Vidí­te tak­to oprav­du svět, kte­rý nás obklo­pu­je? Nebo je to ide­ál­ní podo­ba svě­ta, jak o něm sníte?

Je to tako­vý mix. Kaž­dý si pro­šel něja­kým vel­kým trá­pe­ním a já ráda to, co mě bolí, zapíšu do knihy.

Tak napří­klad jsem zatím nena­šla svou „lás­ku sto­le­tí“, ale jsem si jis­tá, že než zemřu, při­jde to. Urči­tě exis­tu­je oso­ba, kte­rá fun­gu­je na stej­né frek­ven­ci jako já, jed­na jedi­ná tako­vá oso­ba je potře­ba! Člo­věk po lás­ce tou­ží celý život a já si mys­lím, že tak to má být. Záro­veň se dějí věci, kte­ré mě zra­ňu­jí a od mého snu mě vzda­lu­jí. Ale po kaž­dém tako­vém obdo­bí jsem opět šťast­ná. Mož­ná jsem to odhod­lá­ní zdě­di­la po své mat­ce a babič­ce, kte­ré když si usmys­lí jít zapla­vat v zimě, pros­tě jen roz­bi­jí led a jdou na to.

Jak je poznat i z magic­ké obál­ky s hro­chem, kni­ha Kodaň­ská Píseň pís­ní je plná roz­to­div­ných moti­vů, ori­gi­nál­ních záple­tek a zvra­tů. Odkud je čer­pá­te, při­chá­zí to samo postup­ně při psa­ní, nebo si pře­dem vytvá­ří­te něja­ký seznam?

Zřej­mě je to tím, že jsem byla dlou­ho spíš hudeb­ni­ce než spi­so­va­tel­ka. Roky jsem vystupo­va­la na kon­cer­tech a ráda jsem mezi jed­not­li­vý­mi pís­ně­mi vyprá­vě­la krát­ké příběhy. Čty­ři roky jsem tak­to kon­cer­to­va­la v Ame­ri­ce a to mě hod­ně nau­či­lo. Jed­nou jsem tře­ba hrá­la a zpí­va­la pro jed­no­ho koně.

To mě moc nepře­kva­pu­je, pro­to­že jsem čet­la vaši knihu.

Ano! Čas­to jsem na kon­cer­tech taky vyprávěla o lidech ze své rodi­ny, vlast­ně jsem to děla­la od dět­ství a pokra­ču­ju v tom i ve svém psa­ní. V rodi­ně je totiž vždyc­ky někdo na hla­vu, urči­tě i v té vaší! Zají­ma­jí mě hlav­ně lidé, kte­ří vypa­da­jí nor­mál­ně, ale nor­mál­ní nejsou ani omy­lem. Napří­klad mat­ka z kni­hy Kodaň­ská Píseň pís­ní má předob­raz v mé mat­ce. Taky ráda cho­di­la do obchoďá­ku, v pod­sta­tě se tam naro­di­la. Pořád si chtě­la kupo­vat parfémy, ale byla jas­no­zři­vá. Pře­dem vědě­la, na čí pohřeb brzy půjde­me, ačko­li ta oso­ba neby­la ani nemoc­ná. Ale při­tom mat­ka neby­la div­ná, byla to tako­vá Gra­ce Kelly­o­vá, ste­vard­kov­ský typ. Ten svůj dar nechtě­la, rad­ši by měla nový out­fit, ale byla obda­ře­ná jas­no­zři­vos­tí. Všech­no o mat­ce v kni­ze je prav­da, dokon­ce i vra­ce­jí­cí se sen o balet­kách tan­čí­cích na našem tráv­ní­ku je prav­di­vý. Ačko­li ten tráv­ník pat­řil k jiné­mu domu, než kte­rý popi­su­ju v kni­ze. Mno­ho­krát mi ten sen jako dítě­ti vyprávěla.

Zmí­ně­ný rodin­ný dům sto­jí­cí na Palerm­ské uli­ci půso­bí také magic­kým dojmem. Zdá se, že je jed­nou z dal­ších postav knihy.

Je to tak. Mož­ná je to tím, že já sama pocházím z před­měs­tí Koda­ně, kde se nikdy nic magic­ké­ho nedě­lo. Lidé hrá­li fot­bal, chodi­li do super­mar­ke­tu, nic div­né­ho. Ale já si vždyc­ky přá­la zažít něco div­né­ho, jako třeba hrát pro koně. Moje babič­ka sice nikdy nevy­stu­po­va­la v cir­ku­se jako ta kniž­ní, zato to byla drs­ná bab­ča, kte­rá se pokaž­dé pohá­da­la v obcho­dě a nám dětem nikdy nedá­va­la pusin­ky. Nemi­lo­va­la jsem ji, ale ráda jsem ji měla, byla divná.

Kon­cem květ­na jsme vyda­li váš dru­hý román Kočov­ný bio­graf pana Sai­ta. Mohou se čte­ná­ři těšit na podob­ný žánr jako v pří­pa­dě Kodaň­ské Pís­ně pís­ní?

Ano, stej­ný žánr, opět to je kni­ha o bláz­ni­vých lidech! Novo­ro­ze­nou hol­čič­ku po smr­ti její mat­ky odlo­ží v kra­bi­ci od bot u kláš­te­ra. Dosta­ne jmé­no Fabi­o­la a sta­ne se úspěš­nou pod­ni­ka­tel­kou s bota­mi v Bue­nos Aires. Její dce­ra vyprá­ví pří­běh své mat­ky posed­lé botami i svůj vlast­ní. Napří­klad o tom, jak spo­lu muse­ly utéct z Argen­ti­ny a skon­či­ly na kanad­ském ost­ro­vě New­found­land. Tam se mimo­cho­dem ve sku­teč­nos­ti usa­di­la sest­ra mého dědeč­ka, kte­rý zase sku­teč­ně žil – i když jen jako dítě – na Palerm­ské uli­ci z mého prv­ní­ho romá­nu Kodaň­ská Píseň pís­ní.

Tak­že vlast­ně píše­te pří­běhy své rodiny?

Ano i ne. V nové kni­ze nezpra­co­vá­vám pří­běh sest­ry své­ho dědeč­ka, ale ten její ost­rov mě při­ta­ho­val celé dět­ství, vždyc­ky jsem si předsta­vo­va­la Kana­du a fran­couz­ské lov­ce a obchod­ní­ky s kože­ši­na­mi. Ve své době byli na ost­ro­vě vikin­go­vé, žily zde původ­ní náro­dy. Když se nad tím tak zamys­lí­te, je to jeden bláz­ni­vý ost­rov a je toho spous­ta, o čem se dá psát! Argen­tin­ská mód­ní guru přes obuv Fabi­o­la nesdí­lí míst­ní záli­bu v gumá­cích a dře­vá­cích a chce odsud co nejdří­ve zmi­zet. Ale její dce­ra tu zase koneč­ně najde přátelství.

.................

ukázka z rozhovoru vedeného Nikolou Kochovou pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)