Ukázka z knihy:

Necky

Bylo nebylo, byla jednou jedna Cikánka, která žila se svým mužem v lese. Nic neměli, dokonce ani dům. Po celý boží den jen chodili po cestě, a když se jim večer nad hlavami setmělo, přespali pod hustým křovím. Jedli, co našli: kořínky, bobule, houby. Tu a tam, když je cesta zavedla k vesnici, ukradli třeba i kuře, ale jen zřídka, protože se báli psů. V lese jim bylo dobře, zejména v létě, když nebyly mrazy.V zimě to bylo horší, tehdy jim věru mrzly ruce a nohy, nic nepomohlo, že si v zemi vyhrabali brloh, nic nepomohlo, že jej zakryli větvemi. Pokaždé si mysleli, že už už umřou, ale nakonec nikdy nezmrzli.

Jakmile se vyčasilo, první jarní den je opět zastihl na cestě. Šli zablácení, vyhublí, šli s dlouhými vlasy mezi stromy a občas si dřepli do trávy. Jednou měla žena pocit, že jí dost narostlo břicho. Muž říkal, že určitě snědla něco zkaženého. Ať se vyzvrací u kořenů keře, radil jí, a uleví břichu hrstí spařených kopřivových listů, pak ji to přejde. Žena udělala, jak jí řekl, ale břicho přesto nesplasklo.Šli, pořád jen šli po cestě a břicho se dál nafukovalo, jako by do něho dul vítr. — Ne abys umřela — říkal muž —, nebo ti hezky nařežu! Žena si nepřála, aby jí muž nařezal, proto mu slíbila, že neumře. Šlapala dál. Plynuly týdny, plynuly měsíce a břicho jen rostlo.Nic takového dosud neviděli, předtím byli vždy hubení jako chrousti.Muž se o ženu strachoval a pro jistotu jí hezky nařezal, aby neumřela. A tak se dožila jara. Ale to už jen polehávala pod velkým dubem. Najednou začala kvílet, ach, och,uh, tak ona tedy přece jen umře, a nechala téci svou krev na zem posetou žaludy.Muž se díval a povídal jí, kdepak, ty neumřeš, porodíš mi krásné lesní dítě, proto máš břicho tak veliké.Určitě to bude kluk, až povyroste, pomůže mi rozdělávat oheň a kopat jámu. A tak se i stalo. Žena porodila dítě. Pod dubem za svitu měsíce, protože tehdy se už na koruny stromů snesla noc. Dítě se zdálo být nějaké opeřené, ale muž jen pokrčil rameny, dobře, když opeřené, tak opeřené. Ale jakmile zazářily první paprsky slunce, prohlédla si nemluvně i žena. Ono vám to nebylo lidské děťátko, ale soví mláďátko! — Co jsi mi to porodila? — ptal se muž hněvivě. — Má to ptačí zobák, ptačí hlavu a velká šedá křídla. A místo nohou pařáty, jako míval můj děda. To mi nebude kopat jámu, ba ani rozdělávat oheň, vždyť jenom houká. Ženě se zdálo, že dítě houká velmi krásně, ale nechtěla se hádat. Vzala ho, pustila, sovička vyletěla na nejvyšší větev dubu a odtamtud na ně shlížela. Když pak znovu přišla noc, mocně zamáchala křídly a odletěla. Za úsvitu ji ani nehledali, ubírali se dál lesem. Více o sovičce nepadlo slovo, mech pod velkým dubem do sebe vpil ženinu vyteklou krev, břicho splasklo. Les shodil listí, znovu zafučely zimní větry a pak napadl sníh. Žena a muž vykopali velkou jámu, zakryli ji a na zimu do ní zalezli. Když přišla první jarní tepla, žena si znovu začala stěžovat na bolest břicha.Břicho jen rostlo, rostlo celé léto a s podzimem bylo zase tak veliké, jako kdyby se žena chystala umřít. — Ne abys umřela, nebo ti hezky nařežu! — říkal jí muž.

