Kapitola 12

To, jací jsme dnes, je dáno včerejšími myšlenkami, a naše nynější myšlenky určují, jak budeme žít zítra; náš život je výtvorem naší mysli. Dhammapada

Před několika lety upadla moje žena po nehodě do kómatu. Strávil jsem v nemocnici mnoho hodin dumáním nad tím, zda je uvnitř ještě stále „ona“, nebo je to už jen tělo, v němž žádné vědomí není. Naštěstí se po dvou týdnech probrala; jak je to ale s těmi, kteří nemohou fyzicky reagovat a odpovídat? Pro některé je takové tělo jen souborem buněk, v němž není vědomí – říká se tomu vegetativní stav. Pro jiné je to ale hrůzný scénář, kdy je vědomí uzamčeno v těle, které nemůže nijak odpovídat. Existuje v takových situacích nějaký způsob, jak se mozku zeptat, zda má vědomí? Kupodivu existuje a jeho součástí je hraní tenisu – přesněji pomyslné hraní tenisu. Představujme si, že hrajeme tenis. Mohutné forhendy. Smeče nad hlavou. Když po nás někdo chce, abychom si představovali, jak hrajeme tenis, musíme učinit vědomé rozhodnutí; není to žádná automatická reakce na fyzický podnět. Jakmile se ale naše představivost rozběhne, může přístroj pro funkční magnetickou rezonanci zachytit neuronální aktivitu, která bude odpovídat pohybům spojeným s údery, které si při hraní v mysli vyvoláváme. Možnost pozorovat u pacientů vědomá rozhodnutí pomocí fMRI objevil britský neurovědec Adrian Owen se svými spolupracovníky, když počátkem roku 2006 zkoumali třiadvacetiletou ženu s diagnózou vegetativního stavu. Když po pacientce chtěli, aby si představila, že hraje tenis, Owen ke svému překvapení spatřil, že fMRI ukazuje aktivaci takzvané suplementární motorické oblasti v mozkové kůře. A když ji požádali, aby si představila, jak se prochází svým domem, na přístroji se rozsvítila oblast zvaná parahipokampální závit, kterou používáme při orientaci v prostoru. Byl to mimořádně vzrušující objev, mimo jiné proto, že lékaři pak díky němu pacientce změnili diagnózu na syndrom uzamčení, kdy je pacient při vědomí, ale není schopen se hýbat ani normálně komunikovat. Na syndrom uzamčení pak byla diagnóza změněna řadě dalších pacientů, u nichž se do té doby lékaři domnívali, že se nacházejí ve vegetativním stavu. Díky tomu mohli lékaři a zejména členové rodiny začít komunikovat s těmi, kdo jsou při vědomí, ale uzamčeni ve svých tělech, a pokládat jim otázky. Pacient vyjadřuje odpověď „ano“ tím, že si představí, že hraje tenis, což v jeho mozku vytvoří aktivitu, kterou, jak víme, lze zachytit skenerem fMRI. Pravděpodobně nám to neřekne, co je to vědomí, avšak spojením tenisu a fMRI jsme získali pozoruhodný nástroj k jeho měření. Tentýž postup představování si tenisu se používá ke zkoumání jiného případu, kdy nejsme při vědomí: anestezie.

