Ze zkušenosti těchto cestovatelů, studentů, politiků, diplomatů, vědců, novinářů, umělců i prostých turistů, mezi nimiž najdeme např. Knuta Hamsuna, Charlese Lindbergha nebo Samuela Becketta, vytvořila Boydová komplexní, velmi barvitý a živý obraz tzv. třetí říše včetně všech jejích paradoxů od nenápadných, ale varovných počátků, přes vrchol moci až po konečný zánik.

Knihu zahrnul Daily Telegraph mezi nejlepší knihy roku 2017. Nejlepší kniha roku 2017 podle čtenářů deníku Guardian.

Největší přínos vaší knihy spočívá v tom, že pracujete s nepublikovaný-mi písemnostmi víceméně neznámých lidí. Podle jakých kritérií jste si tyto lidi vybírala?

Snažila jsem se najít jedince, kteří by vycházeli z co možná nejrůznějšího prostředí, pocházeli ze všech společenských vrstev a měli protichůdné politické názory. Také jsem hledala lidi z různých zemí, i když zdaleka největší skupinu z těch, co cestovali do nacistického Německa, tvořili Britové a Američané. Nejtěžším úkolem pro mě bylo najít a na světlo vynést deníky a dopisy obyčejných lidí. Ti necestovali tolik jako jejich zámožnější současníci. A ani si neuchovávali své písemnosti tak pečlivě.

Měla jste určitou představu, kam vás studium vzpomínek cestovatelů zavede, nebo vás výsledek překvapil?

Vůbec jsem netušila, co najdu. Žasla jsem nad tím, kolik syrových, nezhodnocených dějin se skrývá v obskurních archivních sbírkách, na půdách domů a v rukopisných odděleních knihoven. A také jsem měla hodně štěstí. Ke skvělého zdroji se člověk může dostat i díky tomu, že se dá do rozhovoru se spolucestujícím ve vlaku nebo si začne povídat s někým ve frontě.

Nejvíc mě ve vaší knize fascinovaly vzpomínky mladých žen, které v meziválečném Německu pobývaly na studiích, např. Barbara Runkleová nebo Ursula Duncan-Jonesová. Ve svých předchozích knihách jste se věnovala osudům významných, ale bohužel málo známých žen. Zvažovala jste, že byste napsala knihu o některé z těchto studentek?

Prozkoumat život takovýchto žen hlouběji by bylo opravdu moc zajímavé, ale problémem zde je nedostatek pramenů. O jejich pozdější profesní dráze se toho ví dost málo. Takže ve většině případů prostě není k dispozici dost materiálu na to, aby to vydalo na knihu.

Jak je možné, že tyto studentky dokázaly prokouknout podstatu a nebezpečí nacismu mnohem lépe než mnozí politici, intelektuálové a umělci?

To bych také ráda věděla. Stojí za povšimnutí, že Hitler dokázal ošálit tolik zkušených politiků. Jeden představitel establishmentu za druhým se vracel domů v přesvědčení, že Hitler je upřímný a že mu opravdu „jde o mír“. Podle mého názoru měly tyto mladé ženy o tom, co se děje, přesnější představu díky tomu, že každý den chodily po ulicích, žily mezi Němci a mohly se spolehnout na svůj zdravý rozum.

V nedávno uvedeném filmu Králíček Jojo je velice vtipná scéna založená na nacistické posedlosti hajlováním. Tento nacistický pozdrav v ní zazní 31 x. Diváci se smějí, ale mně okamžitě vytanula na mysli pasáž z vaší knihy, kde jeden z pamětníků, mladý Brit, popisuje, jak úmorné mu to neustálé hajlování připadalo. Zdá se, že někteří lidé už ve 30. letech vnímali, jak nacismus vedle své hrůznosti je v podstatě i stupidní a směšný. Není proto typické, že těchto rysů nacismu si všímali spíše mladí lidé?

