Někteří kritici vám také vyčítají, že v Mladým Mungovi kopírujete svůj předchozí úspěšný román Shuggie Bain. Opět je tu chlapec-gay, alkoholická matka, násilné mužské prostředí… Mně se ale zdá, že Mladej Mungo je velmi odlišný. Shuggieho jsem četl v podstatě jako román o mateřské lásce, kdežto Mungo se mi zdá být románem o sexuálním zrání, o první homosexuální lásce.

To napsali v The Scotsman, že? Pro mě je psaní obecně způsob, jak porozumět prostředí, ve kterém jsem vyrůstal — světu, v němž jsem měl pocit, že nemám žádnou moc. Ať už kvůli chudobě, homofobii, nebo bezcitné vládě Margaret Thatcher, která dělnickou třídu, ke které patřila moje rodina, vysloveně nenáviděla. A, samozřejmě, i kvůli matčině závislosti. Vůči té jsem byl taky bezmocný. Ani člověka, kterého milujete nejvíc na světě, nemůžete přesvědčit, aby přestal pít, pokud sám nechce, pokud nemá rád sám sebe. A tahle bezmoc, kterou jsem jako dítě cítil, je základem všeho, co dnes píšu. Je to snaha tu ránu nějak zacelit.

A k té odlišnosti obou knih — říkáte to přesně, i pro mě jsou ty knihy velmi jiné. Oba ti kluci jsou sice gayové, ale Shuggie svou sexualitu ještě neprožívá, středobodem jeho života je láska k jeho matce. Jeho jinakost je spíš femininní než homosexuální — nikdy přece svou queer identitu přímo neprojeví. Zato Munga jsem psal záměrně jako knihu o sexualitě. O úzkosti z mužnosti. O tom, jak se do ní ten kluk nedokáže vejít, jak ji neumí „správně“ naplnit. Ani já sám jsem jako mladý muž nedokázal a neuměl jsem mít sám sebe rád. I proto jsem se chtěl vrátit a napsat ne snad přímo Romea a Julii, ale příběh teenagerské lásky, kde mezi milenci existuje nějaké tabu, jejich vztah je zakázaný.

To tabu se ale netýká jen toho, že jsou queer…

Ne, chtěl jsem vyprávět hlavně příběh dvou dělnických kluků, protože v queer literatuře se milenecký vztah odehrává většinou mezi partnery ze střední třídy, což má úplně jiné důsledky. Střední třída má vždycky nějakou moc svůj život měnit, určovat, dělnická téměř vůbec. Stejně důležité pro mě je, že jeden z těch kluků je protestant a druhý katolík, a to v prostředí skotské společnosti, která je stále velmi sektářská. Proto je láska Munga a Jamese od začátku zatracená. A přitom jim jde o jediné — být spolu. Je jim teprve patnáct…

Shuggie a Mungo spolu tedy souvisejí vědomě, je to diptych. Teď píšu třetí část, která celou tu volnou tapiserii skotské maskulinity uzavře.

A ta třetí část bude o čem?

Shuggie Bain byl o šestiletém chlapci v éře thatcherismu, Mladej Mungo vyprávěl o patnáctiletém mladíkovi za vlády Johna Majora a třetí román bude vyprávět o dospělém muži v časech Tonyho Blaira. A taky o náboženství, které ve Skotsku stále formuje a ovládá životy mnoha lidí.

Proč jste chtěl v Mungovi vyprávět právě o sexualitě, první lásce?

Protože jsem ji nikdy neprožil. Nikdy jsem nezažil něhu první lásky, kterou hetero lidé berou jako samozřejmost. Aspoň ne během dospívání, kdy by k ní mělo ideálně dojít. Můj první milenec byl šestatřicetiletý muž, kterého jsem potkal ve svých osmnácti-devatenácti letech. Byl jsem pořád kluk. Měl jsem proto pocit, že mi v životě bylo něco upřeno. Když jsem dospíval, queer lidi byli neviditelní, nikdo se neodvážil svůj gender projevit. Nikdy jsem nevěděl, jestli ten kluk z vedlejšího sídliště, co se mi líbí, cítí to samé co já. Coming out v osmdesátých letech znamenal připojit se ke komunitě, která prožívala především bolest a truchlení. Měla to být radostná doba objevování, namísto toho všechno bylo zabarvené strachem a otupělé zármutkem.

