Co vás ved­lo ke vzpo­mí­ná­ní na vaše exo­tic­ké ces­ty a jak se ze vzpo­mí­nek stal původ­ně pod­cast a pak i kniha?

Za covi­du jsem se vydě­sil, že jsem dojez­dil, že to tak může klid­ně dopad­nout. Tak jsem si začal dovzpo­mí­ná­vat ty črt­ky a úryv­ky, kte­rý už jsem v sobě měl, a začal jsem to dopi­so­vat. A pak se uká­za­lo, přes Klá­ru roze­nou Fley­ber­ko­vou, že by o to Vlta­va stá­la a že bych měl tím pádem i něja­kou prá­ci, když muzi­ka nehrá­la a nebřin­ka­la, že bych to napsal a že bych to i nače­tl, prá­vě jako tako­vý pod­cast. Byl jsem dost v pyt­li z tý celý situ­a­ce, tak­že jsem to uví­tal. I jako svým způ­so­bem tera­pii. Být panic­ký, ó, to já umím! Prv­ních šest dílů s tema­tic­kou muzi­kou Fili­pa Jelín­ka se setka­lo s ohla­sem, sko­ro mimo­řád­ným, tak jsem to dopsal a udě­la­li jsme dru­hých šest, s podob­ným úspě­chem. Pak jsem dělal roz­ho­vor s Len­kou Klicpe­ro­vou a ona řek­la, že si to umí před­sta­vit jako kni­hu. Tak já na to fan­fa­rón­sky, že když mys­lí, tak že to udě­lám. A optal se Klá­ry, teď už Vičí­ko­vé, co ona na to. A ona, že ano. Tak jsem si to pro­mys­lel, před­sta­vil — hle, je to tu!

Vedl jste si na svých cestách celé ty roky deník, něja­ké zápis­ky? Pro­to­že — jak to udě­lat, aby člo­věk ty zážit­ky nějak ucho­val, kon­zer­vo­val, nezapomněl?

Buď fotí­te, nebo pozo­ru­je­te, buď žije­te, nebo sepi­su­je­te, žít pro sepi­so­vá­ní zavá­ní vel­kou maný­rou. A v posled­ku to ochu­zu­je ten život samot­ný. Tak­že neve­dl. Zku­sil jsem to jed­nou, ale neba­vi­lo mě to, nevy­dr­žel jsem ani týden. I dělat večer terén­ní zápis je pro mě otra­va, ale během výzku­mu se to dělat musí, tam o přes­nost jde. Občas jsem o těch věcech vyprá­věl — a před tím na ně vzpo­mí­nal. Pár his­to­rek jsem měl už zestruč­ně­ných, při­bar­ve­ných, vybrou­še­ných, vyleš­tě­ných a vypoin­to­va­ných. Na vzpo­mí­ná­ní je zábav­né i to, že si vzpo­me­ne­te na to, na co chce­te, a tak, jak chce­te. A když vám v rohu toho obra­zu chy­bí tře­ba sně­hu­lák, aby byl ten obraz jas­něj­ší, může­te ho tam svo­bod­ně fik­nout. Fik­nout od slo­va fikce.

Jak a proč ces­tu­je­te? Jsou lidi, kte­ří potře­bu­jí obje­vo­vat cizí kra­je kvů­li památ­kám, někdo kvů­li exo­tic­ké kuchy­ni, někdo pros­tě potře­bu­je za hori­zont… Jak to máte vy?

Ces­tu­ju vět­ši­nou kvů­li pří­ro­dě, dokud tu ješ­tě něja­ká tako­vá, jakou ji znám z kní­žek, zbý­vá, a kvů­li pří­ro­do­vě­dě vůbec. Ale neje­nom pro­to. Těší mě to — uha­do­vat význa­my, pře­ko­ná­vat nedo­ro­zu­mě­ní, dívat se, zakou­šet… Navíc nezna­lý a nezná­mý, vlast­ně je to dob­ro­druž­ství, ne v tom spor­tov­ním, adre­na­li­no­vém, ale inte­lek­tu­ál­ním a soci­ál­ním smys­lu slova.