Nedávno jsem se stal dobrovolným účastníkem číslo 26 v jednom výzkumném projektu v Cambridgi, jehož cílem bylo identifikovat chvíli, kdy anestetikum vyřadí vědomí z činnosti – objevily se totiž úděsné případy, kdy pacienti se po aplikaci anestetik sice nemohli hýbat, během operace ale byli plně při vědomí. Během experimentu jsem ležel uvnitř skeneru fMRI a dostával jsem do žíly propofol, drogu, kterou bral Michael Jackson před svou smrtí. Musím se přiznat, že po několika dávkách tohoto anestetika jsem pochopil, proč Jackson tak propadl jeho mimořádně uklidňujícímu účinku. Já tu ale měl práci. S každým navýšením dávky mi řekli, abych si představoval, že hraji tenis. Výzkumníci tím mohli určit onu kritickou chvíli, kdy ztratím vědomí a s hraním imaginárního tenisu přestanu. Pro mě zase bylo zajímavé zjistit, kolik propofolu navíc je zapotřebí mezi fází, kdy je vyřazeno z provozu tělo a já se nemohu hýbat, k momentu, kdy se vypne i moje vědomí. Díky tomu, že mohli klást mozku otázky i v situaci, kdy je zbytek těla neschopen pohybu ani komunikace, výzkumníci zjistili, jaká dávka anestetika je zapotřebí k dočasnému vypnutí vědomí člověka, který má podstoupit operaci. Tato metoda zjišťování vědomí pomocí imaginárního hraní tenisu nás také dovádí k těsné spojitosti mezi vědomím a svobodnou vůlí: představit si, že hrajeme tenis, musíme sami chtít. Nedávné experimenty, které nahlížely do mozku v chodu, však naše představy o svobodné vůli od základů zpochybnily. Máme moc sami nad sebou? Když jste se rozhodli číst tuto knihu, bezpochyby jste se domnívali, že tím uplatňujete vlastní svobodnou vůli. Vzít knihu a otočit ji na tuto stránku, to je přece nepochybný projev svobodné volby. Je ale docela možné, že svobodná vůle je jen iluzí. Většina objevů ve výzkumu vědomí se uskutečňuje právě teď. Na rozdíl od objevu kvarků nebo rozpínání vesmíru můžeme aktuálně sledovat, jak tento výzkum postupuje, a dokonce se můžeme stát jeho součástí. Nejdalekosáhlejší důsledky pro otázku, do jaké míry ovládáme svůj vlastní život, měl zřejmě experiment, jehož postup vyvinul neurovědec britského původu John-Dylan Haynes. Doufám, že fMRI neškodí zdraví, protože při svém pátrání po odpovědi na otázku, jak mozek vytváří vědomí, jsem se ocitl v dalším městě (tentokrát v Berlíně) a v dalším skeneru. Ležel jsem uvnitř a u sebe jsem měl malý ruční ovladač se dvěma knoflíky: jeden se měl aktivovat pravou rukou, druhý levou. Haynes mě požádal, abych se uvedl do uvolněného, „zenového“, stavu a mačkal tlačítka buď pravou, nebo levou rukou, kdykoli se mi zachce. Během experimentu jsem musel mít na sobě brýle s malou zabudovanou obrazovkou, na niž se mi promítal náhodný sled písmen. Mým úkolem bylo registrovat, které písmeno je na obrazovce ve chvíli, kdy se rozhodnu zmáčknout jedno z tlačítek. Skener fMRI mezitím zaznamenával mou mozkovou aktivitu. Haynes analýzou těchto záznamů objevil, že to, které tlačítko stisknu, lze předpovědět celých šest sekund předtím, než já sám si uvědomím, které z nich jsem se rozhodl zmáčknout. Šest sekund je v takovém případě velmi dlouhá doba. Můj mozek se rozhodne pověřit tělo, aby zmáčklo levý či pravý knoflík. Pak odříkáme jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet, pětadvacet, šestadvacet – a až teď se toto rozhodnutí dostane do mého vědomého mozku a dá mi pocit, že jednám ze své vlastní svobodné vůle. Haynes dokáže poznat, které tlačítko stisknu, jelikož šest sekund předtím, než to udělám, se na skeneru rozsvítí oblast mozku, která má na starosti příslušnou motorickou aktivitu, a začne ji připravovat k činnosti. Rozsvěcuje se přitom vždy trochu jiné místo, podle toho, zda mozek připravuje na zmáčknutí knoflíku prst na levé, nebo naopak pravé ruce. Haynes zatím nebyl schopen předpovídat to se stoprocentní jistotou, jeho předpovědi ale byly rozhodně přesnější, než kdyby jen tak hádal. Je přitom přesvědčen, že s jemnějším zobrazováním se přesnost předpovědí dostane těsně pod 100 %. Měli bychom zdůraznit, že v tomto případě jde o velmi specifický