U primitívnych národov a v magických spisoch mená nie sú iba náhodnými symbolmi, ale podstatnou súčasťou toho, čo pomenúvajú. Napr. domorodci v Austrálii dostávajú tajné mená, ktoré sa príslušníci susedného kmeňa nesmú dozvedieť. Podobný zvyk panoval aj v starovekom Egypte: ľuďom dávali dve mená, ,malé’ meno mohol poznať každý, kým to pravé, ,veľké’ meno sa udržiavalo v tajnosti. Podľa pohrebných zápisov duša zomretej osoby čelí početným nebezpečenstvám, pričom zabudnúť svoje meno (stratiť vlastnú identitu) patrí k tým najväčším.

[Jorge Luis Borges v eseji Dejiny ozvien mena zo zborníka Selected Nonfictions, z angl. prel. Š.O.]

Pulty našich dobrých kníhkupectiev sa prehýbajú pod záplavou kvalitných kníh. Striedajú sa na nich známe, menej známe aj úplne neznáme domáce i zahraničné mená, tituly v slovenčine aj v češtine. Bežný čitateľ z nich dokáže zaregistrovať iba zlomok a vstrebať ešte menej, mnoho (väčšina?) skvelých kníh ostane smutne ležať bez povšimnutia. Jednou z tých, ktoré pravdepodobne nepritiahli pozornosť priveľkého počtu záujemcov, je aj debut mladého Američana Kristophera Jansmu pod názvom Neměnnost leopardích skvrn. Vydala ho Paseka vo výbornom preklade Veroniky Volhejnovej.

Hrdinom a rozprávačom románu je typický životný ,,lúzer”, ktorý pripomína niektoré postavičky z filmov Woodyho Allena alebo bratov Coenovcov. Je to ,,syn muže, který se zdržel v New­­arku, a letušky, co mu to odpoledne s úsměvem donesla buráky.” Vychováva ho terminál vnútroštátnych letov, kde ho matka počas svojej neprítomnosti zveruje do starostlivosti miestnych obchodníčkov. Odmalička si vymýšľa a píše:

Od té doby, co jsem chodidly dosáhl na linoleum pod svým sedadlem, jsem si poznamenával drobnosti o té zvláštní společnosti, která procházela terminálem B: o pilotech, cestujících a lidech, kteří jim přicházeli naproti. Začal jsem to dělat proto, abych mohl matce vyprávět, o co přišla, když byla pryč. (...) Ale mezi přílety a odlety jsem se nudil, a tak jsem si občas některé lidi vymýšlel a zkoušel, jestli máma mezi ostatními přechodnými obyvateli terminálu B pozná tu neexistující ženu v růžovém saku s křečkem v palubním zavazadle.

Meno rozprávača (a fiktívneho autora románu) sa z celého príbehu nedozvieme. To naznačuje už poznámka na začiatku knihy: ,,Pokud se domníváte, že jste autorem této knihy, kontaktujte prosím co nejdříve nakladatelství Haslett & Grouse v New Yorku.” Na večierku, na ktorom sa do vyššej spoločnosti uvádzajú mladé slečny z dobrých rodín a kde supluje bohatého spolužiaka, sa predstaví menom Waltera Hartrighta z Collinsovej Ženy v bielom; v univerzitom kurze tvorivého písania mu prischne prezývka Pinkerton; neskôr si vypožičia identitu (a aj šekovú knižku) škótskeho spolužiaka Timothyho Wallaca. Najviac sa však k nemu hodí Outis, ,,Nikto”, meno, ktorým Odysseus preľstil kyklopa Polyféma a ktorým sa tiež protagonista občas predstavuje.

Rovnako sa Jansma pohráva aj s ďalšími postavami románu. Hrdinov talentovanejší a spisovateľsky úspešnejší priateľ je najprv Julianom McGannom, potomkom vlastníkov obchodného kolosu McGann International Trading; neskôr – v poviedke, ktorá je do románu vnorená – má meno Anton Prišibajev a pochádza z bohatej ruskej rodiny, čo obchoduje s kaviárom z Azovského mora. V druhej časti je potom Jeffreym Oakesom, autorom svetového bestselleru Nič svätého, ktorý po kolosálnom úspechu prvej knihy akoby zmizol z povrchu zemského. Rozprávačova životná láska Evelyn (Rose), talentovaná newyorská herečka, dá pred rozprávačom prednosť lukratívnemu manželstvu; na konci prvej polovice románu si berie za muža bohatého geológa z rodu indických radžov, ktorý si získal slávu výskumom bridlíc na dne Veľkého kaňonu, v závere ju však stretávame ako luxemburskú princeznú.

