Věk rozumu

První vjem, na který si vzpomínám, byl pohyb: moje ruka mávající tam a zpátky, nepatrný úkon, jehož následkem se Bugs Bunny poroučel z tácu mé dětské stoličky. Můj tichý společník, kterého tam přede mě postavili v životní velikosti, zmizel jako vikinská loď, která přepadne přes okraj světa. Šmouha někde daleko mimo dosah, první důsledek mého jednání.

Pamatuji si, jak mě otec držel v náručí a jak docela jiné to bylo než u matky. Byl klidný a já vyhledávala oporu jeho ramene. Táhlo mě to k němu, ovšem to má matka byla všudypřítomná, dominantní. Nebyl mi ještě ani rok, když jsem se váhavými prvními krůčky pustila křížem přes kuchyni a pokračovala dál. Moji matku v jednom kuse zaměstnávalo její zvědavé a neposedné prvorozené dítě, které potřebovalo neustále prozkoumávat svoje okolí, vymaňovat se z jejího sevření, utíkat jí v parku a ztrácet se v obchoďácích, aniž opětovalo její náklonnost.

Varovala mě před spoustou věcí, ale já je všechny musela zakusit sama, a tak jsem skončila pokousaná, poštípaná a vystavená všem druhům urážek a újem. S pramalou představou o tom, co se kolem mě strhne a co způsobím, jsem natáhla ruku po zapovězeném: zapálené cigaretě, stříbrném stolním zapalovači, škrtla jsem jím a krásný plamen se otřel o gumový náramek těsně obepínající mé zápěstí. Modrá ruka, popálený prst.

Kousek po kousku skládám neustále se rozvíjející mozaiku své preexistence. Na konci druhé světové války se Grant Harrison Smith, deprimovaný a sužovaný migrénami, které mu přivodila malárie, vrátil z aktivní služby v Nové Guineji a na Filipínách zpátky do Filadelfie. Střední školu před válkou nedokončil a místo toho spolu se sestrou a bratrem založil stepařské a akrobatické trio, ve kterém působil v roli hlavního tanečníka, jenže válka jejich plánům učinila přítrž. Beverly Williamsová, mladá vdova, která při porodu přišla o syna, pracovala v nočním klubu. Znali se už z časů dospívání a po válce našli jeden v druhém spřízněnost a útěchu. Nebyl si jistý, co přinesou příští roky, ale uvěřil, že hudbou budoucnosti je televizní vysílání.

V roce 1946 se přihlásil na technickou školu v Chicagu, která po válce nabízela jako pobídku stipendium dvacet dolarů týdně, a byl přijat. V souladu s jeho plánem se moji rodiče vzali, měli prostý civilní obřad, načež nastoupili na vlak do Chicaga. Pronajali si dva pokoje v hotýlku v polské čtvrti poblíž Logan Square. Moje matka, když mě čekala, pracovala jako servírka, dokud dokázala stát na nohou.

Měla jsem se narodit na silvestra, ale na svět jsem přišla už o den dřív uprostřed velké sněhové bouře, čímž jsem matce překazila příležitost získat propagační novoroční dar v podobě raného prototypu mrazničky. Takže dál používala zastaralý chladicí box a jednou týdně čekala na prodavače ledu, aby jí na koňském povozu přivezl velký ledový kvádr.

Do mé rozměrné dětské pamětní knihy s vybledlými růžovými deskami, Mých prvních sedm let, která byla zaplněná soupisem nemocí, narozeninových oslav a záznamy o mých pokrocích, zapsala matka báseň s názvem „Patti“. Byla z ní cítit radost z narození holčičky, byť byla neduživá a slabá na průdušky. Otec říkal, že jsem se s kašlem už narodila. Pořádně mě tehdy navlékl a společně jsme ve vířícím sněhu opustili nemocnici. Podle matky mi tehdy zachránil život, když mě celé hodiny držel nad stojacím umyvadlem, z kterého šla pára. Ale o tom jsem já nic nevěděla, stejně jako o otcových nadějích nebo o lopotě mé matky, která měla brzy znovu otěhotnět.

Moje sestra Linda se narodila třináct měsíců po mně, během další chicagské sněhové bouře. Ve dvou letech jsem Linda ještě neuměla vyslovit, a tak jsem jí říkala Dinny a to jméno jí po nějaký čas zůstalo. Vybavuji si matku s jejími tmavými vlnitými vlasy, věčně s cigaretou v ruce, já se batolím kolem, další dítě leží v kočárku a třetí potají nosí pod velikým kabátem Chesterfield. Když už své těhotenství nedokázala skrýt, majitel nás přinutil se odstěhovat.

Se třetím dítětem na cestě musel otec zapomenout na své plány, že vkročí do rychle se rozvíjejícího světa televize, a našel si práci na plný úvazek. Do mé dětské pamětní knihy matka zapsala všechny naše adresy. Během prvních čtyř let mého života jsme se přestěhovali jedenáctkrát, někdy do ubytoven, jindy do zařízených bytů. Sedli jsme na vlak do Filadelfie a zastavili jsme se na krátký, nepříjemný pobyt u Glorie, krásné, ale zlé sestry mého otce. Ještě teď před sebou vidím spinet babičky Jessie, malé pianino, a jak dostávám od tety výprask za to, že jsem na něj zkusila hrát.

..................

překlad Martin Pšenička