Až si tuto knihu přečtete, už na druhé nebudete pohlížet jako dříve. Máme totiž sklon – většinou z nevědomosti a ze zvyku, tedy navzdory dobré vůli – omezovat svou představu o lidech na to, co vidíme a slyšíme, a považovat to za celou skutečnost… Z nevědomosti a ze zvyku máme také tendenci přidávat k tomuto nesmírně povrchnímu a zběžnému pohledu postoj akce/reakce. Tento postoj způsobuje, že na základě skutečností, které jsme ani neanalyzovali, natož abychom je analyzovali rozvážně, okamžitě bez rozmyslu „vystartujeme“.

Výsledkem tohoto tak rozšířeného návyku je každodenní neuveřitelné množství frustrací, nedorozumění a otevřeného či zakukleného násilí. A tváří v tvář této „skládce“ navršených nepochopení, kdy už ani nevíme, kdo kterou vrstvou přispěl, se cítíme frustrovaní a bezmocní, ne-li přímo zoufalí.

Tolik rodičů a pedagogů je s nervy v koncích, přestože se z vlastní vůle rozhodli věnovat se péči o děti, a rve si vlasy. Mezilidské vztahy mohou být totiž velice bolestné, když si navzájem nerozumíme. Tolik lidí se tak nechtěně ocitá v situaci, kdy dětem předkládá vzor dospělého, který představuje pravý opak toho, co jim touží předat.

Této vztahové bídy a nouze bychom se mohli zbavit, mohli bychom se vysvobodit z toho, co je dnes čím dál častěji označováno jako „emoční negramotnost“, kdybychom se rozhodli skoncovat se svou nevědomostí a změnili své návyky.

Právě k tomu nás vyzývá doktorka Catherine Gueguenová – pediatrička, jejíž hlubokou lidskost a odbornost, pokud jde o znalost procesu „tvořících“ člověka, jsem měl tu čest poznat. Čtenáři, který se zajímá o otázky výchovy a vzdělání a teprve proniká do tajů neurovědy, zde Catherine Gueguenová předkládá nejnovější objevy v oblasti fungování mozku. Objasňuje nám zejména způsob, jakým se utváří emocionalita a následně vztah k sobě samému (vědomí sebe, sebevědomí, sebedůvěra), vztah k druhým (důvera, otevřenost, bezpečí), schopnost rozpoznávat a zvládat vlastní emoce a přijímat emoce druhých, schopnost či neschopnost vcítění. Popisuje, jak se vyvíjí schopnost rozlišování, organizace, plánování, obohacující interakce a samozřejmě i tvořivosti.

Nový a poučný je především její podrobný popis přímého vztahu mezi citovým klimatem, které dítě obklopuje – během těhotenství a prvních let života – a vývojem oblastí mozku, které mají klíčový význam pro využívání zmíněných schopností.

Je to, jako bychom právě objevovali nový světadíl. Dosud jsme znali jen jeho obrysy a zahlédli jeho obzor, nyní však postupujeme hlouběji a vydáváme se pátrat po jeho cestách. Ano, mnoho lidí – i když samozřejmě ne všichni – dnes ví, nebo alespoň tuší, že bezpečné a laskavé citové klima je pro správný psychologický vývoj dítěte „příhodné“. Kdo však ví, že toto klima je naprosto nezbytné pro správný vývoj jeho mozku?

Na základě svých vlastních zkušeností s tím, jak lidé obvykle chápou mozek, mohu zjednodušene říci, že většina z nich se mylně domnívá, že:

— Mozek dítěte musí být již od prvních let života připraven vše zpracovávat a všemu rozumět stejně jako mozek dospělého. Už jen zvyk říkat tříletému dítěti „Už je čas“ či „Jdeš pozdě“ nebo dokonce „To od tebe není hezké“ v domnění, že těmto myšlenkám rozumí a prožívá je stejně jako dospělý, je důkazem této pošetilé představy.

— Vývoj mozku je homogenní a lineární.

— Pokud se dítě nechová tak, jak by si přál dospělý, jedná se o rozmar nebo schválnost. V tom případě si zaslouží špatnou známku, výčitky, vyhrožování nebo trest, aby bylo „srovnáno do latě“…

Kniha, kterou držíte v ruce, nám ukazuje či připomíná něco zcela jiného:

— Mozek se skládá z různých částí, které se vyvíjejí různým tempem.

