Předmluva

Do dějin matematiky a životních příběhů matematiků jsem se zamiloval, když jsem si v polovině sedmdesátých let jako student matematiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley poprvé zapsal seminář „čisté matematiky“. Přednášejícím kurzu reálné analýzy byl známý francouzský matematik Michel Loève. Polský Žid, který se shodou okolností narodil v Jaffě, v osmanské Palestině, pak se přestěhoval do Francie, přežil pobyt v hrůzném koncentračním táboře Drancy (na samém okraji Paříže) a po válce emigroval do Ameriky.

Loève byl chodící encyklopedií bohatého intelektuálního života matematiků žijících v Paříži mezi dvěma světovými válkami. Své náročné přednášky – v nichž používal abstraktní matematické prostory a jen vzácně se snížil k tomu, abychom si, jak říkal, „špinili ruce na reálné ose“, kde se odehrávaly všechny aplikace – kořenil fascinujícími historkami o životech slavných matematiků, které osobně poznal a s nimiž pracoval. Nové téma otevíral například takto: „Seděli jsme všichni pohromadě v kavárně na bulváru Saint-Michel na levém břehu s výhledem na nádhernou Lucemburskou zahradu, svítilo slunce, když tu Paul Lévy zmínil tajuplnou domněnku od…“ Kromě reálné analýzy nás tak Loève učil i to, že matematici mohou vést vzrušující život, že se rádi scházejí v kavárnách – právě tak jako to dělali Sartre, Simone de Beauvoir a Hemingway – a že tvoří nedílnou součást obecné kultury nebo spíš fascinující subkulturu s vlastními zvláštnostmi a podivnostmi.

Natolik mě to zaujalo, že jsem si později, ještě na Kalifornské univerzitě v Berkeley, zapsal seminář o dějinách matematiky vedený věhlasným logikem Jackem Silverem. Tam jsem se dozvěděl, že život matematiků je někdy přímo udivující: třeba se nesmyslně zapletou do velkolepých politických intrik, stanou se obětí vlastního sebeklamu, falšují dokumenty, kradou si navzájem výsledky, vedou odvážné vojenské útoky, mají milostné pletky, umírají v duelu, nebo dokonce provedou ten největší husarský kousek: docela zmizí z povrchu zemského, takže je už nikdo nikdy nenajde. I sám Silver byl poněkud zvláštní matematik: nedbal o svůj zevnějšek, býval rozcuchaný, a když dokončil, co chtěl říct, prostě se otočil na podpatku a odkráčel z posluchárny – žádné „na shledanou“, „tak příště“, „najdete mě v kabinetu mezi druhou a čtvrtou“ ani žádné jiné znamení, že je konec přednášky. Všichni jsme seděli na místě a dívali se jeden na druhého, dokud někdo nebojácný neusoudil, že přednáška skončila, a nezavelel k odchodu. Silver se nejspíš jednoduše vrátil do pracovny a tam pokračoval v práci na své důležité větě z oblasti základů matematiky, kterou téhož roku také dokázal.

Jak postupovala má matematická kariéra, začínal jsem si uvědomovat, že chování, které by se v jiných společenských kruzích mohlo zdát neobvyklé, se v matematickém společenství často považuje za „normální“ a nikdo si na ně neodvažuje stěžovat. Mým rádcem při studiu na univerzitě v Berkeley byl známý topolog John Kelley. Měl jsem Kelleyho jako přednášejícího tak rád, že jsem si nakonec zapsal většinu jeho přednášek.

V jeho podání sice vše vypadalo snazší, než doopravdy bylo, ale po jiných stránkách se s jeho přednáškami člověk vyrovnával hůř – mnohé z věcí, které v posluchárně dělal, by mu dnes neprošly. Kelleymu nikdy nechyběla zapálená dýmka v ústech a v sylabu jeho přednášky stálo: „Ve třídě nepřetržitě kouřím, máte-li tedy strach z otravy nikotinem, nezapisujte si můj přednáškový kurs.“ Často si vodil do posluchárny dva obrovské psy (zjevně imunní vůči nikotinu), kteří se před ním složili na podlahu a zahradili uličku, a když se drbali, bylo to jako víření bubnů nebo malé zemětřesení. Kelleyho červená či růžová košile byla vždy poseta politickými plackami a on sám nás nabádal, abychom volili jím preferované kandidáty nebo se angažovali v politických otázkách, na kterých mu záleželo.

Když jsem dostudoval, o několik let později získal doktorský titul a pak strávil jako profesor mnoho let výukou a výzkumem v matematice a statistice, vrátil jsem se ke své rané vášni pro dějiny matematiky. V průběhu posledního desetiletí a půl jsem napsal řadu popularizačních knih o dějinách matematiky a životech matematiků, od Fermata a Descarta po Cantora, Grothendiecka a tajemnou Bourbakiho skupinu. Snažil jsem se v nich ukázat, jak je matematika pevně spjata s obecnou kulturou, vyzdvihnout, co ji dělá jedinečnou, a tudíž odlišnou od jiných disciplín, předvést, jak matematici přemýšlejí a jak vzrušující, zajímavý a dobrodružný mohou vést život. Velmi mě v tomto snažení povzbudilo, když Richard Bernstein, tehdy literární kritik The New York Times, popsal v recenzi scénu z pařížské kavárny uvedenou v mé knize Fermat’s Last Theorem (Velká Fermatova věta) z roku 1996: „Scéna […] nám připomíná, že na světě je celá řada různých světů, přičemž kněžský kult matematiků, tak tajuplný a většině lidí nepřístupný, patří k těm esotericky zajímavějším.“

Poznání, jak moc mohou být životy matematiků zajímavé, tehdy přilákalo pozornost celé řady autorů beletrie i literatury faktu. Na mezinárodní konferenci ve Vancouveru v roce 2001 se na mne obrátil můj přítel Simon Winchester, autor vynikajících popularizačních knih a oceňovaných bibliografií, a před třemi sty posluchači mi navrhl, abychom společně napsali biografii Évarista Galoise, francouzského matematika z 19. století, který vytvořil pozoruhodnou algebraickou teorii a pak ve dvaceti letech zemřel v nesmyslném duelu. Posluchači nadšeně tleskali, když jsme dohodu stvrzovali potřesením rukou.