Napriek hre s menami a identitami hrdinov sa pozorný čitateľ v románe nestratí. Jeho kompozícia je detailne premyslená. Pozostáva z dvoch polovíc podobného rozsahu, prvá má názov Co se ztratilo, druhá zas Co se našlo. Straty a nálezy tu pritom majú reálny i symbolický význam. Rozprávač-spisovateľ neustále prichádza o všetko, čo sa mu podarí vytvoriť, svoje rané poviedky nespokojne ničí, o iné diela ho pripravuje náhoda:

Ztratil jsem každou knihu, kterou jsem kdy napsal. O tu první jsem přišel právě tady na terminálu B (...) Od té doby jsem ztratil ještě tři – román, novelu a životopis. První se po­zvolna rozpadá na dně černého jezera. Druhou má u sebe žena, kte­rou miluju, ale už nikdy neuvidím. Třetí je na prašné africké skládce, zabalená do krvavých cárů mého tvídového saka, a v kapse toho saka jsou i mé zlaté hodinky.

V prvej časti románu však stráca aj priateľstvo a lásku, v druhej sa potáca svetom, od Dubaja cez Srí Lanku a Ghanu až po Island a Luxemburg, aby ich opäť našiel alebo aspoň svoje straty, nálezy a seba samého pochopil.

Bolo by nefér vyrozprávať dej románu a pripraviť prípadného čitateľa o potešenie z toho, ako obe časti románu – vrátane leopardích škvŕn – do seba dômyseľne zapadajú ako kolieska v zlatých hodinkách, ktoré rozprávač dostal k ôsmym narodeninám: ,,Maminka mi darovala zlaté hodinky, které si někdo zapomněl v letadle při jednom z jejích letů, abych vždycky věděl, kdy se vrátí.” Jednotlivé kapitoly sršia vtipom a iróniou, po väčšine z nich však ostáva aj pocit smútku z možností a príležitostí, ktoré – náhoda alebo zlyhanie – znemožnili realizovať.

Ako je príznačné pre postmodernú literatúru, Jansma si bez ostychu požičiava motívy od rôznych autorov a nesnaží sa to vôbec skryť. Názov kapitoly Zášť a zoufalství ve Velkém kaňonu je nepochybne ponáškou na román Strach a hnus v Las Vegas Huntera S. Thompsona (a rovnomenný film Terryho Gilliama), Spisovatelská kolonie zas odkazuje na Kafkovu poviedku V trestaneckej kolónii. Sám Jansma sa hlási k Fitzgeraldovi, Nabokovovi, Salingerovi, Davidovi Mitchellovi, v úvodoch kapitol cituje aj z Hemingwaya, Tolstého, Čechova, Joycea, Shelleyho i Thoreaua. Niektoré kapitoly Jansmovho románu mi evokovali poviedky Borisa Viana alebo Itala Calvina.

O čom však táto Jansmova postmoderná knižka je, ak tvrdím, že nie je len hrou a bravúrnym žonglovaním s odkazmi na veľkých literárnych predchodcov? Možno v nej sledovať líniu priateľstva a rivality dvoch talentovaných spisovateľov:

A projednou jsem věděl přesně, co běží Julianovi hlavou. Sa­mozřejmě že byl blázen. Ale pod tím bylo ještě něco jiného. Něco, co jsem nikdy dřív neviděl, ale co tam vždycky bylo, od prvního dne: litoval mě. Ne tím snobským způsobem, jakým litoval všechny a všechno, ale proto, že jsem neměl tušení, kdo doopravdy jsem. On mě viděl celou dobu, můru opakovaně narážející do okna. Začal mě mít rád, naučil se rozpoznávat vzor na mých křídlech za sklem. Ale vždycky jsem byl na opačné straně. Kroužil jsem tam už tak dlouho, že jsem zapomněl.

Je aj príbehom lásky a neschopnosti milovať:

Odjel jsem z Lucemburska a omluvu jsem nechal naškrá­banou na prázdných zadních stránkách té Kiplingovy knihy. Přijel jsem hledat někoho, koho jsem si kdysi dávno vymyslel, a i když pro ni možná byla zábava vypadnout na jeden večer z ro­le, byl jsem jí dlužen víc – mnohem víc. Celé roky jsme si hráli na lásku, která byla svým způsobem mnohem lepší, než kdyby byla pravá. Ona mi volala po dobrých konkurzech, ale nikdy po těch, které nevyšly. Viděl jsem ji lámat mužská srdce, nikdy jsem ji ale neviděl, když ho někdo zlomil jí. Náš příběh byl samá romantika a žádná realita. Milovali jsme se, ale neplánovali jsme. (...) Jestli mě Jeffrey něco naučil, tak to, že nikdo nemůže prchat věčně. Možná měl tenkrát kdysi dávno pravdu, když mi řekl, že jsem ji nikdy doopravdy nemiloval.

