Některým lidem — těm, které považujeme za ty nejchudší — se žije dobře, aniž by toho museli mnoho dělat. Nemají zaměstnání, v němž by trávili osm hodin denně, a rozhodně nepracují pro někoho druhého. Nefarmaří; nemusejí se starat o zvířata. Své dny vyplňují tím, co jim jde nejlépe. Někoho baví vyrábění — kánoí nebo látek, hrnců či vyřezávaných předmětů. Jiní rádi chodí na lov a na ryby. Další zase mají nadání na navazování kontaktu s jinou realitou; to jsou kněží, šamani či léčitelé. Pak jsou lidé, díky nimž se druzí cítí dobře.

Lidé, kteří mají velmi blízko zemi či oceánu a vlastní jen málo z toho, co my považujeme za nezbytnosti potřebné k životu, žijí dobrý život. Jakmile se však objevíme my a přineseme jim civilizaci, upadnou do naprosté chudoby a zdravotních problémů. To bohužel platí bez nadsázky. Poznal jsem malajsijské domorodce a úžasně zdravé a soběstačné původní obyvatele několika tichomořských ostrovů a filipínských hor, mezi nimiž byly různé rozdíly. Hovořili jiný mi jazyky a měli odlišné zvyky. Jedno však měli společné: byli šťastní a spokojení.

Narazit na takovéto lidi nebylo snadné, protože naše agresivní a intenzivní civilizace je zahnala do nejhůře přístupných částí světa. Žili z toho, co jim dala země nebo oceán, a tím dokázali uspokojit všechny své potřeby. Dokázali si obstarat veškerou potravu potřebnou k životu i materiál na přístřeší a oděvy. Vyřezávali kánoe a vyráběli foukačky, pomocí nichž lovili, z kokosových vláken pletli silná lana. Nepotřebovali nic z toho, co si ve svém okolí nemohli vyrobit nebo najít, a ani nic víc nechtěli. Žili život. V našem případě život pouze žije skrze nás. Užívali si jeden druhého a vzájemné pouto neustále posilovali doteky: tulili se u ohýnku, chodili spát pohromadě, při jídle se často navzájem krmili nejlepšími sousty a jeden druhému česali vlasy. Byli jako zvířata, která se navzájem čistí.

Senoiové, s nimiž jsem se seznámil, neuměli číst ani psát. Neměli žádný psaný jazyk. O tom, co se děje venku ve světě, věděli jen málo — měli povědomí o významných faktech historie ode hrávající se ve vnějším světě, ale podrobnosti neznali. Zjevně neměli příliš mnoho věcí. Přesněji řečeno, neměli žádné věci. Představa vlastnictví jim připadala absurdní. Těch pár předmětů, které používali, si až na výjimky vyrobili sami. Příležitostně prostřednictvím směny nakupovali látky, ale to nebylo časté, protože každému stačil pouze jeden hadřík. V každé osadě mívali alespoň jednu pánev. Měli také pár nožů a parangů (mačet), ale pak už téměř nic — kromě klobouků. Někteří lidé si oblíbili klobouky a prostřednictvím směnného obchodu si kupovali ty nejneobyčejnější kousky, jaké jsem kdy viděl.

Domorodci představují v malajsijské populaci menšinu. Jsou považováni za původní obyvatele, ty, kteří tu žili už před tím, než se objevili dnešní „rodilí“ Malajsijci. Je jich ale tak málo, že se často do malajsijské populace ani nezapočítávají. Předně to ale nejsou muslimové žijící v islámském státě. Oficiálním záměrem vlády je zřejmě integrovat domorodce mezi Malajce, ačkoli z etnického, kulturního i lingvistického hlediska o Malajce nejde.

V Malajsii jsem pobýval proto, abych studoval stravovací návyky Malajců. (Jak vtipně poznamenal jeden člověk, zjišťoval jsem, „proč jedí to, co jedí, a ne to, co by jíst měli“.) Hned na začátku jsem pochopil, že se musím oprostit od mnoha domněnek, s nimiž vědci ze Západu běžně k lidem z jiných kultur přistupují. Malajci nejedí tři jídla denně; nesnídají chleba a k obědu nemají sendviče; nejedí saláty. Součástí každého pokrmu je rýže — a za den se jí obvykle jen dvakrát. Často to není tak, že by k jídlu zasedli všichni společně a jednalo se o rodinnou událost.

V malajském pojetí patří do rodiny všichni, koho my vnímáme jako širší rodinu. V malajských vesnicích, jež jsem navštívil, lidé považují ostatní vesničany za své příbuzné. Děti se pohybují v malých skupinkách, větší pomáhají menším a jedí, kdykoli dostanou hlad nebo najdou něco k snědku. Děti také často spaly tam, kde se právě nacházely, když se jim chtělo spát. Zjistili jsme, že malajská strava je jednoduchá a v zásadě přiměřená, ačkoli v ní nejsou zastoupeny některé vitamíny. (To bylo jedním z cílů našeho výzkumu; naše studie potvrdila to, co se předpokládalo.)

