Nejprve musela Amasuka Mijuki zůstat dlouhou dobu zcela o samotě, jíst jen přísně omezenou stravu a Kacuróovo tělo otírat posvátnou látkou pohlcující nečistoty, a teprve potom přišel na řadu obřad, který z ní měl sejmout poskvrnění způsobené smrtí jejího manžela. Nepřicházelo ale v úvahu, aby se mladá vdova ponořila do téže řeky, v níž Kacuró utonul, šintoistický kněz proto jen útrpně sevřel rty a spěšně nad ní zamával borovicovou větvičkou, ve vodě z Kusagawy pouze smočenou. Načež ji ujistil, že nyní už se může opět navrátit do života, a pokud nezapomene vyjádřit vděčnost bohům, ti jí jistě dodají odvahy i sil.

Mijuki velmi dobře pochopila, co se za utišujícími slovy kněze skrývá: doufal, že přes ožehavost situace, zhoršené ještě Kacuróovým úmrtím, předá mladá žena hmotný důkaz svých díků kami právě do jeho rukou.

Mijuki byla sice božstvu vděčná za to, že ji od toho poskvrnění očistí, nedokázala však pochopit, jak božstva kami mohla dopustit, aby jí řeka Kusagawa, jež má přece sama božskou podstatu, vzala manžela.

Předala mu tedy jen skromnou almužnu tvořenou bílými ředkvičkami, svazkem česneku a několika koláčky z lepivé rýže. Obětina, umně zabalená do kusu plátna, působila dík výrazné velikosti některých ředkví mnohem objemněji, a tím pádem i důstojněji. Kněz se nechal ošálit a odcházel spokojený.

Mijuki se poté věnovala očistě a úklidu domu. Udržovat pořádek přitom neměla právě ve zvyku. Obyčejně nechávala věci volně ležet, případně je úmyslně trousila kolem sebe. Měli jich ostatně s Kacuróem vskutku pomálu. A když je tak nacházeli tu i onde, nejčastěji na místech, kde neměly co dělat, vytvářelo to prchavý dojem nadbytku: „To je nová miska na rýži?“ ptal se Kacuró. „Muselas ji koupit nedávno.“ Mijuki si dala dlaň před ústa, aby skryla úsměv: „Kdeže, odjakživa stává na poličce, šestá odzadu – máš ji od své matky, už jsi zapomněl?“ Miska se zkrátka odkutálela po rohožce, když Mijuki upadla (a ona se nenamáhala ji hned zvednout), a zastavila se dnem vzhůru, takže když na ni dopadl sluneční paprsek, zaskvěla se v novém světle, jak ji Kacuró snad ještě neviděl, a proto ji také hned nepoznal.

Mijuki si myslela, že bohatší lidé žijí zavaleni změtí předmětů podobně jako krajina, jejíž krása vyvstává z toho, kolik neuspořádaných prvků obsahuje. Tak i řeka Kusagawa je přec nejpůsobivější na pohled, když ji po silném lijáku přitékající potoky zbarví hnědou, zemitou vodou a víří v ní kusy kůry, mechu, květy bodláků i černé a pomačkané tlející listí; Kusagawa pak přestane být průzračná, na hladině se v kruzích a spirálách točí pěna, připomíná tak bouřlivé vodní víry v úžině Naruto ve Vnitřním moři. Bohatí lidé, říkala si Mijuki, se určitě podobně topí ve vírech nespočtu dárků od svých přátel (jichž mají rovněž nespočet) a ve všech těch nablýskaných zbytečnostech, jež si bez rozmyslu kupují od podomních obchodníků, aniž by jim přišlo na mysl zabývat se tím, zda je někdy jakkoli využijí. Potřebují stále více místa, aby mohli vyskládat své tretky, navršit kuchyňské nádobí, rozvěsit látky a urovnat masti, zkrátka uklidit všechno to bohatství, jež Mijuki často ani neuměla pojmenovat.

Je to zkrátka takový nekonečný běh, urputný boj lidí s věcmi. Za vrchol hojnosti se zřejmě považuje, když dům pod tlakem zbytečností, jimiž ho lidé přecpali, popraská jako zralý plod. Mijuki nic podobného nikdy neviděla, ale Kacuró vyprávěl, že na svých cestách do Heiankjó už zažil situace, kdy žebráci rabovali trosky pyšných obydlí s vysloveně nafouklými zdmi.

Jejich dům Kacuró postavil vlastníma rukama – skládal se ze dvou místností, přičemž v jedné byla na zemi jen udusaná hlína a druhá měla podlahu z neopracovaného dřeva, a nad tím se pod doškovou střechou skrývala ještě půda přístupná po žebříku, vše skromných rozměrů, protože museli vážit, zda stavět zdi, anebo lovit ryby – a měli v něm především náčiní na rybolov. To jim sloužilo takřka ke všemu: sítě sušící se před okny hrály roli záclon, zavěšené se daly použít na spaní, duté dřevěné plováky se večer hodily jako opěrky za hlavu a nádoby, s nimiž Kacuró čistil sádky, užívala Mijuki také k přípravě jídla.

Jediný luxusní předmět, který rybář se ženou měli, byla miska se zásobou soli. Šlo sice pouze o kopii čínské keramiky dynastie Tchang z pálené hlíny, s hnědou glazurou a nenápadným vyobrazením pivoněk a lotosu, ale Mijuki jí přisuzovala nadpřirozené vlastnosti: zdědila ji po své matce, ta ji rovněž dostala od své matky a ta tvrdila, že byla ve vlastnictví rodiny odjakživa. Miska tak zažila několik pokolení, a přitom neměla jediný škrábanec, což se vskutku dalo označit za zázrak.

Povšechný úklid domácnosti trval jen několik hodin, avšak měl-li se dům pořádně vysmýčit, zabralo to Mijuki celé dva dny. Důvod tkvěl v tom, že dům sloužil k lovu a chovu výjimečných ryb, především kaprů. Když Kacuró přicházel od řeky, nikdy si neudělal čas na to, aby očistil svůj oděv od nánosů lepivého bahna, a tak při každém spěšnějším pohybu, který učinil, potřísnil kdeco včetně zdí. Měl totiž jediný cíl, a to co nejrychleji vysvobodit kapry mrskající se ve vrších z vrbového proutí, jelikož by si mohli odřít šupiny anebo si vytrhnout vous (v tom případě by v očích císařských správců zcela ztratili hodnotu), a vypustit je do sádky vyhloubené před domem čistě jen pro ně – tedy do mělké nádrže vyhloubené v zemi a až po okraj naplněné vodou, již Mijuki, v době, kdy tam manžel nebyl, zásobila hmyzími larvami, vodními řasami a semínky vodních rostlin.

Poté Kacuró po několik dní bez ustání seděl na bobku a pozoroval, jak se jeho kořist chová: zaměřoval se především na ty z ryb, u nichž od začátku odhadl, že budou hodny císařských rybníků, neboť viděl, že jsou nejen pěkné, ale také dostatečně odolné, aby vydržely dlouhou cestu až do hlavního města.

Kacuró nebyl zrovna výřečný. A když už něco sděloval, vyjadřoval se spíše pomocí náznaků, než že by přímo mluvil, čímž každému dopřával radost dalekosáhle si domýšlet jeho jen zčásti vyslovené myšlenky.

Decoin Didier

Úřad pro zahrady a rybníky

Plus 2018

preklad: Jovanka Šotolová

Zobraziť diskusiu (0)