Ve chvíli, kdy se evropská architektura pod tíhou kolektivní víry v pokrok otáčela zády ke starým formám a pravdám, Pouillon se odmítl jen tak odstřihnout od hlubokých historických významů, od velikosti architektury a harmonie starých lidských obcí, a naopak navzdory obrovským tlakům prokázal prozíravost, sílu vůle a nezávislost mysli, což z něj dodnes činí velkého člověka a stále platného myslitele.

Jeho mimořádná stavitelská vášeň se nenesla v megalomanském duchu jakéhosi „Pouillona Velikého“, z čehož byl často obviňován, ale z vnitřní potřeby jednat, strhnout s sebou ostatní, vrhnout se do šíleného tempa společně prožívané akce, v níž tento muž plný úzkosti a pochybností hledal patrně své vykoupení, duchovní vertikálu.

Architektura a obec ve své zásadní rozličnosti pro něj nebyly výrazem geniality jednoho tvůrce, nýbrž lidské společnosti jako takové, souhrnu zvyků a tradicí, časem a zkušenostmi nastřádaných vědomostí, technik i duchovního vzletu, kterým architekt nakonec dá formu, rytmus, proporce s cílem zbudovat celek příjemný, živoucí, harmonický, vždy ve službě společenství, včetně sociálně nejslabších.

Pouillonova výrazovost, kterou se jeho architektura skví a jejíž formy vpravdě dosahují nadčasovosti velkých stylů, však není ani dílem jednoho muže, jako spíš výsledkem tý­mové spolupráce pod jeho vedením. Ještě dnes je v jeho díle patrné zapálení, obětavost a hrdost všech těch, kdo k němu přispěli, vůči architektuře důstojné a velké, jež přesto vyniká citlivostí a lidským přístupem.

● ● ●

Pouillon, řečeno velmi zjednodušeně, patřil k lidem, kterým se v životě stále něco velkého děje. Někdo by v křišťálové kouli pátral po neviditelné ruce osudu, jinému jeho psané dílo (kromě Divokých kamenů napsal též nekorektní Vzpomínky architekta), zachovalá veřejná vystoupení a další dobová svědectví postačí k tomu, aby zjistil, že tato výbušná osobnost zkrátka často volila radikální řešení, čímž pochopitelně vyvolávala silné reakce v okolí – spolupracovníci ho uctívali, konkurence nesnášela, média pronásledovala, davy mu záviděly.

Svůj první dům postavil ve dvaadvaceti letech v Aix-en-Provence, tehdy ještě – stejně jako Le Corbusier – bez diplomu architekta, kterého až do vlády ve Vichy nebylo zapotřebí (titul obhájil až v roce 1941). Jih Francie, Provensálsko a vůbec celá středomořská pánev byly jeho nejoblíbenějším působištěm a ve světle toho, co se mu přihodilo v okamžiku, kdy se rozhodl rozšířit svou činnost i do Paříže, lze také říci, že i nejjistějším: zevrubně ji znal, cítil, miloval. Vděčíme mu nejen za dostavbu Marseilleského letiště, na němž pracoval s Augustem Perretem a které po mistrově smrti sám dokončil, ale i za přestavbu starého města v Marseilli, za mnoho dalších obnov staré zástavby i za novostavby v blízkém a vzdálenějším okolí.

Fernand Pouillon nebyl jen originálním tvůrcem plánů, ale stavitelem, který odmítal moderní specializaci, dělení oborů. Nejraději realizoval své návrhy sám, ať už jako dohled, či dokonce investor. Těsně po druhé světové válce a v padesátých letech se velkou měrou podílel na výstavbě nových, tolik potřebných obytných komplexů. Neustálé promýšlení, jak ještě víc „zpříjemnit bydlení člověku“, z něj činilo velmi oblíbeného a žádaného architekta, zatímco důvěrná blízkost k řemeslu a přítomnost na stavbě způsobovaly, že měl často nejlepší ceny, ačkoli v době, kdy suverénně vládl železobeton, on své čtvrti stavěl z tesaného kamene, skla, keramiky, kovu v úzké spolupráci se sochaři, krajináři a dalšími. V jeho bytech se dodnes dobře bydlí, známé je takzvané Pouillonovo schodiště s jemnějším odstupňováním, ve spirále, jeho čtvrti jsou plné zeleně, garáže jsou pod zemí, častá je přítomnost tekoucí vody… Pouillon nikdy neodmítal zakázky sociálního bydlení a i levným bytům se snažil vtisknout originální ráz, jistou monumentalitu, protože „není důvod, proč by chudší lidé nemohli žít v důstojném prostoru, s výhledem na něco vznešeného“. Poměrně mladý mistr díla záhy získal zakázky v Alžírsku (tehdy ještě francouzském) na velké bytové ­komplexy, ­stavěl pro íránského šáha. Měl čím dál širší záběr, jeho stavby se kromě velmi krátkých dodacích lhůt vyznačují citlivým vsazením do krajiny, rovnováhou architektonických celků vycházející z přísné harmonie proporcí a použitím ušlechtilých materiálů (viz zlacenou fasádu ve čtvrti Point-du-Jour, Boulogne-Billancourt).

