Marfušina radost (úryvek)

..........

Vstoupila Marfuša do domu a tam hned ve vchodu u radiátoru tři žebráci popíjejí. Na zem si prostřeli noviny Obrození, rozložili si na ně to, co ráno po městě posbírali a vyžebrali, a teď přežvykují a s chutí si z láhve samohonky přihýbají. Určitě nejsou místní, ale přespolní, o Moskvany nejde už na první pohled: jeden je hodně starý a jako mlha šedivý, další černovlasý pořízek, ovšem bez nohou, a třetí pak mladíček. Jak se zdá, samohonku si koupili u Číňanů na Puškinově náměstí, v měkké láhvi.

„Vítej, děvčátko, jak se vede?“ usmívá se na ni ten starý. „I vy buďte vítáni,“ broukne Marfuša, když kolem prochází. Už stoupá po schodech, ale najednou ji napadne, že by je měla domovníkovi udat. Není žebrák jako žebrák. O Třech králích do domu č. 15 maškary pustili, ty vrazily do tří bytů a s pistolí v ruce si tam tři nacpané pytle všeho možného „vykoledovaly“. Takovíhle žebráci z ulice v nejlepším případě na schodech nasviní, a v tom horším jednoduše něco ukradnou.

A tak Marfuša u domovníkova bytu v druhém patře zazvoní. Otevře jí domovníková v natáčkách a s papirosou mezi zuby. „Co chceš?“ „Dole u vchodu seděj nějaký žebráci a popíjej samohonku.“ Jen to dořekla, nahoru po schodech se rozběhla. Jakmile se dostala do svého patra, z rozbitého okna ven se vyklonila, tak byla zvědavá, co bude dál. Po chvíli pouhé zdola se halas ozval a hned nato se dveře rozlétly. „Přesvatá naše matko Boží!“

Ze vchodu se jako první valí dědek, hned za ním ten mladíček a nakonec invalida s dřevěnými opěrkami v rukou, co se jim žehličky říká. Hned za nimi vyběhl domovník Andrejič s elektrickým pendrekem. Zamířil a mrzákovi přímo do zadnice blesk modravý vypustil. Zakvičel mrzák a rozláteřil se: „Sráči jeden zkurvená!“ Pohrozil mu domovník: „Ať po tobě nešlehnu eště červenym! A nenechám sebrat policajtama, ty sprosťáku!“ Děda s mladíčkem mrzáka popadnou a vlečou ho pryč. Místní kluci za nimi povykujou a sněhovými koulemi je vyprovázejí. Rudonosý Andrejič si do sněhu odplivne, pendrek do pouzdra ukládá a pak už mizí v domě. Věc užitečná, ba státotvorná učiněna byla.

Spokojená Marfuša u dveří bytu svého zvoní. Otevírá jí babka a celá se vzteky třese: „Kde se flákáš, ty mrcho?!“ Děda zrovna ze záchoda kráčí a jen se za babčiným ramenem uculuje: „Nejspíš se s kamarádkou někde zakecala!“ Otec v kuchyni chmurně mumlá: „Marfu – tu tak pro smrt poslat…“ „Viděla jsem blahoslavenýho Amoňu,“ hájí se Marfuša. „Zvedli ho nad ulici a von si potom vo odměnu řek. Tak jsem mu dala chleba i tabák. Všechno jsem to musela koupit znovu.“ Babka ztichla. „Vida, tak si svoje vysloužil…“

„No a co viděl?“ zajímá dědu. „Že střeleckou chasu vemou u huby…“ „Pánbu je ochraňuj,“ zamává rukama babka a od Marfuši si chleba bere. „Žádná škoda,“ vrčí otec. „To věru ne!“ zapaluje si děda. „Jen se na ně podívejte, jak jsou vyžraný, a to si nic vyválčit nemuseli,“ vyhlédne z koupelny zívající rozcuchaná matka. „Takovej Voronin? Ten jezdí hned třema medákama! Ale snad se teda pustíme do snídaně…“ Celá rodina se k Nikolovi Divotvůrci pomodlila, posnídala kaši pohankovou s mlékem a pak popili čaje čínského s bílým chlebem a povidly jablečnými. Otec ještě chvilku dláty dloubal do tabatěrek a pak je odešel prodávat na své oblíbené náměstí Miusské.