Kniha se – alespoň zatím – nestala skutečností, Simonovi jsem však nesmírně vděčný, že mi dal podnět zkoumat Galoisův život, o němž obšírně hovořím v jedné z kapitol této knihy. Na události bohaté životy nejvýznamnějších matematiků zvábily i slavné romanopisce. Když v roce 2006 vyšel italský překlad mé knihy Descartes’s Secret Notebook (Descartův tajný sešit), Umberto Eco věnoval jeho podrobné kritice svůj týdenní sloupek v italských novinách L’Espresso a poukázal v něm na řadu zajímavých otázek. Když jsem mu v dopise odpověděl, pozval mě, abych ho v Miláně navštívil a pohovořil s ním o Descartově životě.

Nikdy nezapomenu na zážitek, kdy jsem s ním stál v jeho knihovně, která čítala třicet tisíc svazků a zabírala většinu prostoru v jeho bytě, a při skleničce calvadosu listoval rukopisy o Descartově životě napsanými v 17. století. Tématem jedné z kapitol této knihy je právě tento francouzský filozof. Tři roky poté, co roku 2000 vyšla má kniha The Mystery of the Aleph (Tajemství alefu) o těžkém životě německého matematika Georga Cantora a jeho ohromujícím objevu, že existují různé úrovně nekonečna, napsal vlastní biografii tohoto velikého matematika spisovatel David Foster Wallace. Cantor často pracoval ve stavu jakéhosi šílenství a procházel obdobími deprese.

Ve skutečnosti se možná tyto temné nálady příliš nelišily od záchvatů deprese, jaké měl sám Wallace a které údajně zavinily jeho sebevraždu. V rozhovoru pro Boston Globe v roce 2003 ovšem Wallace odmítl jakoukoliv spojitost mezi nadáním a šílenstvím a distancoval se od Cantorových duševních problémů s tím, že se nechce řídit mým přístupem a pohlížet na Cantorovu matematiku v souvislosti s psychologií. Řekl, že jeho kniha zkoumá věci z jiného úhlu. Když ale roku 1918 Cantor umíral v Halle v psychiatrické léčebně, byl zrovna uprostřed práce na matematicky nemožném problému zvaném hypotéza kontinua. Jeho psychika byla ve skutečnosti od jeho matematické práce neodlučitelná: Cantor ke konci života povýšil hypotézu kontinua na osobní dogma, „Bohem nařízené“. Psychiatrickou kliniku, kde strávil poslední roky života a kde nakonec zemřel, jsem před několika lety navštívil. Po sto letech v budově v hospodářsky méně rozvinuté části Německa stále fungovala nemocnice. Stál jsem přímo v pokoji, kde se Cantor věnoval matematice. Viděl jsem vanu s nohami jako pracky, do níž byl nucen se na dlouhé hodiny ponořovat, aby „léčil“ svou depresi. A četl jsem nemocniční záznamy o jeho opakovaném přijímání a propuštění od konce 19. století do roku 1918, kdy v tomto zařízení zemřel vyhladověním.

O životě Georga Cantora pojednává další kapitola této knihy a jsem vděčný zesnulému Davidu Fosterovi Wallacovi za to, že upozornil na otázku vztahu mezi psychikou a pokusy rozlousknout nesmírnou složitost nekonečna.

Chvíli poté, co v roce 2006 vyšla má kniha Umělec a matematik o životě matematiků Andrého Weila a Alexandra Grothendiecka a také o tajné matematické skupině nazvané Bourbaki, vydala Andrého dcera Sylvie Weilová dojemnou knihu vzpomínek na život se slavným otcem a tetou. Její teta byla filozofka Simone Weilová, která bratra často doprovázela na matematické konference Bourbakiho skupiny a vysloužila si láskyplnou přezdívku „Bourbakiho matka“.

Při návštěvě v Bostonu v roce 2011 mi Sylvie laskavě sdělila řadu podrobností, které jsem o životě jejího otce nevěděl. Jsem jí za její vstřícnost vděčný. O Andrém Weilovi se mluví v poslední kapitole této knihy. Tu jsem případně nazval „Nejdivočejší mysl“ a zabývá se také životem Alexandra Grothendiecka – matematika, kterému se podařilo dokonale zmizet z našeho světa, když se schoval kdesi v lesích na úpatích vysokých Pyrenejí, které tvoří hranici mezi Francií a Španělskem. Děkuji Pierru Cartierovi, přednímu francouzskému matematikovi a členu Bourbakiho skupiny, že se se mnou podělil o detaily Grothendieckova života i o fascinující historky o Bourbakiho zrození a společné práci. Další podrobnosti o Grothendieckově životě mi odhalili dva v Paříži žijící matematici, kteří však trvali na anonymitě.

překlad Jiří Rákosník a Marie Urbanová