Zhruba od své osmdesátky v roce 1994 má Hrabal vážné fyzické obtíže. Bolí ho nohy, trpívá závratěmi, množí se jeho pády, kdy si rozbije hlavu a ve tváři se mu objevují podlitiny a monokly. V lednu 1995 musí být hospitalizován s bolestmi břicha. V tom roce také vypráví příteli Tomáši Mazalovi o tom, jak chtěl skočit z okna svého panelového bytu v Košťálkově ulici v pražských Kobylisích. V roce 1996 už na invalidním vozíku přebírá 28.10. od Václava Havla medaili Za zásluhy. Bolestmi nohou a páteře zužovaný bezdětný vdovec, který už několik měsíců žije rytmem dopoledne Kersko (nakrmit kočky), odpoledne hospoda (U tygra vypít čtyři piva s přáteli), večer samota v 5. patře svého bytu, kde se válí překlady jeho knih z celého světa. V prosinci 1996 Hrabal na ledovce v Kersku upadne a narazí si kyčel. Přednosta Ortopedické kliniky Mudr. Pavel Dungl ho při hospitalizaci v prosinci 1996 umístil do pokoje v 5. patře s výhledem na libeňský hřbitov. Podle svědků Hrabal říká, že je to konec, a že se odtud už nedostane. Přestal více méně chodit, děsil se představy, že skončí na vozíku v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Den před svojí smrtí prý vyprávěl, že na něj z libeňského hřbitova mává básník Karel Hlaváček a volá ho k sobě. Jak říká Pavel Dungl: " 3. února si někdy během času obědů udělal pod oknem z knih takový stupínek a pak zřejmě udělal to, co udělat chtěl." Z toho, co víme, byly ve stupínku jak Celinova kniha Od zámku k zámku, tak poslední vydané exempláře Sebraných spisů, ale také španělské vydání Hrabalova poetického životopisu Moniky Zgustové V rajské zahradě trpkých plodů.

Už mnohokrát jsem si ten obraz představoval: šourající se spisovatel, starý muž s vynikající pamětí, ale nefungujícím tělem, si pod oknem staví z knih schod, kterým se vysvobodí z časnosti života. Života, co ho už jen děsí.

Zobraziť diskusiu (0)