— Všechny schopnosti a dovednosti se neprobouzejí současně. Některé se vyvinou po mnoha mesících či dokonce letech díky interakci s okolím, to znamená na základě procesu, který není jednoduchý a lineární, ale naopak velmi složitý.

— Citové prostředí (kvalita a ovzduší vztahů, to znamená především bezpečí, důvěra, něha a vcítění) není pouze užitečným a sympatickým doplňkem, ale živnou půdou, která podmiňuje veškerý potenciál růstu. Citové prostředí představuje základní podmínku, na níž závisí, zda mozek bude moci rozvinout všechny své schopnosti, či nikoli.

Mnoha intuitivne zaměřeným lidem, kteří děti přirozeně zahrnují bezpodmínečnou láskou, připadají tato zjištení docela samozřejmá, nicméně nemálo dospělých (rodičů, prarodičů, pedagogů a vedoucích kroužků) bude muset nejprve zbourat svůj systém myšlení a jistot, zbavit se svých návyků a především pracovat na rozvíjení následujících vlastností:

— trpělivosti a schopnosti přijímat dítě a jeho tempo, jeho etapy, jeho procesy, které se vymykají nejen „racionální logice hodného dítěte“, ale samozřejmě i jejich moci jakožto rodiče či pedagoga

— emoční inteligence, aby porozuměli interakcím, zvratům, mechanismům akce/reakce, únikům či vzdorům, návalům citů i projevům agresivity, mlčení a stažení do sebe

— laskavosti, schopnosti něhy a vcítění, disponibility a přítomnosti, učení se být „tady a ted’“.

Trpělivost, emoční inteligence, laskavost – tomu všemu se můžeme naučit, to vše můžeme zdokonalovat a rozvíjet tak jako většinu jiných schopností. Nejsme tedy odsouzeni k tomu, abychom donekonečna opakovali to, co jsme znali doposud!

Kniha Catherine Gueguenové je dnes nesmírně užitečná zejména proto, že poznatky, které odhaluje, se týkají oblasti, která souvisí s věřejným zdravím. Tato publikace nám totiž dává klíč k tomu, jak vnést mnohem více míru do mezilidských vztahů, tím i do společenských vztahů a do života celé společnosti.

Paul Watzlawick, průkopník analýzy vztahových systémů mezi lidmi a první odborník na složitou a interaktivní povahu vztahů, kdysi konstatoval, že „když děláme to, co jsme dělali vždycky, získáme to, co jsme získali vždycky“. Pokud tedy doma, ve škole a všude jinde chceme mezilidské vztahy více založené na míru, úctě a – proč ne – i radosti, musíme něco dělat jinak. Ovšem jak jste jistě sami zjistili, nemůžeme něco dělat jinak, pokud se nenaučíme jinak myslet. Klíč ke změně spočívá právě v našem způsobu myšlení: Když myslím jinak, dělám věci jinak, a získávám tedy něco jiného. Myslet jinak znamená v duchu této knihy nejprve přiznat si, že v naší kultuře, tak jako v mnoha jiných – navzdory našim altruistickým záměrům a vznešeným hodnotám – proniklo do našich vztahů k dítěti od samotného okamžiku narození násilí. Ať hrubé či jemné, ať tělesné či duševní, je to násilí, které svým jedem otrávilo naši společnost. A my ji nemůžeme změnit, dokud nebudeme ochotni pohlédnout zpříma na to, co od nejútlejšího dětství programuje lidský mozek k tomu, aby prožíval a následně reprodukoval schémata, která vždy znal. Tuto etapu je však nesmírne obtížné kolektivně prožít. Pro většinu lidí zůstává násilí, byť jemné, které převládalo v jejich dětství, stále velkým tabu. Nemluví se o něm, neexistuje. V dokonalé nevědomosti toho, co činí, tak řada našich spoluobčanů, včetně rodičů a pedagogů, svým vlastním způsobem bytí udržuje násilí, proti kterému zdánlivě bojuje.