Neodpustí si satirické šľahy na rôzne neduhy súčasnosti – manipuláciu prostredníctvom médií:

Moje oblíbená lekce byla prostě jít a na hodinu pustit CNN. V kteroukoli denní dobu, dokonce i v reklamních vstupech, mohli studenti nacházet nekonečný proud manipulace. Pravda se průběžně překrucuje ve lži – přímo před našima očima a ušima, každý den našeho života, a oni to dobře vědí. Přepněte na MTV, a oni vidí, jak jejich idoly dělají totéž: popové zpěvačky, které se neustále mění, takže při rozhovoru vypadají jako obyčejné holky a ve videu, které následuje hned potom, skoro jako pornohvězdy. Nebo rappeři, kteří se ohánějí tvrdým životem na ulicích, abychom zapomněli na ty miliony, co mají na bankovním účtu.

alebo stav vzdelanosti a vysokého školstva:

Moji typičtí studenti jsou děti bohatých, budoucí dědici světa, kteří utrácejí peníze svých rodičů na plážích Ibizy a v obchodech na Rodeo Drive a nemají čas se učit, jak napsat seminární práci. A proč by také měli? Jak jim prospěje schopnost rozebrat Dickensův román, až budou spokojeně zaměstnaní u nějaké kravaťácké firmy, kde budou dohlížet na outsourcování oddělení služeb zákazníkům někam do východní části Bangladéše?

To sú však všetko iba vedľajšie motívy. Tie hlavné sú podľa môjho názoru dva.

Prvým je pot, drina a úsilie, ktoré stojí za každým tvorivým činom, dielo pravého spisovateľa nevynímajúc. Tak Jeffrey ako aj Outis (volajme ho trebárs tak) nešetria nič, doslovne ani kvapku krvi, aby dospeli k tomu dielu, k tej knihe, ktorá ospravedlní ich existenciu:

... skoro každý je na půl úvazku spisovatel. Dokonce i lidé, kteří za celý život nenapsali ani jednu celou stránku, si myslí, že možná už brzo sednou a vychrlí mistrovské dílo. Je to asi tím, že knihy opravdu dobrých spisovatelů působí, jako by to dokázal každý. Skutečné psaní – to pravé psaní – si žádá víc času a dřiny, než si většina lidí vůbec umí představit. Celý produktivní život na pár set stránek, které nás skoro jistě nepřežijí.

Druhou, ústrednou filozofickou témou je vzťah medzi lžou vymyslených príbehov a pravdou. Je ľahké multiplikovať klamstvá: ,,Naše generace je generace plagiátorů. Vyzbrojeni Wikipedií a Googlem si můžeme tvořit vlastní pravdy.” To však nie je ozajstná literatúra. Každá kapitola Jansmovho románu je založená na nejakej lži, falošnej identite alebo sebaklame, ale cieľ rozprávača je iný: ,,... někde v tom prázdném prostoru, mezi mými lžemi a fikcemi, je pravda”. To je aj zmysel písania:

Nejlepší romanopisci vás umějí přesvědčit, že příběhy, které čtete, jsou skutečné. Tajíte dech, když se Raskolnikov blíží ke své sousedce s napřaženou sekerou. Pláčete, když Gatsbymu nikdo nepřijde na pohřeb. A pokud si uvědomíte, jak dobře vás oklamali, milujete za to autory o to víc.

Alebo, slovami z Hemingwayovho citátu zo začiatku knihy:

Všechny dobré knihy jsou si podobné v tom, že jsou pravdivější, než kdyby se skutečně odehrály…

Jansma sa tak vo svojom románe dotýka a približuje k ideálu dobrej literatúry: z pavučín vymyslených príbehov, z lží a kúziel poskladať pravdu o živote. V úvode knihy sa rozprávač ako malý chlapec dostáva raz aj do zakázaného terminálu A, odkiaľ odlietajú medzinárodné lety a kde rad hodín ukazuje aktuálny čas v rôznych svetových metropolách. Vidí v ňom princíp, ako sa z príbehov vyskladáva pravda:

Zbývají jen útržky, které jsem s sebou vozil po celém světě a zase zpátky. (...) Když tohle dopisuji, připadá mi, že kousky, které přežily, se možná tolik neliší od těch hodin na terminálu A. Na každých vidíte, kolik je hodin, ale pouze někde jinde. Ale když je dáte dohromady, můžete, pokud chcete, zjistit, kolik hodin je tady.

A dodáva:

,,Všechny tyhle příběhy jsou pravdivé, ale pouze někde jinde.”

Hrdina románu túži napísať aspoň jednu veľkú knihu, Jansma to dokázal hneď na prvý pokus. Avšak aj iní súčasní spisovatelia, ktorí zažiarili debutom – napr. Jonathan Safran Foer, Paolo Giordano, Nicole Kraussová alebo Zadie Smithová, museli svoj talent potvrdiť ďalšími dielami. Kristopher Jansma sa o to pokúsi už onedlho: jeho druhý román Why We Came to the City? (Prečo sme prišli do mesta?) vychádza 16. februára 2016 vo vydavateľstve Viking Press. Je podľa mňa na čo sa tešiť.

Kristopher Jansma vyrastal v Lincrofte v štáte New Jersey. Študoval na Johns Hopkinsovej univerzite a na Kolumbijskej univerzite v New Yorku. Jeho debut bol už preložený do nemčiny, francúzštiny, holandčiny, češtiny a turečtiny. Vyučuje tvorivé písanie na Newyorskej štátnej univerzite, s manželkou a synom žije v newyorskom Brooklyne.

Kristopher Jansma: Neměnnost leopardích skvrn

Preklad: Veronika Volhejnová

Paseka 2014

264 strán

Zobraziť diskusiu (0)