Tento deficit nebyl způsoben tím, že by se v životním prostoru Malajců nenacházely žádné potraviny bohaté na tyto vitamíny; jednalo se o důsledek přístupu ke stravování. Při spolupráci s odborníky na výživu a dietology jsem zjistil, že tito odborníci na stravu si téměř bez výjimky představují, že jakmile lidi upozorní, že musejí jíst například více potravin bohatých na vitamín A, lidé je poslechnou. Pokud lidé zastávají nějaké pevné přesvědčení, ať už se týká jídla, nebo čehokoli ji ného, nevzdají se ho jen proto, že jim řeknete, že by to měli dělat jinak.

Když se my, absolventi západních univerzit, na nichž se znalosti prezentují jako kousky pravdy, vydáme do skutečného světa, brzy zjistíme, že lidé obvykle na svět nepohlížejí touž optikou, která vládne našemu školství. Když jsem se později seznámil se Senoii, musel jsem se oprostit i od dalších zažitých poznatků. Podobně jako Malajci, ani mí známí Senoiové se nescházeli u jídla společně (kromě zvlášt ních příležitostí), ale jejich definice rodiny byla odlišná od té malajské a pro nás byla zcela nevídaná. Pro Senoie v pravém smyslu představovala člena rodiny každá lidská bytost.

Senoiové se stravovali způsobem, který nutriční odborníci doporučují lidem trpícím vředy: po malých svačinách. Během dne se pohybovali po venku a tu si vykopali kořínek, tamhle zas nasbírali trochu ovoce. Často jsem jednoho i více lidí na těch to každodenních potulkách doprovázel a každý chvíli žvýkal nějaký kořen a pak ho někam uložil, obyčejně do stromu, „aby si jej mohl najít někdo další, pokud by měl hlad“, jak mi říkali s vážnou tváří. Když jsem se ptal, jestli tím někým může být zvíře, odpovídali: „Ale jistě.“

Vypozoroval jsem, že maso není pravidelnou součástí jídelníčku Senoiů. Občas kladli pasti a sem tam se někomu zachtělo vypravit se na lov. Když se pak vrátili s masem, o úlovek dne se rozdělili všichni lidé z vesnice. Za zvláštní pochoutku se považovaly malé opičky. Neupravovaly se nějakým složitým způsobem, který by vyžadoval velkou přípravu. Rozřízlo se jim břicho, vyndala se střeva a pak se tělo s většinou ostatních orgánů na svém místě opeklo na ohníčku. Plameny ožehly chlupy na kůži (protože ty by prý jinak uvízly mezi zuby). Já jsem si na maso nikdy moc nepotrpěl, a když se jednou během mé návštěvy připravovalo maso ze dvou opiček, které chytil místní mladík, mnoho jsem neochutnal. Skupina vesničanů však spořádala, co se dalo, zbytky byly minimální. Podobně jako většina masožravců jedli vše kromě chlupů, kůže a kostí (morek z kostí však vysáli).

Řekl bych, že my Zápaďané jsme mezi konzumenty masa výjimkou, žádní jiní masožravci nejsou tak nehospodární, aby jedli jenom svalovinu. Nejvybranějším kouskem je prý opičí ruka, zejména tlustší část palce. Opice mají podobně jako lidi dlouhé prsty a jejich ruka tak vypadá jako malá lidská ruka. Když mi opičí ručku useknutou těsně nad zápěstím nabídli, odmítl jsem.

Senoiové často žvýkali listy. Také jedli ovoce, když na nějaké narazili, nebo třeba hmyz a larvy a další věci, které jsem dříve nepovažoval za jídlo. Zjistil jsem kupříkladu, že létající termiti zlehka opražení ve vlastním tuku jsou skutečnou pochoutkou.

Celkově Senoiové neměli špatný jídelníček. V několika osadách se lidé starali i o malé zahrádky, v nichž si například pěstovali batáty a chránili si je před ostatními tvory, kteří by si na nich mohli chtít také pochutnat. Většinou ale Senoiové žádné plodiny nepěstovali. Antropologové řadí domorodé obyvatelstvo mezi lovce a sběrače. Já jsem měl možnost vidět je při sběru mnohokrát, při lovu ale velmi vzácně.

Ani jsem se nesnažil zhodnotit stravu Senoiů podle měřítek západních vědců a počítat denní příjem kalorií či procentuální zastoupení vitamínů, bílkovin a sacharidů. Sůl byla pro obyvatele horských oblastí těžko dostupná. V některých osadách měli nádobku s nevyčištěnou solí a čas od času si někdo přišel líznout. Když lidé nevaří pravidelně, jídla nejsou připravována pro určitý počet lidí a každý den se jí něco jiného, není možné jejich stravování zařadit do odborně nadefinovaných kategorií. Na této stravě ale zjevně přežili celá staletí.

............

překlad Zuzana Koudelková