Jak se živíte?

Mám kupu různých zaměstnání, která nejsou nutně vázaná na moje vzdělání. Vykonávám různé práce, které mi umožňují přežít. Velmi jednoduše.

Převážně fyzické práce?

Ano. Pokud bych věřil v predestinaci, což nevěřím, potom bych řekl, že se jedná o predestinaci – takže je v podstatě všechno tak, jak má být. Narodil jsem se v dělnické rodině, v níž byli všichni, snad kromě mámy, zaměstnaní v Sávě. Sáva, to je těžký průmysl, kdysi neuvěřitelně mocný koncern. Bydleli jsme deset metrů od tovární zdi, v továrním bloku. Bydlel jsem ale výlučně u babičky. Kvůli sociálním poměrům, do nichž jsem se narodil, mi bylo prostě jasné, že musím přežít.

Říká se, že spisovatelům je literatura dána do kolébky, nebo alespoň někam poblíž, jak to bylo u vás?

Doma mě nepodporovali. Právě naopak. Babička, fanatická komunistka, která se starala o moji „správnou“ výchovu, mi vštěpovala nutná životní moudra, mezi něž patřilo třeba to, že Bůh neexistuje, protože ho ještě nikdo neviděl. Když mi musela vysvětlit, co je to básník, řekla, že je to takový člověk, který chodí okolo s rukama za zády a nic nedělá. Byl to tedy úplný opak jakékoliv povzbuzování k literatuře.

Jak jste si k ní za takových okolností našel cestu?

To bude velmi patetická odpověď, ale v mém případě platí: bez literatury a rokenrolu bych nepřežil. S babičkou jsme žili dost izolovaně od světa. Jako kluk jsem neměl kamarády. Vzhledem k tomu, jaká babička byla, měl jsem jen dvě možnosti: buď se vedle ní zblázním, anebo se jí úplně vzepřu. Žádná střední cesta nebyla možná. Jelikož jsem neměl kontakty s žádnou partou, literatura pro mě znamenala svobodu. Rád jsem četl, literatuře jsem úplně propadl. A rokenrolu také.

Číst knížky je ale něco úplně jiného, než je psát. Jak jste začal psát?

Vždycky jsem něco psal, například žádosti o sociální přídavky. Psaní bylo něco, co mi dobře šlo. Ale žádné předurčení jsem necítil. Nejsem bohém, psaní je pro mě práce jako každá jiná. Literatura je dřina. Jako čtenář jsem hrozně kritický, jako autor od svých čtenářů neočekávám nic jiného.

Psychopatický puntíčkář

Co znamená, že nejste bohém?

Lidé, kteří mě znají, vědí, jak jsem nesnesitelný. Jsem puntičkářský pořádkumilovný psychopat. Nikdy jsem nebyl bohém. Ani bohémská literatura mi není blízká, bítníci například. Že se musíš ztřískat a s někým vyspat, abys dobře psal? Naivní.

Jaký člověk je psychopatický puntičkář?

Mám rád uklizený byt.

Na kolenou, s hadrem v ruce?

Neustále.

Proboha ...

Myslím to smrtelně vážně, moje partnerky s tím měly hrozné problémy, přestože jsem do uklízení žádnou nikdy nenutil, uklízel jsem sám. Bez pořádku jednoduše nemůžu žít. Pokud nemám ráno, když vstanu, uklizeno, nevychutnám si kávu, ani kouření. Moje fenka dovolí tak dvě cigarety, pak už chce ven. Neumím si představit život bez pořádku.

Napsal jste dvě knížky, obě mají ve Slovinsku velmi slušné kritiky, dostáváte ceny, vycházejí překlady.

Jsem překvapený. Mou prvotinu odmítlo nejméně dvacet nakladatelství. Nejdůležitější jsou pro mě ale čtenářské reakce. Jako autor bez čtenářů neexistuji. Prvotinu Smrk buk lípa kříž přijali hezky, Raclette možná o něco hůř.

Proč?

