Čítavý a zaujímavými faktami nabitý Mosleyho životopis prevedie čitateľa nielen jeho životom, ale plasticky vykreslí aj pohnuté britské a európske dejiny minulého storočia.

Ukážka z knihy:

Mosleyho přechod k fašismu byl jedním z nejkatastrofičtějších politických rozhodnutí, které udělal. Během celé první poloviny roku 1932 měl možnost rozmyslet si to a poslechnout neustálé výzvy Winstona Churchilla a Davida Lloyda George, aby se k nim přidal a vytvořil opozici vůči Národní vládě. Jeho charakterové vlastnosti mu ale nedovolily, aby někoho následoval, třebaže šlo o tak významné a silné osobnosti. Kromě toho přeceňoval sílu a důsledky hospodářské krize. Ta sice přivedla v roce 1933 Hitlera k moci v Německu, v Británii však nebyla nikdy tak zničující a hluboká jako ve Výmarské republice. Britská ekonomika se navíc začínala zotavovat, i když to byl proces pomalý a bolestivý. Národní vláda přijala několik opatření (především v oblasti veřejných prací), jimiž zabránila nejhoršímu a nastartovala pomalou rekonvalescenci hospodářství. (108) V této situaci Mosley 5. dubna 1932 definitivně rozpustil New Party. Ta sice reálně přestala fungovat již po volbách v předchozím roce, několik poboček pokračovalo v činnosti i po 5. dubnu 1932 a používalo název New Party až do října 1932.

Přechod Mosleyho k fašismu byl patrný i jinak, například ve změně řečnického stylu, který upravil podle Mussoliniho vzoru.(109) Mosleyho syn Nicholas ve své knize vzpomíná, že jeho otec vlastnil kameru a snažil se točit amatérské filmy.(110) Na záběrech parodoval některé herce a známé osobnosti. Tyto komické záběry brzy ale vystřídaly zlověstnější obrázky, na nichž Mosley napodoboval Mussoliniho. Udělal to pravděpodobně proto, aby si záběry mohl později znovu prohlížet a zdokonalovat vlastní řečnický styl.

Při porovnání dostupných dobových nahrávek je patrný výrazně odlišný styl Mosleyho projevu z dob jeho působení v Labouristické straně a v New Party a z dob po jeho návštěvě Itálie. Na filmech z let 1930 (111) a 1931,(112) v době před setkáním s Mussolinim, byla Mosleyho řeč těla při projevu obvykle strnulá s minimální gestikulací. Mluvil nízkým barytonem, klidně a pomalu. Na nahrávkách pocházejících z období po setkání s Mussolinim (113) je nápadná proměna stylu. Mosleyho projev je výrazně agresivnější, snaží se působit spíš na city, vzbudit emoce. Mosley se při projevu pohyboval, výhrůžně gestikuloval a mluvil o poznání hlasitěji, rychleji a naléhavěji. Ke konci projevu přecházel až do křiku. V pozdějším období, zejména ve druhé polovině třicátých let, pak Mosley čím dál častěji napodoboval Hitlera.

Mosley o svém vystupování psal i ve své autobiografii. Mluvil především o přípravě na velký projev: „Je to hrozná věc, postavit se před velké publikum, když jste vy i ono chladní jako kámen. Musíte vyvinout bolestivé úsilí, abyste se rozehřáli vlastním vypětím sil, pak ale řeč nabere spád bez námahy (…) Já vždy před velkým projevem piji kávu. Když začnete kávou, skončíte svou řeč v jiném stavu, jako opilý (…) Volba je mezi tím začít opilý a skončit střízlivý nebo začít střízlivý a skončit opilý. To druhé je mnohem lepší jak pro zdraví řečníka, tak pro efekt na posluchače. Alkohol požitý před řečí nahrazuje funkci endokrinního systému,(114) a když alkohol vyprchá, projev se stane fádním.“ (115)

Mosley popisoval i opojný pocit, který zažíval při řečnění, podobně jako ho popisovali Hitler či Mussolini: „Vypětí při projevu zaplaví váš systém adrenalinem a vy se ocitnete ve stavu vzrušení, které pak přenášíte na posluchače. Snaha později se uklidnit, abyste mohli spát, je stejně náročný test síly vaší vůle jako řeč samotná. Někteří řečníci to nezvládnou, předčasně se vyčerpají a vyhoří.“ (116) Mosleyho velkou výhodou byl bezpochyby vzhled. Julie Gottliebová ho na základě článku A. J. Cummingsové v News Chronicle popsala jako „Rudolpha Valentina fašismu“.(117) Sám Mosley si tuto výhodu uvědomoval. Při jedné z návštěv Paříže údajně varoval taxikáře, aby „nehavaroval“, protože „moje tvář je moje jmění“.(118)