Maminka s babičkou se do kostela vydaly. Děda vzal sáňky a na Arbat pro dříví se vypravil. Jen Marfuša zůstala doma, aby nádobí umyla. Opláchla všechny talíře a hrnky a poté si ještě našívací bílé límečky na školní uniformu vyprala a nažehlila. Pak si sedla k Chytrolínovi, aby si s ním čínskou počítačovou hru Gocze neboli „státní hranici“ zahrála. Hrála až do oběda, ale bájný meč bao-c’-tiang najít nedokázala. Protože ten se nesmí hledat v hradu, ale v podzemí, tam, kde terakotoví vojáci stojí, co pak ožívají, vpřed se vrhají, zpod země ven se derou a k naší hranici se kradou. Zatímco se s nimi bijete, meč modře září, ale jakmile je udoláte, okamžitě mizí. Jen si zkuste ho najít! Kolka Baškircev ale říká, že když meč najdete, všichni nepřátelé vmžiku mrtvi padnou a mladý Gosudar se s princeznou Sung-jüng ožení, a pro děvčata je tam jedna odbočka – svatba, Kolka říkal, že je to na té svatbě moc krásné, princezna si během hostiny šestkrát mění róbu, ale pak je tam další odbočka, zakázaná: o tom, co mladý pár v ložnici vyvádí. Dívat se na to je přísně zakázáno! A Marfuša se na něco takového dívat nikdy nebude! Zato kluci, kteří bao-c’-tiang našli, se dívají…

Uběhlo ještě několik hodin, kukačky na zdi znovu zakukaly. Vrátila se z chrámu maminka s babkou, děda přivlekl plné sáňky dřeva a i otec přišel, celý blažený – prodal hned tři tabatěrky! To je úspěch! Samou radostí se v lékárně pro kventlík koksu stavil. Šňupli trochu s mamkou, kořaličkou zapili, a dokonce i dědovi s bábou něco přenechali. Otec se věčně tváří jako kakabus, jedině koks ho rozveselit dokáže. Hned je to úplně jiný člověk – hovorný, čilý, dokonce bujarý je. A když je bujarý, hned písně zpívá: Podzim je tu, Dneska jsem si nepospal, Jasný sokol sněhem brouzdá, Žalem pláču, Chazbulat udatný…

A pak si s maminkou a s dědou do kuchyně sedli a zpívali. Zpívali a zpívali, až se z toho rozplakali – inu, jako vždycky. Marfuša si mezitím teplou kaši na talíř naložila, na Strom Výuky pohlédla, aby věděla, co ji zítra ve třídě čeká:

1 Matematika

2 Čínština

3 Slovo Boží

4 Dějiny Ruska

5 Pracovní výchova

6 Sborový zpěv

Šest vyučovacích hodin, to je docela dost. Se Slovem Božím je Marfuša odjakživa kamarád. Dějin Ruska si považuje, čínštině se svědomitě věnuje, při pracovní výchově je svižná a pohotová, ve sboru taky zpívá dobře – zato matematika! To je pro Marfušu věda dosti složitá. A její učitel, Jurij Vitaljevič, je osobnost stejně složitá. Věru moc složitá! Je vysoký, vyzáblý, tenký jako meč bao-c’-tiang a velmi, velmi strohý. Už v první třídě, když probírali základy aritmetiky, Jurij Vitaljevič přecházel po třídě a hlasem svým skřípavým neustále opakoval: „Aritmetika, děti, to je velká věda!“ Natožpak matematika… S tou má Marfuša velký kříž: Jurij Vitaljevič ji už osmnáctkrát poslal do kouta, sedmkrát tam musela klečet, a čtyřikrát dokonce na hrachu.

Marfuša otevřela učebnici nenáviděné matematiky, ale hned ji zase zavřela a zpátky do poličky strčila. Někteří učitelé jsou hrozní, a jiní zase hodní a srdeční. Třeba tělocvikář Pavel Nikitič? Ten když se na člověka podívá, jako by mu rovnou desetirublovku podával. Děvčata s oblibou nechává běhat, střední i krátké tratě. 500 sáhů volně, 50 sáhů sprintem. Přes léto v tričkách, v zimě na lyžích. Holky běží a on je povzbuzuje: „Makej, makej, makej!“ Marfuše jde nejlíp sprint! Je mrštná a rychlonohá. Dvakrát už byla na obvodních závodech. Jedno čtvrté a jedno šesté místo si odtud odvezla.

Marfuša si zasurfovala po inter-ano a pak se znovu do hry Gocze zabrala. A jak u toho ten čas letěl! Byly čtyři, pak pět, půl šesté. A vtom jí srdce v těle zrovna poskočilo: je nejvyšší čas! Maminka ji vypravila, vyšňořila, nový vlněný šátek na hlavu uvázala a na cestu pokřižovala: „Tak běž, cerunko!“

Vyšla Marfuša z domu, a srdce jí div z hrudi nevyskočí. Ze všech okolních šesti vchodů už vycházejí svátečně nastrojené děti. Je tu i Zina Bolšovová, i Stasik Ivanov, i Asša Guljajevová, i Maška Morkovičová, i Koljacha Kozlov. Společně s nimi všemi Marfuša na Velkou Bronnou vyšla. A tady už se další děti valí – desítky, stovky!