Zároveň jsem byl ale součástí gangové kultury. Sídliště v East Endu byla tehdy často rozdělená podle toho, čím se živí tvůj otec, nebo podle vyznání. Buď jsi byl protestant, nebo katolík. A tak jsme pořád bojovali a prali se. Je to starý a opakující se příběh — muži toužící po území, respektu, slávě. V antice chtěli, aby se o nich zpívali písně, ale když jsi dělník, co se pere každou sobotu večer, není to žádný epos, ale sociální problém. Prali jsme se ale i kvůli sounáležitosti. Pocitu bratrství. Byla mezi námi hluboká náklonnost. A taky to, samozřejmě, byla zábava.

Vy jste byl ale katolík, který vyrůstal v protestantské čtvrti.

Bil jsem se s katolíky, protože jsem je měl údajně nenávidět — a pak jsem přišel domů, ke své katolické matce. Výmluvně to vypovídá o absurditě maskulinity. V recenzích mých knih se často tvrdí, že pojednávají o queer tématech, ale pro mě jsou především o mužství. Celý život se snažím pochopit svého utlačovatele. Když jsem začal psát Shuggieho, první verze byla psaná pohledem oběti: „Podívejte se, jak těžký život ten kluk má.“ Čím upřímnější jsem k sobě ale byl, tím víc jsem musel jít do hloubky a kruh bolesti se rozšiřoval. Uvědomil jsem si, že i heterosexuální muži nesou obrovskou bolest.

Z čeho pramení?

Především z toho, že jim nikdy nebylo dovoleno ji sdílet. Ani svou něhu. Ani svůj strach.

Strach z čeho?

Třeba z toho, že musejí fárat do dolu, dvě míle pod zem, kde panuje tma, kde se může stát cokoli, a přesto jsou mizerně placení, bez vyhlídky na jakoukoli vděčnost. A přesto nemůžou říct: „Je to děsivé, každý den můžu zemřít.“ Znělo by to zženštile. A tak potlačují své emoce, drží je v sobě a jediný způsob, jakým si umějí ulevit, je násilí a alkoholismus. Když se téhle sebedestruktivní formě terapie vzepřete, stáváte se podezřelý. Ostatní mají pocit, že jimi pohrdáte nebo že se za ně stydíte. Ve Skotsku pořád, každý rok, umírá víc než tisíc lidí na alkoholismus. Každý nese nějakou bolest. A já se skrze své psaní tohle všechno snažím pochopit, i když to vždycky není snadné. Třeba Munga jsem napsal, protože jsem byl hrozně naštvaný.

Na co jste byl naštvaný?

Když jsem byl malý kluk, homosexualita byla považovaná za hřích, absolutní zvrácenost. Většinová společnost mi v podstatě říkala, že ze mě vyroste monstrum. Pokud byl nějaký malý chlapec jako já zženštilý, proč by v takovém prostředí vůbec chtěl být sám sebou? A kde by k tomu vzal odvahu? Věděl jsem odmalička, že mě svět vidí jako zrůdu. A zároveň panovalo všeobecné přesvědčení, že nejbezpečnější místo pro chlapce je ve společnosti mužů — jakýchkoli mužů. Svěřovali nás skautským vedoucím, duchovním, sousedovi, co opravoval motorku, posílali nás s dospělými na ryby… Nezáleželo na tom, kdo to byl, důvěra byla samozřejmá. Jsem naštvaný na společnost, která queer a trans děti bila a ponižovala, a přitom skutečným predátorům dávala moc a postavení. Munga jsem napsal, protože jsem chtěl ukázat tenhle horor. A zároveň jsem chtěl tu hrůzu postavit do kontrastu s něhou první lásky.

...................

Celý rozhovor si můžete přečíst v Hostu 7/2025

Zobraziť diskusiu (0)