Líbí se mi k tomu tahle věta z vaší kni­hy: „Dávám si dohro­ma­dy obráz­ky z kní­žek a rea­li­tu, pro­po­ju­ju svou dlou­ho­do­bou paměť a prá­vě žitou zku­še­nost v síť, ve kte­ré se hod­lám hou­pat a snít celý život.“ Mož­ná to je ono — že vzpo­mín­ky z cest jsou kom­bi­na­ce toho vše­ho včet­ně sně­ní a že nemu­sí jít nut­ně o něja­ký iti­ne­rář s přes­ným popi­sem ces­ty, že to důle­ži­té je v uzlech té sítě.

A když už mlu­ví­te o těch uzlech, tak prá­vě na cestách jich naši­nec vlast­ně spous­tu utáh­ne a vůbec umotá!

Kte­rá z cest pro vás byla zásad­ním mil­ní­kem, na kte­ré jste se toho o sobě nej­víc naučil?

Nej­víc nej­vět­ší není nic. O pře­kva­pe­ní není nou­ze vlast­ně nikdy, ani v Lego­lan­du v Němec­ku, když tam vyra­zí­te maxi­mál­ně nepřed­su­deč­ný. I když samo sebou se zvra­ce­ním za kul­tu­rá­kem na mexic­ké tan­co­vač­ce se to asi srov­nat nedá…

Chá­pu, ale přes­to jsou vět­ší a men­ší zážit­ky, zásad­něj­ší a méně zásad­ní ces­ty, ne?

Já vím, jak to mys­lí­te. Ale na vaši otáz­ku odpo­věď neznám. Pro­to­že si ji nepo­klá­dám. Ane­bo dob­ře, čím déle jste někde sama, tím je to mís­to sil­něj­ší. Někte­rá mís­ta mě taky zkla­ma­la, no, mož­ná bych spíš řekl nedo­sta­la, ale jsem si jis­tý, že nej­spíš pro­to, že jsem se k nim neu­měl vztáhnout…

Kni­ha je plná exo­tic­kých zví­řat, pro­to­že vaše ces­ty jsou vesměs pří­ro­do­věd­né. Je něja­ký druh, u kte­ré­ho jste byl fakt nad­še­ný, že jste mohl jeho zástup­ce vidět naživo?

Hoa­cin, to bylo sil­ný. Ryk vřešťa­nů. Vytí din­gů. Koli­b­ří­ci, ti vždyc­ky. Koo­ka­bur­ra. Vůbec led­ňáč­ci. Tro­pič­tí holu­bi, moje taj­ná lás­ka. Inie. Buvol kafer­ský, ale to pro­to, že jsme se vzá­jem­ně vypla­ši­li. Ara arakan­ga, z nad­hle­du, z malý­ho leta­dla. Man­ti­ko­ra. Ústřičník…

Čím to, že vás pří­ro­da takhle fascinuje?

Jde o to uvi­dět, usly­šet — a poznat. Jak se to živé, sku­teč­né jsouc­no pro­hne a pro­vě­sí tu teo­re­tic­kou síť, usa­dí se v ní a zůsta­ne tam. Jako pocit.

Nechtěl jste tam zůstat? Tře­ba v Peru — jak o tom píšete…

Občas chtěl, pár­krát jsem se tam dostal do poci­tu, že jsem tam doma, že jsem takhle při­způ­so­bi­vý a že je to vlast­ně ono. To ono. Pokud by mě tam osud zavál, nijak bych se asi nezdrá­hal, ale to je ali­bis­tic­ké. Ale nebyl jsem nikdy při­pra­ven pře­tr­há­vat to, co žiju tady, ve jmé­nu něče­ho, co budu mož­ná žít tam. Nikdy to neby­lo tak sil­né, aby to trva­lo déle než jen závan, ataka buj­né a roman­tic­ké před­sta­vi­vos­ti… Škoda.

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)