Na Puškinově náměstí Marfuša zabočila s ostatními na Tverskou a ta už byla dětí plná! Kráčejí děti směrem ke Kremlu v průvodu mohutném. Dospělí tu vůbec nejsou, nesmějí sem. Své dary už dostali. Z obou stran masu dětí jízdní strážníci hlídají. Marfuša kráčí s ostatními. Srdce jí v těle prudce buší a nadšením trne. Řeka dětská stále pomaleji plyne, jak se do ní z postranních ulic další a další chlapci a děvčata vlévají. A tady už je Maněžné náměstí. Marfuša je přešla společně s ostatními. Ještě krok, ještě a ještě – a malá červená Marfušina kozačka na dlažbu Rudého náměstí došlápla.

Průvod se pomalu sune jako had obrovský. Pod Marfušinýma nohama je Rudé náměstí. Náměstí, které jí vždycky bere dech. Tady hrdiny vyznamenávají a naopak nepřátele země popravují. A vtom se rozezněl orloj na věži Spasské, je šest hodin! Řeka dětská se zastavila, ani se nepohne. Halas utichl. Světla kolem pohasla.

A nahoře, na mračnech zimních převeliká tvář Gosudarova se rozzářila. „ZDRÁVY BUĎTE, DĚTI RUSKA!“ zahřímalo nad náměstím. Zakřičely děti v odpověď, začaly skákat a mávat rukama. Marfuša též, kochajíc se Gosudarem. A on se usmívá z oblak, jeho oči blankytné vřele hledí. Jak nádherný je Gosudar Vší Rusi! Jak je krásný a dobrotivý! Jak moudrý a laskavý! Všemocný a nezdolný! „BLAHOPŘEJI K NAROZENÍ PÁNĚ, DĚTI RUSKA!“ A najednou, jako na štičí přikázání, skrze oblaka, skrze tvář Gosudarovu tisíce balónků rudých k zemi klesají. A na každém z nich lesklá krabička visí. Děti poskakují, chytají krabičky a k sobě si je přitahují.

Jednoho balónku spadlého z nebe se zmocní i Marfuša a krabičku k sobě tiskne. Stejně si počínají i děti kolem. „ŠŤASTNY BUĎTE, DĚTI RUSKA!“ hřmí z nebe. Usmívá se Gosudar. A mizí. Do očí Marfuše slzy nadšeného dojetí vhrknou. Se vzlyky tiskne krabičku ke kožíšku ovčímu a společně s davem po Vasiljevském svahu kolem chrámu Vasilije Blaženého sestupuje. Jakmile sevření mas trochu povolí, netrpělivě lesklou krabičku otevírá. A v té je cukrový Kreml! Přesná kopie Kremlu bělokamenného! S věžemi, chrámy i zvonicí Ivana Velikého! I tiskne Marfuša cukrový Kreml ke rtům, líbá ho a v chůzi olizuje… Pozdě večer leží Marfuša ve své postýlce a v hrstičce ulepené Spasskou věž svírá. Příjemno je Marfuše i Spasské věži v její pěstičce pod přikrývkou prošívanou. Jen špička věže s orlem dvouhlavým z té hrstičky vykukuje. Do ojíněného okna měsíc svítí a jeho zář se od cukrového orla dvouhlavého odráží.

Dívá se Marfuša na orla cukrově blyštícího a víčka jí únavou těžknou. Byl to krásný den. Vlídný. Radostný. Byl to svátek pro celou rodinu Zavarzinovu: cukrový Kreml na stůl postavili, svíčky zapálili, Kreml si prohlíželi a řeči vedli. Pak tatínek přinesl kladívko a Kreml na několik částí rozdělil, aby každá věž byla zvlášť. A Marfušenka kremelské věže celé rodině rozdělila: Borovickou otci, Nikolskou mamince, Kutafju dědovi, kdežto Trojickou babce. Pak se rodina rozhodla, že Zbrojní věž nesnědí, ale uloží ji až do narození Marfušina bratříčka. Jen ať si dá a síly bohatýrské tak získá. Zato stěny kremelské, chrámy a zvonici Ivana Velikého sami snědli, čajem čínským vše zapíjejíce… Když se očka klíží, strčí si Marfuša orla dvouhlavého do úst, pokládá ho na jazyk a pocucává. Pak usíná šťastným spánkem. A ve snu se jí zjeví cukrový Gosudar na bílém koni.

překlad Libor Dvořák