Džiró Tani­gu­či u nás popr­vé vychá­zel před pat­nác­ti lety, kdy ho před­sta­vil wes­tern Nebeský orel a samu­raj­ský pří­běh Kni­ha vět­ru. Jakou roli v jeho bib­li­o­gra­fii mají podob­né žánro­vé kousky?

Zrov­na wes­tern nebo his­to­ric­ká samu­raj­ská vyprá­vě­ní mezi nej­čas­těj­ší Tani­gu­či­ho žán­ry nepat­ří, ale sou­čas­ně pla­tí, že šlo o tvůr­ce až výji­meč­ně uni­ver­zál­ní­ho a pro­měn­li­vé­ho. Zejmé­na v Evro­pě ho zná­me jako sce­náris­tu a výtvar­ní­ka tro­chu roz­váž­něj­ších poma­lej­ších pří­bě­hů, kte­ré spí­še než na fre­ne­tic­kou akci sází na kom­plex­ní zkou­má­ní poci­tů a dojmů, jež jsou navíc někdy jen v názna­cích načrt­nu­ty, respek­ti­ve pone­chá­ny naše­mu domyš­le­ní. Tani­gu­či ale jako kres­líř začí­nal na hard-boi­led detek­tiv­ce, vytvo­řil něko­lik fas­ci­nu­jí­cích dob­ro­druž­ných horo­le­zec­kých mang a pus­til se i do svě­ta bojo­vých umění.

Džiró Tani­gu­či

Jakou polo­hu jeho tvor­by repre­zen­tu­je Vzdá­le­né sou­sed­ství a jak se na ten titul může­me dívat v šir­ším kon­tex­tu mangy?

Vzdá­le­né sou­sed­ství roz­hod­ně při­ná­le­ží do té poz­děj­ší, dalo by se říct tiš­ší nebo introspek­tiv­něj­ší čás­ti Tani­gu­či­ho díla. Pro auto­ra samot­né­ho bylo důle­ži­tým kari­ér­ním mil­ní­kem, pomoh­lo mu s pro­sa­ze­ním mimo Japon­sko. Pře­kla­do­vá vydá­ní posbí­ra­la důle­ži­té ceny v Itá­lii, Fran­cii i Němec­ku a pomoh­la glo­bál­ně upev­nit Tani­gu­či­ho jmé­no. Ote­vře­la mu tak dve­ře k dal­ším pro­jek­tům a spo­lu­pra­cím, jimž se věno­val v novém tisíciletí.

Vzdá­le­né sou­sed­ství vyšlo na kon­ci deva­de­sá­tých let. Liší se nějak výraz­ně od man­gy, kte­rá vychá­zí dnes? Nebo jinak — jak pod­le tebe ten titul zestárl?

Man­ga svět byl již za Tani­gu­či­ho časů nato­lik roz­ma­ni­tý a růz­no­ro­dý, že se člo­věk s vědo­mím toho, jak malič­ký zlo­mek ho na Zápa­dě v pře­kla­dech zná­me, zdrá­há vyná­šet jaké­ko­li rezo­lut­ní sou­dy. Ute­ču-li ale k dru­hé čás­ti otáz­ky, mys­lím, že zestárl skvě­le, respek­ti­ve že na něm to stár­nu­tí sko­ro nepo­zo­ru­je­me. Argu­ment, že jsme dnes zvyk­lej­ší na dra­ma­tič­těj­ší, hla­si­těj­ší man­gy, na dyna­mič­těj­ší, ale méně pro­pra­co­va­nou kresbu, mys­lím neob­sto­jí: to pla­ti­lo už v době jeho vzni­ku, kon­cem deva­de­sá­tých let. Vzdá­le­né sou­sed­ství — spo­lu s dal­ší­mi Tani­gu­či­ho „poma­lý­mi“, introspek­tiv­ní­mi man­ga­mi, jako jsou Aru­ku Hito (Wal­king Man), Fuju no dóbucu­en (Zoo in Win­ter), Čiči no kojo­mi (Jour­nal of My Father) nebo Futa­ri — bylo vždyc­ky jiné než main­stre­am. Tiš­ší, pře­mýš­li­věj­ší, nos­tal­gič­těj­ší. Plné citů, kte­ré se ale nedá­va­jí dry­áč­nic­ky na odiv.

Vyba­vil by sis, kdy ses s Tani­gu­či­ho tvor­bou setkal popr­vé a co v tobě to setká­ní zanechalo?

Bylo to někdy kolem roku 2005, při jed­né z úža­sem (kolik toho fas­ci­nu­jí­cí­ho je) a frustra­cí (jak málo toho člo­věk zvlád­ne kou­pit a pře­číst) napl­ně­ných výprav do legen­dár­ní­ho lon­dýn­ské­ho komik­so­vé­ho obcho­du Gosh! V teh­dy ješ­tě ne tak monu­men­tál­ní man­ga sek­ci jsem mezi pro mě nepře­hled­nou zápla­vou mno­ha­díl­ných řad nara­zil na prv­ní ang­lic­ké vydá­ní Aru­ku Hito. Komiks, ve kte­rém se na prv­ní pohled vlast­ně nic nesta­ne, jen se v něm jeden muž potu­lu­je po uli­cích a pře­mí­tá o tom­to i onom, na mě půso­bil radi­kál­ně jinak, a tahle uhran­či­vá zvlášt­nost a nevy­svět­li­tel­ná auten­tič­nost a při­taž­li­vost mě už u auto­ra udržela.

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)