V polovině padesátých let expandoval do pařížské oblasti, kde věren potřebě kontrolovat své realizace od počátku do konce založil s partnery developerskou společnost CNL, v níž se stal hlavním architektem a také spoluinvestorem. Na to však, co bylo ještě před válkou a za války běžné, neměl podle nové legislativy právo. Realizoval několik významných obytných celků na pařížské periferii, avšak v roce 1961 se coby šéf architekt stal jedním z hlavních viníků „Skandálu CNL“: úvěry poskytující banky náhodou zjistily, že na účtech společnosti, jež od budoucích majitelů bytů v Point-du-Jour vybírala peníze na financování stavby, není dostačující, a hlavně deklarované krytí. Fernand Pouillon byl spolu se čtyřmi dalšími zatčen a obviněn z defraudace a falšování účetnictví. Pouillon, jehož jedinou vinou, jak se později šetřením ukázalo, bylo, že finančnímu stavu společnosti nevěnoval dostatečnou pozornost, jelikož jako hlavní architekt měl před zahájením stavebních prací úplně jiné starosti, byl po rozsudku (1962) nejdříve hospitalizován s diagnózou tuberkulózy (ve skutečnosti šlo o měňavkovou úplavici, jíž se nakazil z Íránu). K velkému překvapení však z detence utekl – oknem a v pyžamu – a díky přátelství ze svého působení ve francouzském Alžírsku využil takzvané Sítě Jeanson (tajná síť francouzských levicových intelektuálů na podporu alžírského FLN) a několik měsíců se ukrýval ve Švýcarsku a Itálii. Když zjistil, že se z úkrytu na účinnou obhajobu nezmůže, vzdal se a nastoupil k výkonu trestu (1963). Předtím ovšem stačil prodat veškerý svůj majetek a zacelit tím dlužnou částku – jeho stavba byla nakonec předána s tříletým zpožděním, ovšem do vězení nastoupil jako zcela zruinovaný člověk.

V trestním zařízení – „aby se nezbláznil“ – začal pracovat na svém architektonickém manifestu, románu Alfa a Omega, z něhož se postupem času staly Divoké kameny. Fikce, v níž jak sám řekl, popisuje svůj „postup práce – tedy invence samé“, je vsazena do zlatého období rané cisterciácké architektury, kterou i Le Corbusier prohlásil za jeden z architektonických divů lidstva, vzor esteticky čisté a zároveň plně funkční architektury, výjimečně přímočaré skloubení hmoty, linií, materiálu a ducha.

Pouillon na postavě cisterciáckého mnicha stavitele se znaleckou pečlivostí definuje vlastní pojetí teoretického přístupu a praktické práce mistra díla, toho, kdo vede stavbu od koncepce in situ, přes hledání vhodného kamene, jeho zpracování, po fyzickou realizaci, tedy položení prvního kamene, neboť mistr díla nemůže zasvětit celý svůj život jediné stavbě, jeho „povolání“ jej nutí pokračovat dál.

Je obdivuhodné, jakou shodou okolností byl námět Pouil­lonovy knihy vlastně umožněn. Kvůli Velké francouzské revoluci, jež způsobila téměř zánik řeholního života na území Francie, exodus řeholníků a prodej církevního majetku, se uchovalo velmi málo původní klášterní architektury. Tímto způsobem přišla západoevropská kultura o umělecké skvosty, jakými byly kláštery v Cluny, Cîteaux, Grande Chartreuse… Na jihu Francie však rabování a řádění revoluční vlády zázrakem přežily takzvané Tři sestry provensálské – cisterciácké kláštery postavené ještě v raném období řádu: Silvacane (založen roku 1144), Sénanque (1148) a Le Thoronet (1160). Studiu onoho posledního zasvětil Fernand Pouillon značnou část energie a času, disponoval bohatým materiálem ke zpracování, takže když byl po ročním pobytu za mřížemi ze zdravotních důvodů propuštěn, přinesl nakladatelství Seuil hotový text, který po svém vydání i přes poměrně hrubou formu slavil nečekaný úspěch a získal též literární cenu Des Deux-Magots (1965).

Následkem „Skandálu CNL“ a k velké radosti železobetonářského lobby byl Pouillon vyloučen z komory architektů s doživotním zákazem působení na francouzském území. V roce 1966 se přestěhoval do nového alžírského státu, kde se mu dostalo nejen vřelého přijetí, ale i okamžité nabídky k výstavbě několika hotelových komplexů na pobřeží a ve vnitrozemí. Mistr díla se chopil příležitosti a během následujících deseti let realizoval celou řadu staveb převážně turistického a akademického určení. V roce 1971 se mu od prezidenta ­Pompidoua dostalo amnestie, roku 1978 byl opět přijat do francouzské komory architektů a v roce 1985 ho François Mitterrand povýšil do stavu důstojníka Řádu čestné legie. Pouillonův nábřežní dům ve starém marseilleském přístavu byl zařazen do seznamu Národních památek a jeho dvaadvacet realizací do prestižního indexu Architektonického dědictví 20. století.

V roce 1974 dvaašedesátiletý Pouillon objevil ruinu středověkého hradu Belcastel v jihofrancouzském Aveyronu. Pečlivé a citlivé obnově tohoto polorozpadlého, od 17. století neobydleného skvostu věnoval posledních deset let svého života a v jeho zdech také 24. července 1986 zemřel.

Denis Molčanov

Zobraziť diskusiu (0)