990 prehistorie — dokonce i ve Wolverhamptonu.

„Když to klapne, budou z nás milionáři, sakra,“ šeptal hlasitě otec.

S Lupinem jsme radostně vyběhli na zahradu oslavovat. Houpali jsme se spolu na houpačce a plánovali si budoucnost.

Máma a starší brácha Krissi však zůstali zticha. Už v tom obývacím pokoji viděli několikrát, jak přichází zářná budoucnost — a potom zase odchází. Budoucnost má pokaždé jiné jméno a jiné oblečení, ale jedna věc se nemění: budoucnost k nám domů chodí jen tehdy, když je na káry. A následně je třeba budoucnost udržovat ve stavu opilosti — je totiž nezbytné nějak ji obelstít, aby nás vzala s sebou, až se bude chystat k odchodu. Musíme se — myšleno všech sedm členů naší rodiny — budoucnosti přichytit na kabát jako bodláky a nechat se na jejím hřbetě odvézt z našeho krcálku až do Londýna. Za slávou, bohatstvím a na večírky, kam patříme.

Zatím se to nikdy nepovedlo. Budoucnost se nakonec vždycky zvedla a vyšla ze dveří bez nás. Trčíme tu v obecním domku ve Wolverhamptonu už třináct let a čekáme. V tuto chvíli pět dětí — neočekávaným dvojčatům jsou právě tři týdny — a dva dospělí. Musíme se odsud dostat. Musíme se odsud dostat co nejdřív. Být chudí a neslavní už moc dlouho nevydržíme. Devadesátky jsou blbá doba pro někoho, kdo nemá slávu ani peníze.

V obývacím pokoji už to jde pomalu do kopru. Máma na mě sykla: „Běž do kuchyně, nachystej ty boloňské špagety a přidej do nich hrášek! Máme návštěvu!“ A tak jsem Rockovi naservírovala talíř těstovin — dokonce jsem se malinko poklonila, když jsem mu ho podávala — a on je teď do sebe láduje s vášní někoho, kdo zoufale touží vystřízlivět za pomoci malých sladkých hrášků.

Zatímco je s horkým talířem na kolenou lapený v pasti, táta se potácí před ním a snaží se na něj zapůsobit svým projevem. Tu oslavnou řeč už známe nazpaměť.

„Když se chcete předvést v nejlepším světle, nemůžete to jen tak odříkat,“ vysvětloval nám starouš mnohokrát. „Musíte to mít v sobě. Musíte tím žít. Musíte jim ukázat, že patříte k nim.“

Táta vrávorá a drží hostovi před očima kazetu.

„Hochu. Kamaráde,“ oslovuje ho. „Dovol, abych se představil,“ začíná citací písně „Sympathy for the Devil“ od Rolling Stones. „Jsem muž s… vybraným vkusem. Bohatý nejsem. Teda zatím, hehehe. Sešli jsme se tu, abych ti odhalil jednu velkou pravdu. Jsou totiž tři zásadní muži, bez kterých bychom tu dnes nebyli,“ pokračuje a snaží se opuchlými prsty vylovit kazetu z krabičky. „Svatá trojice. Alfa, epsilon a omega všech slušných lidí. Otec, Syn a Duch svatý. Jediní tři chlapi, které jsem kdy miloval. Tři Bobové: Bobby Dylan. Bobby Marley. A Bobby Lennon.“

Rock Perry na něj zírá stejně zmateně, jako jsme zírali my, když jsme to od taťky slyšeli poprvé.

„A všichni muzikanti na světě,“ navazuje táta, „se snaží dopracovat k tomu, aby mohli k těmhle zmrdům v hospodě přijít a říct jim: ‚Hele, kámo, já tě beru. Poslouchám tě. Ale posloucháš ty mě?‘ Řekneš jim: ‚Ty seš bizoní voják, Bobby. Ty seš tamburínista, Bobby. A ty seš zatracenej mrož, Bobby. To se ví. Ale já — já jsem Pat Morrigan. Tohle jsem já!“ prohlásí, když se mu konečně podaří vytáhnout kazetu z obalu. Zamává s ní Rockovi Perrymu před očima.

„Víš, co to je, kamaráde?“ ptá se ho.

„Kazeta C90?“ odpovídá nejistě Rock.

„Hochu, to je posledních patnáct let mého života,“ vysvětluje taťka. Vtiskne Rockovi kazetu do dlaně. „Ani ti to tak nepřijde, co? Neřekl bys, že se ti do ruky může vejít něčí život. Ale přesně tak to je. Musíš si teď v porovnání s tím připadat jako obr, že jo, hochu? Připadáš si mocně jako obr?“

Rock Perry s neurčitým výrazem klopí oči a prohlíží si kazetu. Podle všeho si připadá spíš rozpačitě.

„A chtěl by sis navíc připadat jako král? V tom případě bys to měl vydat na kompaktním disku a prodat deset milionů kusů,“ líčí táta. „Je to jako alchymie. My dva můžeme úplně změnit své životy. Oba můžeme mít tři jachty, lamborghini a tolik prcin, že je od sebe budeš odhánět holí. Hudba je jako magie, chlape. Hudba ti může změnit život. Ale než se to stane — Johanno, přines pánovi něco k pití.“

Teď táta mluví se mnou.

„Něco k pití?“ ptám se.

„Z kuchyně. Z kuchyně přece,“ říká podrážděně. „Pití je v kuchyni, Johanno.“

Jdu do kuchyně. Tam stojí máma a vyčerpaně chová mimino.

„Jdu si lehnout,“ povídá.

„Ale taťka za chvíli dostane smlouvu na desku!“ namítám.

Máma zamručí. Přesně takový zvuk za několik let proslaví Marge Simpsonovou.

„Poslal mě, abych přinesla něco k pití pro Rocka Perryho,“ předávám zprávu se vší naléhavostí, jakou si dle mého soudu žádá. „Ale my nic k pití nemáme, nebo snad jo?“

Máma vysíleně kývne směrem ke kredenci, kde stojí dvě poloprázdné půllitrové lahve Guinnesse.

„Tohle přinesl domů. V kapse,“ povídá. „Spolu s tím tágem.“

Ukáže na kulečníkové tágo ukradené z hospody U Červeného lva, které stojí opřené o sporák. V našem domě působí stejně nepatřičně jako tučňák.

„Měl ho v kalhotách. Nechápu, jak to dělá,“ vzdychne. „Jedno už máme od minula.“

To je pravda. Stejné ukradené kulečníkové tágo už opravdu máme. Ale protože nám chybí kulečníkový stůl — ten nedokáže ukrást ani náš taťka —, Lupin to první ukradené tágo používá jako Gandalfovu hůl, když si hrajeme na Pána prstenů.

Rozhovor o kulečníkových tágách náhle přeruší hlasité zvuky z obývacího pokoje. Okamžitě jsem tu skladbu poznala — je to tátovo nejnovější demo, píseň nazvaná „Bombardování“. Konkurz už očividně začal.

Jak stvořit dívku

Caitlin Moranová

vydal: Host 2016

preklad: Petra Jelínková

Zobraziť diskusiu (0)