Dne 25. dubna 1932 se Mosleyovým narodil syn Michael. Cimmie delší dobu bojovala s infekcí močového ústrojí a ledvin. Různými zdravotními problémy trpěla delší dobu (proto nekandidovala ve volbách) a po porodu byla absolutně vyčerpaná. Na radu lékařů odjela do Itálie, kde se zotavovala ve Villa d’Este.(119) Dva dny po narození Michaela předsedal Mosley jednáním NUPA s Arnoldem Leesem a zástupci jeho Imperiální fašistické ligy (Imperial Fascist League; IFL)120 o možnosti spojení organizací. Podobně jako další jednání s British Fascisti Rothy Lintorn-Ormanové o něco později se ale nedokázali shodnout. Arnold Leese považoval BUF za katastrofu. V souladu se svými obsesivními představami o spiknutích líčil Mosleyho jako „agenta“ nasazeného socialisty, aby diskreditoval fašismus.(121)

Léto roku 1932 trávil Mosley na benátském Lidu psaním knihy, o níž ještě bude řeč. Její název byl „Větší Británie“ (The Greater Britain) a měla vyjít v říjnu 1932. Když nepsal, trávil čas s Dianou Freeman Mifordovou, manželkou barona Guinnesse, dědice pivního impéria, právníka a básníka.

Diana byla s Mosleyovými v Itálii na dovolené. Po večerech ji Mosley brával na romantické projížďky po Benátkách gondolou. Cimmie, jak již bylo na dovolených zvykem, totálně ignoroval. V jistém smyslu byla Diana mezi Mosleyho milenkami výjimečná a jejich vztah byl velice intenzivní. Jejich neutuchající potřeba být si nablízku občas přesáhla diskrétnost, v níž se snažili svůj vztah držet. Jeden večer Mosley panovačně oznámil Boothbymu: „Bobe, budu potřebovat tvůj pokoj dnes mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní.“ Boothby odpověděl „Ale kde budu spát?“, na což mu Mosley odpověděl: „Na pláži.“ Boothby tu noc skutečně spal na pláži.(122)

Kromě psaní a hrátek s Dianou trávil Mosley hodně času šermováním na turnajích po celé Británii. Na člověka, jemuž bylo pětatřicet let, a jenž kulhal, bylo Mosleyho druhé místo na britském mistrovství v kordu v roce 1932 skutečně impresivním výkonem. Cimmie se v červnu vrátila z Itálie, nebyla ale úplně v pořádku. Začátkem září spadla z půdy a ošklivě si poranila záda. Vrátil se jí i zánět močových cest a bolesti zad (od narození trpěla skoliózou páteře). Tentokrát odjela na zotavenou do Francie, odkud Mosleymu psala, že se těší na to, „jak budeš rozbíhat novou organizaci, jak se vypořádáš s ohromným prodejem Tvé knihy, na dobré časy s rodinou – a na pár ukradených momentů se svým roztomilým hlupáčkem. Ale ne moc!“ Vše, oč jej žádala, byla „malinká veřejná demonstrace“ jeho lásky.123 Cimmie v té době již věděla o nové Mosleyho milence – Dianě.

Mosley se s Dianou potkal již 28. února na narozeninové oslavě známé. Vysoká, štíhlá, modrooká, tehdy jednadvacetiletá kráska (a vdaná matka dvou dětí (124) si byla dobře vědoma jeho pověsti sukničkáře. Navzdory tomu s ním celý večer strávila diskusí o politice. Mosley ji zahrnul komplimenty a nezapomněl zmínit, že si jí všiml už dříve – jednou v Benátkách a jednou na jiné oslavě v Londýně. Diana byla okouzlena. Ještě se v ten večer rozhodla, že potkala svou životní lásku. Od první chvíle ho „slepě následovala“, zamilovala se do něj a „věděla, že tohle nikdy neskončí. Jedině smrtí“.(125) Mosley se tentokrát nesnažil ani nijak skrývat. Cimmie tím ohromně trpěla. Když se vrátila z Francie, zúčastnila se s Mosleym plesu. Naneštěstí pro Cimmie byla na plesu i Diana. Mosley s ní protančil celý večer, své manželky si v podstatě ani nevšiml. Když se zdálo, že Cimmiino utrpení nemůže být větší, při hádce po plesu, když manžela požádala, aby k ní byl upřímný, jí Mosley řekl o všech svých milenkách. Dodal však, že „jsou všechny jen moje kamarádky“. (126)

Poté Mosley o tom, co udělal, řekl Boothbymu. Ten tomu nemohl uvěřit. Zeptal se, zda s Cimmie mluvil „skutečně o všech?“ Na to mu Mosley odpověděl: „Ano. O všech. Kromě jejích sester a nevlastní matky, samozřejmě.“ (127) Po čase se Cimmie omluvil a tajně odjel do Říma, kde se chtěl pokusit získat od Mussoliniho finance na nové hnutí, které chtěl založit. Jak již dnes víme, jeho cesta byla úspěšná.

Když Evening Standard zesumarizoval Mosleyho dosavadní politickou kariéru, psal, že byl „neuvěřitelným mužem, zároveň ale i neuvěřitelným selháním“. Podle novin zahodil řadu skvělých příležitostí a byl odsouzen k „definitivnímu a drastickému odchodu do obskurity“. (128)

..............................................................

Fašista

Jakub Drábik

Academia 2017

Zobraziť diskusiu (0)