Vaše poezie se mimo jiné dotýká času a věku. Píšete: „Teď je mi také šedesát. Žádný jiný život neexistoval.“ Věta, která mě uzemnila, když jsem ji četla. Jak se v průběhu let změnil váš vztah k životu i poezii?

V nějakém okamžiku jsem začala chápat, že život je napsán nesmazatelným inkoustem. To, co jsem si vybrala, co se stalo, nemůže být zrušeno ani předěláno. Poezie je však dveřmi, které se stále otevírají. I neměnná minulost se v básni mění. Ne fakta, ale pocity, pochopení. Tíha života v rukou se stává lehčí. Postupem času se mé básně stávaly stále svobodnějšími.

Ve své úžasné eseji o prvku překvapení citujete Poundovu větu „Poezie je zpráva, která zůstává zprávou“ a pokračujete popisem, že i když se život rychle mění dalším a dalším poznáním, při čtení básně jsme stále stejně pohnutí. Čím to je, že umění má tento trvalý účinek?

Myslím si, že umění si uchovává svou novost proto, že je zároveň nezapomenutelné a zároveň je nemožné si ho zcela zapamatovat. Umění je příliš těkavé, mnohočetné a sublimující na to, aby se ho dalo zcela zmocnit. Je to spíše chemická reakce, kterou musíte pokaždé znovu vytvořit, než pevná látka. Objevy umění jsou také téměř vždy v rozporu s běžnými pravdami. Evoluce nám říká, jak přežít; umění nám říká, jak je možné stále žít, i když víme, že my a vše, co milujeme, jednoho dne zmizí. Říká, že i v zármutku je krása, v omezování formy a života je svoboda. To, co je osvobozující, není to, co je nejjednodušší; umění je schopnost zahrnout více a více stínů, barev a možností do každého okamžiku, kdy se setkáte se sebou samým a se světem.

Poetický a duchovní okamžik je dostupný každému z nás, a přesto se tolik lidí cítí zastrašeno čtením a psaním poezie. Proč tomu tak je?

Tajemství porozumění poezii spočívá v tom, že slyšíme slova poezie jako to, čím jsou: jako nejintimnější řeč celého já, napůl bdělá, napůl snová. Posloucháte báseň, jako byste poslouchali někoho, koho milujete, kdo vám vypráví o svém nejpravdivějším dni. Ta slova mohou plakat, žertovat, vířit, skákat. Je to také způsob, jakým posloucháme hudbu: nehledáte extrahovatelný význam, ale chcete být pohnuti.

Píšete o skrytosti v přírodě a umění a citujete biologa Michaela Dickinsona: „Být skrytý je přirozené, což je pohled na přírodu, který mi připadal vždycky tak zřejmý, ale nikdy jsem ho nevyslovila.“ Je umění místem, kde můžeme konečně vyjít z úkrytu?

Báseň objasňuje, aniž by zjednodušovala. Jazyk poezie v sobě nese to, co žije mimo jazyk. Je to, jako byste dostali 5galonový kbelík s 10 galony vody. Záhadné žízně jsou vyslyšeny. Tento alchymistický kbelík v sobě také skrývá tajemství, dokonce i ta, která skrýváme sami před sebou.

Svět je teď tak hlučný – je pro vás těžké vrátit se do ticha a soustředění?

Potřebuji ticho, abych mohla psát, tak jako jabloň potřebuje zimu, aby plodila. Být s lidmi je intimní a radostné, ale v určitém okamžiku se ráda zatoulám sama. Paradoxem je, že to, co začalo v dětství jako akt nutné samoty, mě přivedlo rovnou k životu s ostatními. Létám do Číny, Litvy nebo severní Minnesoty, abych četla své básně a mluvila s dalšími lidmi, kteří milují jazyk přetvořený v soustruh, na němž se dá život obrábět.

Příroda je ve vašich básních velmi silně přítomná. Můžete nám říci, jak důležitá je kalifornská krajina ve vaší práci? Jak na vás působí to, že jste tak blízko takovým místům, jako je moře a les sekvojí?

Nezměrnost je vždy přítomna, ale často se vůči ní stáváme otupělými, nebo klameme sami sebe, abychom si mysleli, že naše vlastní životy a já jsou to, co je velké. Vstupte do oceánu nebo se projděte po hoře Tamalpais a tento druh amnézie a sebestřednosti vás přejde. Vstupte do přírodního světa a uvidíte, jak se existence vynořuje, dozrává, padá a pokračuje, a nemůžete si pomoci, ale cítíte něhu k sobě i k ostatním. Přivolávání velkého a sdíleného je to, k čemu básně také existují.

Annise Gross, z rozhovoru na www. sfgate.com

Zobraziť diskusiu (0)