rozhodovací proces. Ocitneme-li se v situaci, kdy jsme například účastníky nehody, náš mozek se rozhoduje ve zlomku sekundy a tělo reaguje bez zapojení vědomé mozkové aktivity. Mnoho procesů v mozku se děje automaticky a naše vědomí se jich neúčastní, aby nebylo zahlceno rutinními úkoly. Mačkání levého či pravého knoflíku ale není otázka života a smrti. Moje rozhodnutí stisknout levé tlačítko je svobodné a není poznamenáno žádnými tlaky. V praxi zatím trvá Haynesově výzkumnému týmu v Berlíně analýza údajů z fMRI několik týdnů. S pokrokem počítačových technologií a zobrazovacích metod ale bude zřejmě v budoucnu možné, aby Haynes věděl, které tlačítko stisknu, skutečně o šest sekund dříve, než si moje vlastní vědomí uvědomí rozhodnutí, které já sám považuji za výsledek své svobodné vůle. Ačkoli se tedy ukazuje, že mozek připravuje rozhodnutí bez účasti vědomí zřejmě dlouho předem, stále nevíme, kde toto konečné rozhodnutí vzniká. Možná mohu to, co mi mozek přichystal, stále ještě zrušit. Jestliže nemáme „svobodnou vůli“, možná máme, jak navrhují někteří, alespoň „svobodné nechtění“: jakmile se mi dostane do vědomého mozku nevědomé rozhodnutí stisknout levé tlačítko, mohu ho já sám potlačit. V experimentu, jehož jsem se zúčastnil, bylo rozhodnutí mého nevědomého mozku, který knoflík mám zmáčknout, zcela bezvýznamné, takže jsem neměl důvod se mu vzpírat. Haynesovy experimenty naznačují, že vědomí je možná až velmi sekundární funkcí mozku. Víme už, že mnohé z toho, co se naše tělo rozhodne dělat, je naprosto nevědomé, my jsme nicméně přesvědčeni, že jako lidé se od ostatních forem života odlišujeme tím, že původcem našich rozhodnutí je naše vědomí. Co když se ale vědomí zapojuje do procesu rozhodování až v posledních článcích celého rozhodovacího řetězce? Je snad naše vědomé rozhodnutí jen dodatečná chemická reakce, která nemá žádný vliv na to, co uděláme? Jaké by to mělo právní a morální důsledky? „Je mi líto, ctihodnosti, ale já ho nezastřelil. Můj mozek rozhodl, že zmáčknu spoušť, už o 6 sekund dřív.“ varování: poukaz na biologický determinismus není polehčující okolnost! Už jsme si řekli, že mačkání tlačítek v Haynesově experimentu pro mě nemělo žádné důsledky, což mohlo výsledek pokusu zkreslit. Možná, že kdyby šlo o něco, co by mě víc zaujalo a zapojilo do rozhodování, nemělo by moje nevědomí takové slovo. Haynes proto svůj experiment zopakoval a mačkání tlačítek nyní nahradil intelektuálně o něco podnětnější činností. Účastníkům se na obrazovce objevovala čísla, k nimž měli určité číslo podle libosti buď přičíst, nebo odečíst. Rozhodnutí přičítat nebo odečítat se znovu projevilo mozkovou aktivitou, která byla nyní zaznamenána čtyři sekundy předtím, než dospěla do vědomí a mohla spustit početní úkon. Co když si ale vezmeme příklad, který kdysi předložil francouzský filozof Jean-Paul Sartre? Mladý muž se musí rozhodnout, zda se připojí k hnutí odporu, nebo se bude starat o svou babičku. V tomto případě by snad vědomé rozvažování mělo hrát mnohem větší roli a mohlo by zachránit svobodnou vůli před skenerem fMRI. Možná, že činnosti vykonávané v Haynesových experimentech se až příliš podobají nevědomým, automatickým reakcím. Mnoho z mého jednání se nepochybně objevuje v mém vědomí až později, protože není zapotřebí, aby o nich vědomí vědělo dříve. Svobodná vůle je zde nahrazena lhostejnou libovolností. Předvědomá mozková aktivita může klidně být jen jedním z více faktorů vrozhodování, které se děje ve chvíli vědomého uvažování. Nemusí být nezbytně jediným původcem rozhodnutí, ale pomáhá ho vytvářet. Jako by nevědomý mozek mému vědomí říkal: tady je jedna z možností, kterou bys rád zvážil. Máme-li skutečně svobodnou vůli, stojí před námi výzva objevit, jak vzniká a odkud přichází. Nemyslím si, že můj telefon má svobodnou vůli. Je to jen sada algoritmů, jimiž se musí přístroj přesně řídit. Jen abych si to ověřil, zeptal jsem se své chatbotové aplikace, zda si myslí, že jedná a rozhoduje se svobodně. Odpověděla tak trochu záhadně:„volím jasně, volím svobodnou vůli.“