— Kdepak, já neumřu — odpověděla žena. — Porodím ti krásné lesní dítě, které ti pomůže rozdělat oheň a vykopat jámu. Načež se muž uklidnil a ženě nenařezal. Schylovalo se už k podzimu a břicho bylo veliké jako hrnec na povidla. Dunělo a vrnělo, vrtělo se a vlnilo, potom ženě znovu začala téci krev a ona si dřepla na zem. Muž čekal, co bude, ale když se podíval, jestli už je venku ten chlapec, který mu pomůže kopat jámu a rozdělat oheň, viděl jen jedno velké oko. Žena oko vzala a zabalila ho do lopuchového listu. Podle jejího mínění oko moc pěkně pomrkávalo.Muži se ale celá věc nechtěla ani trochu líbit. — Cos to porodila za oko, ženo? Oko hledělo velmi udiveně, ale i sama žena viděla, že k němu nic jiného nepatří.Ani hlava, ani pusa, ani ruce, ani nohy, dokonce ani druhé oko.

— Krásné modré oko to je — řekla svému muži trošku zaujatě. Kromě rozdělávání ohně a kopání jam nebylo na světě moc věcí, ve kterých by se muž vyznal, krapet snad ještě v tom, jak někomu nařezat. Přesto mu vrtalo hlavou, kde se tu bere to oko. Vůbec se mu to nechtělo líbit. — Ani já nemám, ani můj děda neměl modré oči. Ale i ty tvoje jsou černé jako smolná vrátka do čertí zadnice — dodal zamyšleně. — Jak se pak teda, pro pět zatrápenejch ran do promaštěný čepice, mohlo dostat tohle modré oko do tvého břicha? —Určitě jsem ho spolkla—odpověděla žena. — Štěstí, že už je z tebe venku — pokračoval muž.— Honemhozakopejme,neboještě půjde za námi a znovu ho spolkneš!

Žena oko trochu litovala, ale i ona viděla, že je vskutku příliš modré, jen co je pravda. Nemluvě už o tom, co by si s ním počali. Přitakala tedy, dobře, ať oko zakopají. Nahrnuli na ně hromádku hlíny a oko nestačilo mrkat. Zanedlouho z něj už nebylo vidět víc než světlou skvrnku, jako kdyby mezi stromy malinká kaluž odrážela nebe. Trošku vody z ní vyteklo, protože oko, když od něho muž a žena po cestě odcházeli, plakalo. ¨

Pak přiletěli ptáci, pili z něho, připlazily se ještěrky a také z něho pily, a tak už oko dále neplakalo, utěšilo ho to. Žena a muž pokračovali v cestě jako před-tím. Třásli se zimou, kráčeli, jedli, co našli. Příští rok ženě znovu začalo růst břicho. Muži nic neřekla, aby se nelekl, že umře, a leknutím jí hezky nenařezal. Radši si břicho držela a zkoušela ho zatlačit zpátky, doufala, že se pak třeba přestane nafukovat. Břicho ale jen rostlo a rostlo, zvučelo, zvonilo a dunělo jako o rok dříve a pak se začalo i vrtět.— Juj, já už nechci další opeřenou sovičku — zoufala si žena. — Nechci ani oko, které pláče a naříká. Já už nebudu mít syna, který kope jámu a rozdělává oheň, nebudu mít v lese pomocníka. A když se to cosi, co rostlo v jejím břiše, začalo mermomocí hrabat ven, žena si sedla na prasklé necky.

— Ať jsi, kdo jsi, já tě nechci vidět — řekla, a nechala téci svou krev do necek. Když zní to tajuplné pámbuví co vyšlo ven, necky nato pěkně překlopila a spěchala za mužem, který zrovna na mýtině sbíral dříví. — Kam se podělo tvoje břicho? — ptal se jí. Jedla jsem spařené kopřivy a přešlo mě to — odpověděla žena. Muž se už dál nepídil, byl rád, že žena není nemocná a pomůže mu sbírat suché klestí. Necky poplakávaly u cesty, ale nikdo je neslyšel. Druhý den časně zrána šla kolem žena z vesnice, která si vyšla se svým synem do lesa na houby. — Jé, podívejte se, maminko, jak veliká houba támhle vyrostla! — křičelo dítě.