Catherine Gueguenová se do tohoto tématu takzvaného běžného výchovného násilí odvážně pouští. Já bych k němu rád řekl následující:

Z mého pohledu nespočívá výchovné násilí pouze v používání trestů, ať už tělesných či jiných. Spočívá v tom, že se uchylujeme k tělesným či duševním omezením a donucování, abychom u dítěte dosáhli nějakého výsledku (nebo se o to alespoň pokusili), tedy bud’ něčeho, co dítě má (nebo nemá) udělat, něčeho, co dítě má (nebo nemá) říci, nebo postoje, který dítě má (či nemá) zaujmout. Většinou je takový postoj motivován těmi nejlepšími úmysly. Je vyjádřením potřeby předat dětem hodnoty, jako je osobní disciplína, potěšení z úsilí zaměřeného na výsledek, učení, vývoj, spolupráce, začlenění a příslušnost, a potřeby vymezit hranice a dát dětem určitý rámec. Ovšem lidé, kteří takto k dětem přistupují, prokazují, že neznají proces růstu mozku a nevědí, že existuje mnoho jiných zpusobů, jak děti na jejich cestě doprovázet, a že je lze vychovávat laskavě, bez trestu a odměn. Tito lidé si navíc vůbec neuvědomují, že jejich výchovný model je kontraproduktivní. Vytváří totiž přesný opak toho, co je jeho záměrem.

Citové klima má v první řadě okamžitý negativní dopad na výstavbu mozku, jak jej popisuje Catherine Gueguenová, což může mít velmi zhoubné a někdy nevratné následky a může významně poznamenat společenský život. Dále je zde strednědobý dopad: Když od dětí očekáváme, že budou jednat nebo reagovat na základě násilí, udržujeme tím takový svět, jehož aktéri systematicky reprodukují staré schéma vztahů založených na síle. Je zřejmé, že již po staletí někteří jednají, rozhodují se, vznášejí požadavky, přikazují a ovládají násilným způsobem, a to jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu k druhým (zejména k ženám a dětem) a k přírodě, zatímco jiní reagují, bouří se, podřizují se nebo si zoufají způsobem, který také udržuje násilí páchané na nich či na druhých.

Tím, že mezi dospělými a dětmi udržujeme vztahy založené na síle (nadvláda/podřízenost), vkládáme jim do mysli a udržujeme v ní tragický program, který je může ovládat po celý život. Poselství, které do nich tímto způsobem vpisujeme, zní: „Když nesouhlasíme, jediný způsob, jak konflikt vyřešit, je potlačit sebe, nebo potlačit toho druhého.“ Tímto způsobem udržujeme model světa, v nemž převládá napětí a oddělenost, nedůvěra vůči odlišnosti („Když budu jiný, budou mě mít rádi a budou mě respektovat?“) nebo strach z jinakosti, soutěživost nebo únik, ale v nemž je jen málo setkání, důvery, otevřenosti, smyslu pro odlišnost a úcty k ní, smyslu pro spolupráci a synergii.

Udržujeme model světa, který produkuje více tyranů, buřičů a podřízených, více hyperaktivních agresorů a nesmělých, deprimovaných lidí, více těch, kteří hledají uklidňující náhražky v nejrůznějších berličkách či závislostech (byť může jít pouze o závislost na zoufalé snaze všem se zalíbit a nikomu se neznelíbit), než mužu a žen, kteří se cítí ve své kůži, jsou asertivní, vyrovnaní a laskaví, kteří znají a hravě zvládají svou sílu i svou křehkost, umějí říkat ano, když myslí ano, a ne, když myslí ne, a těší se hluboké radosti ze života zakotvené ve vlastním životním elánu, ve vlastním tvůrčím vzmachu.

Při své práci se neustále přesvědčuji, že náš osobní vývoj slouží kolektivnímu rozvoji a podporuje jej. Proto jsem nabyl přesvědčení, že hluboký osobní rozvoj (ať už psychologický, humanistický, duchovní či rozvoj zahrnující všechny tyto aspekty) je klíčem k udržitelnému rozvoji společnosti. Přeji si, aby tato kniha pomohla mnoha lidem, kteří touží po lepším životě pro sebe a pro druhé, lépe pochopit lidskost v sobě a v druhých, abychom dokázali čím dál lépe ctít život dětí i s jeho etapami, radovat se z toho, že tu společně žijeme, a učili se bezpodmíněčné lásce.

Thomas D’Ansembourg, autor knih Přestaňte být hodní, bud’te sami sebou a Odnaučte se, co vás naučili, a naučte se být šťastní

Zobraziť diskusiu (0)