Vím, že takovou odpověď má moje aplikace naprogramovanou. Možná má generátor náhodných čísel, díky němuž jsou její odpovědi různorodé a nepředvídatelné, takže působí dojmem, že má vlastní svobodnou vůli: jako počítačovou hrací kostkou řízený výběr z databáze odpovědí. Náhodnost ale není svoboda – náhodná čísla generuje algoritmus, jehož výstupy nemají náhodnou povahu. Jak jsme objevili ve Třetí hranici: pokud by chtěl můj telefon mít vlastní vůli, asi by musel využít myšlenek kvantové fyziky. Přesvědčení o existenci svobodné vůle je jednou z věcí, na nichž lpím, protože věřím, že mě odlišuje od aplikace v mém telefonu; myslím, že právě proto ve mně Haynesův experiment zanechal hluboce stísněný pocit. Co když i moje mysl je jen projevem důmyslné aplikace, ovládané biologickým algoritmem mozku?

Matematik Alan Turing byl jedním z prvních, kdo si položil otázku, zda by stroj vůbec mohl inteligentně uvažovat. Turing vymyslel dobrý test inteligence – toho, kdo komunikuje zároveň s člověkem a strojem, se stačí zeptat, zda pozná, které odpovědi jsou od počítače. A právě takovému testu – dnes mu říkáme Turingův test – jsem podrobil svůj Cleverbot na začátku této hranice. Pokud počítač dokáže projít Turingovým testem jako člověk, neměl bych jej označit za inteligentní? Není však rozdíl, když něco dělá stroj, který jen vykonává instrukce, a když je do dané činnosti zapojeno vědomí? Když na displeji svého telefonu napíšu větu v angličtině, mohu použít skvělé aplikace, jež ji přeloží do kteréhokoli jazyka, který zvolím. Nikdo si ale nemyslí, že telefon rozumí tomu, co dělá. Tento rozdíl lze ilustrovat myšlenkovým experimentem zvaným čínský pokoj. Vymyslel jej filozof John Searle z Kalifornské univerzity v Berkeley a jeho test před-vádí, že schopnost odpovídat na otázky a řídit se instrukcemi ještě nedokazuje, že stroj má svou vlastní mysl. Představte si, že vás umístí do uzavřené místnosti, kam budete dostávat otázky napsané sledem čínských znaků; čínsky neumíte, v místnosti ale máte návod na hledání v obsáhlé knihovně, v níž najdete smysluplnou čínskou odpověď na jakoukoli otázku, kterou do pokoje dostanete. Takovým způsobem budete moci zcela přesvědčivě konverzovat s čínským mluvčím, aniž byste čemukoli ze svých odpovědí rozuměl. Podobným dojmem působí při překládání do mnoha jazyků i můj telefon, nelze však tvrdit, že rozumí tomu, co překládá. To by mělo uvést do rozpaků každého, kdo si myslí, že když stroj odpovídá jako entita obdařená vědomím, měli bychom to považovat za důkaz, že vědomí skutečně má. Ano, umí všechno, co umí vědomý člověk, má ale skutečně vědomí? Na druhé straně, co vlastně dělá moje mysl, když nyní píšu? Nesleduji snad jen nějakou sadu instrukcí? Existuje nějaký práh, za nímž bychom museli akceptovat, že počítač rozumí čínštině, a za ním další práh, za nímž by měl být považován za entitu obdařenou vědomím?

přeložil Petr Holčák

Marcus Peter Francis du Sautoy (* 1965) je britský matematik a popularizátor vědy. Absolvoval Oxfordskou univerzitu, zajímá se zejména o teorii grup a teorii čísel. Kromě odborné práce se intenzivně zabývá popularizací matematiky, vedle pořadů pro BBC pravidelně píše pro The Times a The Guardian, publikoval rovněž řadu populárně naučných knih, např. The Num8er My5teries (2010), What We Cannot Know (2016, česky jako Co nemůžeme poznat, 2019) či The Creativity Code (2019).

Zobraziť diskusiu (0)