Protože je to mnohem radikálnější text.

Více než příběh vás zajímá styl. Je to tak?

Styl určuje náš život, obsah je konstanta. Lidstvo se v dějinách vždycky zabíjelo pouze kvůli stylu, tedy jakési interpretaci obsahu. Formálnost by se neměla podceňovat. Vezměme si za příklad texty, v nichž se mluví o lásce: antické, starozákonní, trubadúrskou lyriku, nebo avantgardu minulého století. Všude se mluví o tomtéž, ale úplně jinými způsoby. Způsob, jak něco řekneš, je rozdíl, který vyvolá odezvu. Teprve styl je identita. Příběhy jsou samy o sobě velmi jednoduché, konstantní a stejné pro všechny.

Raclette je taky příběh o lásce.

Milostná linka tvoří jen rámec, jinak je to knížka o ideologii.

Ideologie ale působí, i když jde o lásku.

Intimní vztahy jsou jí poznamenané. Zamilovanost trvá několik týdnů, možná měsíců. Když přejde afektovaná počáteční láska, začíná něco, co skutečně určuje význam vztahu, a to na ideologicko-politickém poli. Ale moje témata jsou jinak zoufale jednoduchá: popisuji svět, v němž žijeme. Ameriku neobjevuji, jen se vymezuji vůči světu, v němž jsem se ocitl, nic jiného.

Konec konce dějin

Existuje ještě nějaký nezapsaný velký příběh?

Velké příběhy existují a vždycky budou. A vůbec to nemusí být něco jako Evangelium. Všechno může být velkým příběhem, pokud se bavíme o vesmíru, který je skryt v každém v nás. Pokud ale myslíte velké příběhy dějin, tak poslední se měl odehrát v roce 1992, kdy Francis Fukuyama vydal knihu Konec dějin. Pompézně zde předpovídá, že jsme došli na konec, načež se za několik let úplně distancoval od toho, co napsal. Protože totálně šlápl vedle. Podle mě je velký příběh historie ještě před námi…

Konec konce dějin?

Kapitalismu. Nedostatek alternativy je všudypřítomný. Převládající ideologie působí naprosto brutálně. V dějinách ale vždycky byla alternativa. Ideologie dnes na většinu lidí působí hrozně tíživě právě proto, že nás přesvědčují, že nemáme žádnou jinou možnost. Což je naprostá pitomost.

Jak vážně bychom se v životě měli brát?

Moc ne. Proto rád čtu věci, které jsou brutálně realistické, a zároveň dokážou vyjádřit humor. Odstup. Raclette uvádím citátem Philipa Rotha.

Roth je něco jako váš idol?

Jsem jeho naprostý fanda, což ale neznamená, že od něj nedokážu mít odstup. Poprvé jsem četl ještě na gymnáziu jeho Portnoyův komplex, později Lidskou skvrnu, pak Americku idylu a další a další věci. Líbí se mi u něj drsná témata, zároveň dokáže do příběhu vkomponovat obrovskou dávku humoru, cynismu a sarkasmu. Prostě, nebere všechno smrtelně vážně. Humor a odstup nám pomáhá přežít. Nesnáším tragickou, vážnou literaturu ve smyslu: život je na hovno, takže musíme být vážní a odevzdaní. Obdivuji lidi, kteří si uvědomují, jaký je stav věcí, a podaří se jim přesto udržet si veselého ducha. Roth k nim patří.

Jaké máte pěstěné ruce, neupracované.

Vždyť jsem říkal, že jsem puntičkářský psychopat.

Pěstíte si je sám?

Samozřejmě.

„Většina moderních žen žije z dobrých nápadů a správného osvětlení…“ Vaše slova.

Věta z Raclette, věděl jsem, že si koleduji o výčitky za sexismus.

Nejde o výčitku.

