Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor také připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe.

Ukázka:

VODNÍ DĚTI

Moji tři bratři a já jsme byli vodní děti. Tatínek, šampion v plavání (třikrát v řadě vyhrál čtyřiadvacetikilometrový závod z ostrova Wight), miloval plavání nade vše a s vodou nás seznámil, když nám byl sotva týden. V tomto věku je plavání instinktivní, takže jsme se nikdy neučili plavat.Vzpomněl jsem si na to při návštěvě Karolínských ostrovů v Mikronésii, kde jsem viděl teprve batolata potápět se nebojácně v lagunách a plavat charakteristicky po psím způsobu – čubičku. Všichni tam plavou, není nikdo, kdo by to neuměl, a ve vodě se pohybují mimořádně dovedně. Fernão de Magalhães a další mořeplavci, kteří v šestnáctém století dopluli do Mikronésie, nad plaveckými schopnostmi ostrovanů žasli, a když viděli, jak plavou a potápějí se a přeskakují z jedné vlny do druhé, nemohli než přirovnat je k delfínům.

Zvlášť děti byly ve vodě jako doma, takže se podle slov jednoho průzkumníka „podobaly více rybám než lidským bytostem“. (A právě od obyvatel tichomořských ostrovů jsme se my Zápaďané naučili začátkem dvacátého století kraul, nádherný, účinný oceánský styl, který dovedli k dokonalosti a jenž je pro lidi daleko vhodnější a mnohem více jim sedí než žabí prsa, která se do té doby plavala především.)

Jelikož si nepamatuji, že by mě kdo učil plavat, jednotlivé styly jsem si asi osvojil při společném plavání s otcem, ačkoli jeho pomalé, rytmicky pravidelné, mílové záběry (byl to statný muž s váhou téměř 115 kilogramů) se pro malého chlapce vůbec nehodily. Viděl jsem však, jak se táta, na zemi tak obrovský a nemotorný, ve vodě proměnil – najednou se pohyboval graciézně jako sviňucha. Stejnou proměnu jsem pozoroval i u sebe – z nesmělého, nervózního a také dosti těžkopádného chlapce jsem se ve vodě stával novým tvorem. Byl to nový způsob bytí.

Živě si vybavuji jedny letní prázdniny u moře v Anglii. Bylo to měsíc po mých pátých narozeninách. Vběhl jsem k rodičům do ložnice a zacloumal tátovým mohutným tělem. „Tak, tati!“ naléhal jsem. „Pojď plavat.“ Pomalu se otočil a otevřel jedno oko. „No co si myslíš, takhle budit třiačtyřicetiletého starce v šest ráno?“ Dnes, kdy už otec nežije a mně je téměř dvakrát tolik, co tehdy jemu, mě tahle dávná vzpomínka hluboce dojímá, chce se mi smát i plakat zároveň.

Dospívání bylo zlé. Trpěl jsem zvláštním kožním onemocněním: „erythema annulare centrifugum“, prohlásil jeden odborník; „ery­thema gyratum perstans“, usoudil další – pěkná, drnčivá, působivá slova, ovšem žádný ze specialistů s neduhem nic nezmohl, a tak jsem byl samý mokvající bolák. Vypadal jsem, nebo jsem se alespoň cítil, jako malomocný. Na pláži nebo u bazénu jsem se neodvažoval svléci a odlehlé jezírko nebo pleso se mi poštěstilo objevit jen občas. Na Oxfordu se mi pokožka z ničeho nic vyčistila a tak se mi ulevilo, že jsem chtěl plavat nahý, abych každým kouskem těla cítil ničím nerušené proudění vody.

Někdy jsem chodil plavat do Parson’s Pleasure, meandru řeky Cherwell, což byla oblast vyhrazená ke koupání bez plavek už nejméně od osmdesátých let 17. století; jako bych tu cítil duchy básníků Algernona Charlese Swinburnea a Arthura Hugha Clougha. O letních odpolednech jsem si půjčoval loďku, našel nějaké zákoutí, kde jsem ji uvázal, a pak jsem zbytek dne líně plaval. Někdy večer jsem chodíval běhat dlouhé štreky na vlečnou cestu, za statek Isis, pak kolem iffleyského zdymadla, daleko za hranice města. Potom jsem skočil do řeky a plaval, brázdil její vody, až se mi zdálo, že plyneme spolu, že jsme splynuli.

Na Oxfordu se plavání stalo mou největší vášní a pak už nebylo cesty zpět. Když jsem v polovině šedesátých let přišel do New Yorku, začal jsem chodit do Bronxu na Orchard Beach a někdy jsem obeplaval celý City Island, což mi trvalo několik hodin. Vlastně jsem takhle našel dům, kde jsem pak dvacet let žil: asi v půlce okruhu jsem zamířil ke břehu, abych si prohlédl půvabný altán u vody. Vylezl jsem z vody a pak popošel ještě dál do ulice. Tam jsem uviděl malý červený dům na prodej. Poněkud zaskočení majitelé mě jím provedli (stále ze mě kapala voda) a pak jsem se vydal do realitní kanceláře a přesvědčil makléřku, že mám o dům opravdu zájem (nebyla zvyklá na zákazníky v plavkách). Nato jsem na druhé straně ostrova zase vlezl do vody a doplaval zpátky na pláž Orchard.

Většinou jsem plaval venku – býval jsem tehdy otužilejší – od dubna do listopadu, v zimě ale v YMCe. V roce 1976–1977 jsem se v mountvernonské YMCe ve Westchesteru stal nejlepším plavcem na dlouhé vzdálenosti: v závodě jsem uplaval pět set délek – deset kilometrů –, a plaval bych dál, jenže porotci řekli: „Už dost! Běžte, prosím, domů.“

Mohlo by se zdát, že plavat pět set délek musí být monotónní nebo nudné, mně však plavání nikdy nepřišlo jednotvárné ani nezábavné. Přináší mi zvláštní radost, jistý pocit celkového zdraví a štěstí, který je natolik silný, že někdy přechází až v extázi. Do plavání, do každého záběru, se cele pohroužím, mysl se může volně vznášet, dočista okouzlená, v jakémsi transovém stavu. Nikdy jsem nepoznal nic tak silně, tak zdravě euforického – a vytvořil jsem si na tom závislost, která trvá dodnes. Jsem nevrlý, když nemohu plavat.

Filosof Duns Scotus ve třináctém století hovořil o „condelecta­ri sibi“, vůli nalézající požitek ve vlastním uplatňování, a psycholog Mihaly Csikszentmihalyi v současnosti o „flow“ neboli proudění či plynutí. V plavání je jakási bytostná správnost, stejně jako ve všech plynoucích, a abych tak řekl hudebních činnostech. A pak je tu ten zázrak vzplývavosti, vznášíme se v hustém, průhledném médiu, jež nás nadnáší a objímá. Ve vodě se můžeme pohybovat, hrát si s ní způsobem, jenž nemá na vzduchu obdoby. Můžeme různě zkoumat její dynamiku, její proudění, dlaněmi můžeme pohybovat jako pohonnými vrtulkami nebo jimi navádět jako malými směrovkami, můžeme se stát hydroplánem nebo ponorkou a vlastním tělem zkoumat fyziku.Navíc je tu ještě symbolismus plavání – jeho rezonování v představivosti, jeho mytický potenciál.

Otec říkal, že plavání je „elixírem života“. Pro něj to jak se zdá platilo: plaval denně, postupem času zpomalil jen nepatrně, až do úžasných čtyřiadevadesáti let. Doufám, že ho budu moci následovat a plavat až do smrti.

přeložila Dana Balatková

Zobraziť diskusiu (0)