Ideologie jako jemné předivo prostupuje celou bytostí...
Jednou z novinek na letošním knižní veletrhu Svět knihy Praha byla audiokniha Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR, jejíž knižní předloha získala v roce 2021 cenu Magnesia Litera za publicistiku. Rozhovory se severokorejskými uprchlíky představují mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě. Přinášíme ukázku ze záznamu besedy na veletrhu, které se účastnila jak autorka, tak představitelka jedné z audiorolí herečka Milena Steinmasslová.
Paní Steinmasslová, můžete blíže představit svoji postavu, kterou ztvárňujete v audioknize?
Ta korejská dáma pro mě byla zajímavá, ale hlavně svým způsobem otřesná – tím, jak nic nepochopila. Žije už sice v Jižní Koreji, tedy ve svobodném světě, ale přesto nic nepochopila. A já si uvědomila, že to zřejmě nebude jenom problém Korejců. Že když se nějakou dobu pohybujete v totalitě, hrozí, že ji přijmete za svou. Její rodina navíc nereprezentovala běžný korejský lid, žila v Pchjongjangu a měla přístup k výdobytkům určeným – v jejich údajně beztřídní společnosti – pro lepší třídu. Její manžel se dopustil nějakých finančních machinací, nebyli to chartisti v korejském vydání. On s něčím kšeftoval, byl za to z korejského nebe vykopnut na sever, ale díky starým kontaktům se dostal ven. Nebyl to žádný bojovník proti totalitě. Utekli, protože se jim přestalo dobře dařit. Ale že by jinak ten systém vnímali jako špatný, to ne. Akorát jim to prostě nevyšlo, a tak nezůstali… Takováhle je to paní a pro mě bylo hrozně zajímavé, že ji člověk nesmí hrát. Paní Nina mi potom udělala strašnou radost, protože jsme to spolu nahrávaly a já se zpoza toho svého mikrofonu vychýlila a řekla: „Tak co?“ A ona řekla větu, už to nebudu citovat přesně, ale prý to působí, jako by tu před ní ona paní znovu seděla. Tak jsem si říkala, je to dobrý – jsem dost děsná.
Nino, vaše kniha vyšla před dvěma lety v Nakladatelství Lidové noviny, mezitím se stala bestsellerem, ovšem termín bestseller je pojem na českém knižním trhu velmi subjektivní. Můžete říct, kolik už se prodalo výtisků?
Těch výtisků se prodalo asi 50 tisíc. Audiokniha vyšla zároveň u OneHotBook a Českého rozhlasu, kde běžela měsíc on-line, a tam se dostáváme asi k 1 milionu posluchačů, kteří si to pustili. Takže ten zájem o to, jak se žije v totalitní zemi, je vskutku obrovský.
Já se přiznám, že bych nečekala, že tady bude takový čtenářský nebo posluchačský zájem o Severní Koreu. Jak si to vysvětlujete?
Nevím jistě. Já si myslím, že asi zafungovalo několik věcí. Zaprvé to vlastně vzniklo během covidu. Takže mi psala spousta lidí, že v té době měli víc času číst a zároveň se v té situaci cítili hrozně, takže když si přečetli něco ještě horšího, tak jim to pomáhalo. Pak se mi ozývala starší generace, která si pamatuje komunistický režim u nás, ti zase vzpomínali a srovnávali, v čem je to stejné, a čím se to naopak liší. Mladší generace si to už sice nepamatuje, protože nemá přímou zkušenost, ale ta kniha je vlastně strašně jednoduchá na čtení, takže to podle mě nějakým způsobem zafungovalo dohromady. Já jsem to tedy původně chtěla přepsat, aby šlo spíše o publicistickou beletrii, ale zjistila jsem, že nejsem dostatečně tvůrčí typ. Pak jsme ty rozhovory chtěli editovat, aby byly literárnější, ale na druhou stranu jsem zase nechtěla zasahovat do toho reálného historického textu, takže nakonec jsme to nechali takhle, byť bych některé otázky nyní kladla jinak. Asi to tak mělo být.
Ta kniha přináší příběhy respondentů ze zcela odlišných sociálních vrstev. Je tam kupříkladu profesorka, ale také vysokoškolačka, ba i šmelinář. Povězte nám, jak jste je vůbec hledala?
Když jsem začala dělat dotyčný výzkum, vzniklo to vlastně docela banálně. Třeba jsem nevěděla, jak se cítí těhotná ženská. Strašně mě frustrovalo, že v těch archivech máme jenom data, a nemáme tam tyhle konkrétní příběhy. Takže jsem oslovila neziskové a humanitární organizace, které působí v Jižní Koreji a pracují se Severokorejci, a předestřela jsem jim, co bych chtěla dělat. Dala jsem jim ukázku informovaného souhlasu a upozornila na to, že vše bude anonymizované, že do toho můžou zasahovat, že záleží jen na nich, jak potom s tím materiálem naložím. A někteří Severokorejci se přihlásili, i když kvůli bezpečnosti to bylo trošičku náročnější. Já vždycky dala příslušné organizaci vědět, že budu v Soulu tehdy a tehdy, pak se domlouval nějaký sraz a já jsem nikdy dopředu nevěděla, jaký Severokorejec přijde. Takže pro mě to bylo poměrně náročné v tom, že jsem dopředu nevěděla, jestli to bude žena, muž, příslušník střední či vyšší třídy… Zmíněná paní profesorka byla velmi distingovaná žena, postarší, chytrá. Takže když jsme to pak nahrávaly, měla jsem velkou radost, že paní kolegyně je stejný typ ženy. Ta Severokorejka tomu pořád věřila, stále tam byl cítit severokorejský dril a víra v Kim Ir-sena, ona byla přesvědčená o tom, že všechno dělala správně. Takže se na ni nešlo koukat jako na někoho, kdo šikanoval děti, pro mě však bylo hrozně náročné ji za to neodsuzovat a nějakým způsobem to přijmout.
materiál z blogu vydavatelství OneHotBook