Jenom si všímám žen, jak po emancipaci jezdí slalom. Mám pocit, že se objevuje rozdíl mezi tím, co si ženy, chválabohu, vydobyly, a tím, jak v tomhle postfeministickém světě žijí, nebo chtějí žít. Rovnoprávnost mi přijde jako něco naprosto samozřejmého. Ale vezměme to z úrovně osobních vztahů. Moje bývalá profesorka psychoanalýzy tvrdí, že jsme vstoupili do pedocentrické civilizace, pro kterou je samozřejmě typický patologický narcista. Toho však v dnešní společnosti vychovávají ještě pořád taky ženy.

V osobním životě svoji partnerku také oslovujete „moje drahá“, jako to děláte v románu Raclette?

Ne. Oslovuji ji jménem. V první polovině knížky používám oslovení „moje drahá“ jako fintu, kterou vysvětlím ve druhé polovině. Tam také prozradím jméno hrdinky.

Jste pověrčivý?

Ne, jsem zoufale nudný a nezajímavý dědic evropského osvícenství.

Jste zastáncem protestantské etiky?

Kdysi jsem byl, když byl ve společnosti jiný vztah k práci, než je dnes. Věřil jsem – před více než dvaceti lety – že protestantská etika mě vytáhne ze sraček, v nichž jsem se ocitl, protože jsem se narodil do sociálního prostředí, do jakého jsem se narodil.

Pracovat, pracovat, pracovat?

Ano. A pak se něco změní. Sancta simplicitas! V době, v níž žijeme, je práce znevažována, proto také protestantská etika v daném kontextu nemá co pohledávat. Řečeno úplně jednoduše: čím víc pracuješ, tím větší službu prokazuješ prasatům, které tě využívají. Samozřejmě že se navzdory tomu pokoušíme přežít. Já s tím do jisté míry mohu vyjebat, protože nemám děti. Kdybych je měl, byl bych přinucen přijmout jiná pravidla hry. Nějak si na sebe a na konzervu pro psa vydělám.

To, že jsme podělaní, není nutně špatně

Co Vás při dosažení čtyřicítky v životě nejvíce charakterizuje?

Asi pocit, že čím dál víc potřebuji být sám, přestože až doposud se mi podařilo omezit sociální vztahy na minimum. Jinak ale jsem společenský člověk, žádný škarohlídský nelida.

Co Vám na lidech vadí?

Určité věci, které mi vadí i na mě samotném: podělanost.

V čem nejvíc?

To, že jsme podělaní, není nutně špatné – jinak bychom se nudili. Netoužím po ideálech. Platí, že je hezké vzbudit se vedle milenky…

Ženu nazýváte milenkou?

Ne. Oslovuji ji jménem.

Pokud toto slovo nenuceně používáte během našeho rozhovoru, určitě ho vyslovujete i doma…

O tom Vám něco řeknu, když vypnete diktafon.

Láska?

Taková jako kdysi. Možná jsme jen víc sobečtí, protože už nejsme podřízeni tak mocným a neúprosným socializačním rituálům jako dřív. Ze sobeckosti se nám vždycky těžko ustupuje, zároveň ale nemůžeme být celou dobu sami. Je to poněkud schizofrenní situace.

Co momentálně čtete?

Potřetí Bratry Karamazovy, nový překlad. Zajímalo mě, jak se povedl, protože přeložit Karamazovy do 21. století není legrace. Je to vlastně sebevražedný akt. Kromě toho se změnil můj vztah k ruské literatuře. Dlouhou dobu jsem ji považoval za to nejlepší na světě, pak mě ale začala nudit. Čti Rusa a dělej si s ním, co chceš, překrucuj, přestavuj – dříve či později se ti zaplete do evangelia. A tak jsem raději začal číst Američany.

Aljoša, Dmitrij nebo Ivan?

Nudná odpověď: Ivan. I když platí, že někde vzadu zuří také Dmitrij.

Proč by čtenář měl do rukou vzít Vaši knihu Raclette?

Ze stejného důvodu, ze kterého já beru do rukou jakoukoliv knihu: aby mu bylo fajn.

připravilo nakladatelství Větrné mlýny

Zobraziť diskusiu (0)