Máte pravdu. Mladí lidé zpravidla jezdili do Německa s otevřenější myslí než starší lidé, a tudíž byli bystřejší a dokázali si z absurdit nacismu dělat legraci. Na druhou stranu se mnozí mladí lidé nechali nacistickým režimem oslnit a s nadšením zvedali ruku k nacistickému pozdravu. Zaujalo mě, jak obyčejní Němci zoufale toužili po tom, aby si u cizinců získali respekt a aby je zejména Američané a Britové brali vážně. Nic by nedokázalo ranit jejich hrdost víc než zjištění, že se jim někdo směje.

V kapitole o válečném období využíváte vzácná svědectví britských manželek německých občanů. jaký byl jejich právní status v zemi? Nebyly považovány za nepřátelské osoby? Jaká byla situace čínského studenta Ťi Sien-lina, jehož země stála ve válce proti německému spojenci, Japonsku?

Co se týče britských manželek německých občanů, většina z těch, které v knize cituji, byla vdaná za příslušníky aristokracie, kteří se pohybovali v anglofilních kruzích. Lidé z jejich nejbližšího společenského prostředí je tedy nejspíš přijímali mezi sebe okamžitě – samozřejmě za předpokladu, že alespoň navenek stály na straně Německa. Ty, které se vdaly za méně nadšené Němce, to měly těžší, avšak celkově si nemyslím, že by se s nimi zacházelo příliš zle. Vím třeba o případu z Berlína, kdy na Britku vdanou za Němce soused donášel gestapu, ale to se tím nijak nezabývalo. Pokud jde o Ťi Sien-lina, ráda bych vám odpověděla, ale popravdě řečeno nemám tušení, jak jeho právní status vypadal. Jelikož však byl oficiálně přijat na univerzitu v Göttingenu k postgraduálnímu studiu, zřejmě měl všechny nezbytné dokumenty. A protože tam v ústraní studoval sanskrt a nikoho neobtěžoval, dokážu si představit, že nacistické úřady byly spokojené a nechaly ho být. Domnívám se, že v Německu pobývalo příliš málo Číňanů na to, aby vzhledem k tomu, co se všude kolem dělo, mohli představovat nějaký větší problém.

Jedna z vašich českých čtenářek řekla, že je vaše kniha aktuální pro současný vývoj našeho světa: oslabování demokracie; nárůst totalitárních tendencí, kterých si málokdo všímá; touha po vládě silné ruky a pořádku. Vnímáte to podobně?

Do jisté míry s touto čtenářkou určitě souhlasím. Naše demokratické instituce v nedávném období procházely drsnými zkouškami a v důsledku toho se zdají slabé. A ve 30. letech se ukázalo, že extremisté umějí takových situací rychle využít. V Evropě však ještě nemáme žádný policejní stát, není tu žádný tábor jako v Dachau, a přestože narůstá antisemitismus, žádná vláda jej netoleruje. Chci věřit, že navzdory nedávným úspěchům pravicových extremistů jsou naše demokracie nadále tak silné, aby se doba nacismu nemohla opakovat.

Jak hodnotíte míru skrytého či otevřenějšího antisemitismu v prohlášeních některých britských představitelů pobývajících v Německu – jako britský velvyslanec Horace rumbold, Cicely Hamiltonová, či dokonce ekonom John Maynard Keynes?

Když jsem poprvé četla poznámky těchto osobností, hluboce to mnou otřáslo. Představovala jsem si, že liberální intelektuálové jako John Maynard Keynes by takové otevřeně antisemitské výroky nikdy nemohli pronést. Došla jsem ale k závěru, že příležitostný antisemitismus byl v britské společnosti (a samozřejmě i v mnoha jiných zemích) tak zakořeněný, že lidé jako Keynes si to skoro ani neuvědomovali. K prudkému obratu u nich došlo, až když se pronásledování Židů stalo opravdu vážným problémem. John Maynard Keynes i sir Horace Rumbold byli mezi prvními, kdo protestovali proti tomu, jak nacisté s Židy zacházejí, a podíleli se na pomoci židovským uprchlíkům přicházejícím do Británie.

rozhovor vedl překladatel knihy Robert Novotný pro #mojeargo , internetový měsíčník nakladatelství

Zobraziť diskusiu (0)