Výběr z jeho Sebraných spisů začala vydávat Mladá fronta, majitel autorských práv na česká vydání. Ediční počin, rozdělený do sedmi svazků a opatřený poznámkami od editorského týmu, vedeného Jiřím Pelánem, by měl být ukončen do roku 2017, kdy si budeme připomínat jiné výročí, spojené s Hrabalovou smrtí. Spisy začaly letos na jaře svazkem 2 - označeným stručným názvem Povídky. Teď, na konci prázdnin, vyšly Spisy 3 - Novely. Tedy v jednom svazku Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota. Pro mnohé, hlavně díky filmovým adaptacím, z Hrabalova díla texty nejznámější. A tak si zájemce novic i zájemce navrátilec může mlasknout na koně dravého a geniálního Hrabalova řečového rytmu, který se zatím - ač se o to mnozí snaží - nepodařilo v české literatuře od té doby zopakovat, snad s výjimkou Topolovy Sestry. Je skutečně neuvěřitelné, jak ty texty plynou a jak jsou naplněny příběhy lidí, pozorováním a nasloucháním. Těžko může Hrabalovi někdo konkurovat v tom, jak měl natrénováno, když téměř v padesáti letech rozkopl dveře české literatury a naplno využil v šedesátých letech svůj talent a předcházející psaní do šuplíku. Téměř kdekoliv jeho Spisy otevřete, stojíte až po kolena v rozvodněné řece psaní tak přirozeného, že vypadá, jako by bylo nějak spojené s dechem nebo s chůzí nebo s nějakým fyziologickým splýváním. To jsou ty texty, které ohromily pochopitelně nejen Jiřího Menzla, Václava Havla a Jiřího Koláře, ale celou skutečně uměleckou veřejnost šedesátých a sedmdesátých let. To jsou ty příběhy, které jako skoro jediné slavily v posledních desetiletích opravdový úspěch mimo hranice českého jazyka a udělaly z Hrabala nejpřekládanějšího moderního českého autora. Texty, které můžou zmramorovatět jedině povrchním školometským předkládáním, ale nikoliv tím, že se do nich člověk se vší čtenářskou rozkoší položí a nenechá si Hrabala nahradit filmovými přepisy ( i když já osobně nepatřím mezi ty, kteří se jim pošklebují a mám je rád). Znovu si nalistovat Ostře sledovanými vlaky a začít číst... Osobní pocit je asi tenhle: vím, co mi chutná, ale z důvodů slušnosti a průzkumů a zvědavosti už jsem jedl a pil různé věci. Exotické, všelijak šperkované, syrové i téměř alchymicky složité. Ale pak přijdete do lokálu, kde vám nevrlý hostinský s cigárem v hubě natočí špičkovou plzeň a k tomu s třísknutím talíře naservíruje odleželý guláš s čerstvým chlebem... a najednou přesně vím, co mám rád od přirozena a do čeho se spíš z povinnosti nebo z kdovíjaké pózy nutím.

Zobraziť diskusiu (0)