— To není houba — odpověděla žena —,to jsou prasklé necky. — Když jsou to prasklé necky, podívejme se na ně zblízka, maminko, třeba by se v nich ještě dalo prát.— Lidé nevyhazují necky — odvětila žena —, ve kterých se ještě dá prát. Určitě je v nich puklina a tečou. — Když tečou, tak ať tečou, můžeme v nich zadělávat na chléb — odmlouval kluk. — Ty bys zadělával na chléb v neckách vyhozených do smetí? — křičela na něj matka. — Nech to být, chlapče, vždyť to ani nejsou necky, ale malinký hrobeček. Pojďme dál! Ale chlapec nevěřil, že by prasklé necky mohly být malinkým hrobečkem, a pořád jen pokukoval po cestě zpátky. A najednou necky začaly plakat. — Necky pláčou, maminko! Vraťme se k nim! Ale žena ne a nechtěla. V tom jí nad hlavou přeletěla opeřená sova a jí se leknutím vysypaly ze zástěry všechny houby.

— To nejsou necky, synku, ale hrob! Pomoz mi posbírat houby! Chlapec se sehnul, ale všechny houby se skutálely do kaluže s modrou vodou.— Necky poplakávají, maminko! Žena viděla, že všechny nasbírané houby úplně zmodraly.Otočila se a vrátila se se synem k vypouklině. Přistoupili k neckám a převrátili je. A ona vám v nich, krindapána, seděla divukrásná holčička!Oči měla velké jako sova a černé jako smolná vrátka do čertí zadnice, ale řinuly se z nich obrovské, blankytně modré slzy. — Copak jsi ty zač, stvořeníčko odložené u cesty? — ptala se žena a vyprostila dívenku z necek. Pak ji objal i kluk a zdálo se mu, že takovou krásu ještě nikdy v životě neviděl. Necky zručně a měkce vystlali, holčičku do nich položili a nesli ji ukázat domů do vesnice.

Doma se otec zeptal, jestli našli houby. Pochlubili se mu, že houby sice nenašli, ale našli překrásnou holčičku.Takovou krásu ještě nikdo neviděl ani za devaterými dědinami. Otec se zaradoval, políbil lesní holčičku a do rána ji kolébal u své postele. — Ty jsi naše dítě — řekli ráno dívence otec a matka a z jejích očí se přestaly řinout blankytně modré slzy. —Ty jsi moje sestřička—řekl jí kluk, a kdyžto holčička slyšela, vykulilana něj velké soví oči a ozvala se nádherným lesním mnohohlasem. Večer téhož dne vyzáblý muž putující lesem a jeho žena našli na cestě kupu rozházených hub. Ty houby byly modré, ale nebyli v nich červi. Dobře houby umyli, všechny je snědli a zdály se jim měsícem ozářené, klikaté sny. Spali v trávě s úsměvem na tváři, stejně jako divukrásná dívenka v neckách v nedaleké vsi. Hvězdy se na ně dívaly a na všechny zářily stejně třpytivě, s vědomím, že je vše v pořádku, protože změť čar kreslících lidské osudy spojuje navzájem pozemské duše právě tak, jako neviditelné nebeské stezky pojí jednu hvězdu ke druhé. Ten, kdo po nich umí kráčet, vidí všechno. Věděli jste to?

přeložila Eleonóra Hamar

Básnířka, prozaička a překladatelka Krisztina Tóthová (*1967) patří k nejznámějším autorkám současné maďarské literatury. Kromě psaní, publicistiky a překládání z francouzštiny se věnuje také výrobě vitráží a restaurátorství. Debutovala v roce 1989 básnickou sbírkou Őszi kabátlobogás (Podzimní vlání kabátu). Za výbor ze své dosavadní básnické tvorby nazvaný Prašan (2001) získala prestižní cenu Palládium. Její prozaická prvotina, sbírka povídek Vonalkód (Čárový kód, 2006), se dočkala překladu do několika jazyků (česky 2011). Následovaly prózy Hazaviszlek, jó? (Pojď, já tě vezmu domů, 2009), Pixel (2011) nebo Pillanatragasztó (2014). V roce 2013 vydala svůj první román s názvem Akvárium (česky 2014).

Zobraziť diskusiu (0)