Před patnácti lety, když jsem shromažďoval podklady ke své první knize, jsem trávil část léta na mysu Cape Cod, v ubytovacím zařízení, kde se usadilo i několik vzdálenějších příbuzných bývalého amerického prezidenta Kennedyho. Bylo to za prezidentství Billa Clintona, který byl právě na dovolené na ostrově Martha’s Vineyard a projížděl přes Nantucket Sound, protože chtěl s Tedem Kennedym podniknout vyjížďku lodí. Vesnička Hyannis Port, kde mají Kennedyové svá letní sídla, se hemžila prezidentovými asistenty a tajnými agenty. Neměl jsem před večeří nic na práci, a tak jsem se šel trochu projít, že se tam porozhlédnu.
Hloupý nápad. Jak už to u lidí trpících syndromem dráždivého tračníku bývá, sotva jsem minul „oblast snadno dosažitelných toalet“, moje zašpuntované útroby se uvolnily. Letěl jsem tedy ihned zpátky k domu, kde jsem bydlel. Několikrát jsem už myslel, že to nestihnu, a tak jsem cestou – se skřípějícími zuby a zmáčený potem – musel průběžně vyhodnocovat okolní křoviska a skladištní haly, jestli by mi v případě krajní nouze nemohly posloužit jako improvizované latríny. Představa, co by se stalo, kdyby na mě natrefili tajní agenti, jak sedím na bobku někde v roští, propůjčila mým snahám o sebeovládání sílu, kterou poháněla panika a která jako by ani nebyla z tohoto světa.
Když jsem se blížil ke vchodu do budovy, okamžitě se mi v hlavě promítl plánek přízemí. (Která z mnoha toalet v domě je nejblíže od vstupních dveří? Vydržím to až do patra, kde je můj pokoj?) Současně jsem se modlil, aby mě náhodně nepřekvapil někdo z Kennedyovy rodiny nebo nějaká celebrita (na víkend sem totiž přijel například Arnold Schwarzenegger, Liza Minnelliová nebo nejvyšší představitel odboru námořnictva ministerstva obrany).
Nakonec jsem to k domu šťastně zvládl, aniž by mě někdo zastavil. Potom mi hlavou prosvištěla úvaha: Stihnu to nahoru po schodech a pak chodbou ke svému pokoji? Nebo mám zapadnout na první toaletu ve vstupní hale? Zaslechl jsem shora kroky a lekl se, že se budu muset s někým vybavovat. Zvolil jsem tedy druhou možnost a vklouzl na toaletu, která přiléhala k vestibulu a dělily ji od něj dvoje dveře. Proletěl jsem vestibulem a prudce dosedl na toaletní mísu.
Ulevil jsem si víc než do sytosti, takřka metafyzicky.
Jenže potom jsem spláchl a… něco se přihodilo. Najednou jsem měl mokré nohy. Podíval jsem se pod sebe a ke své hrůze uviděl, že zpod mísy prýští voda. Asi praskla nějaká trubka… podlaha – a s ní i moje boty, kalhoty a spodní prádlo – se topila ve splašcích. Voda stoupala.
Instinktivně jsem se postavil a otočil se. Šla by ta potopa nějak zastavit? Zvedl jsem porcelánový poklop nádržky, odsunul květiny a nádobku s vonnými esencemi, které plavaly na hladině, a začal se zběsile vrtat v jejích útrobách. Naslepo jsem zkoušel všechno možné, tu jsem něco nadzvedl, tu něco jiného přimáčkl dolů, nazdařbůh jsem kinklal a viklal s různými součástkami a snažil se pod vodou nahmatat něco, co by té sílící povodni udělalo přítrž.
Nakonec se příval vody zpomalil – možná díky mému nahodilému hudlaření, možná sám od sebe – a potom se úplně zastavil. Obhlížel jsem výslednou scenérii. Oblečení jsem měl zmáčené a zašpiněné. Stejně dopadly i koberečky v kabince. Bez přemýšlení jsem si tedy svlékl kalhoty i boxerky, smotal je do mokrého chumlu a celý ten svinčík nacpal do odpadkového koše a nastrkal do skříňky pod umyvadlem. Později to budu muset nějak vyřešit, pomyslel jsem si.
Zrovna v tuto nepříhodnou chvíli se ozvalo zvonění k večeři, což znamenalo, že se ubytovaní mají shromáždit v saloně, kde se podává koktejl.
Salon byl na druhé straně haly, přímo naproti toaletám.
Na nichž jsem zrovna stál po kotníky ve splašcích.
Strhal jsem ze stěny všechny ručníky a naházel je na podlahu, aby se aspoň trochu vody vsáklo do nich. Poklekl jsem na všechny čtyři, odmotal celou roli toaletního papíru, zmuchlal ho do koule a začal horečně stírat vodu kolem sebe. Bylo to ale jako snažit se vysušit jezero s pomocí kuchyňské houbičky.
Zakoušel jsem u toho něco, co se v pravém slova smyslu ani nedá nazvat úzkostí. Byl to rezignovaný pocit, že už se beztak všechno provalilo a že moje ponížení bude definitivní a totální. Nadělal jsem si do kalhot, poškodil domovní systém na čištění odpadních vod a záhy se možná polonahý ocitnu před zraky bůhvíkolika členů politické a hollywoodské smetánky.
Zdálky se přibližovaly hlasy. Napadlo mě, že mám dvě možnosti: můžu zůstat dřepět na toaletách, zašít se tu a přečkat koktejlovou party i večeři – s rizikem, že budu muset odrazit každého, kdo začne bušit na dveře – a využít čas k tomu, abych ten binec uklidil, a nakonec se poté, co si všichni půjdou lehnout, nepozorovaně vplížit do svého pokoje. Nebo se můžu pokusit vzít roha.
Sebral jsem všechny špínou nasáknuté ručníky i toaletní papír, narval je do skříňky a začal se připravovat na útěk. Popadl jsem poslední použitelný ručník (i ten byl ovšem špinavý a mokrý) a opatrně si ho omotal kolem pasu. Připlížil jsem se ke dveřím a špicoval uši ve snaze odhadnout vzdálenost hlasů a kroků a rychlost, jíž se přibližují. S vědomím, že mi zbývají poslední vteřinky, než se všichni sejdou ve středu budovy, jsem proklouzl dveřmi koupelny i předsíní, proběhl vstupní halou a uháněl po schodech nahoru. Vybral jsem ostrou zatáčku na odpočívadle v prvním mezipatře a kvačil rovnou do druhého poschodí – kde jsem málem střemhlav narazil do Johna F. Kennedyho mladšího a nějakého dalšího pána.
„Ahoj, Scotte,“ pozdravil mě Kennedy.
„Echm, dobrý den,“ vykoktal jsem a žhavil mozkové závity ve snaze najít nějaké přijatelné vysvětlení, proč v době koktejlu pobíhám po domě bez kalhot, celý propocený a zabalený do umolousaného mokrého ručníku. Ale Kennedyho ani jeho přítele to podle všeho vůbec nerozrušilo a v klidu kolem mě pokračovali dál do přízemí – jako by tu polonahé hosty umatlané od výkalů potkávali každý den.
Konečně jsem se probojoval do svého pokoje. Důkladně jsem se osprchoval, převlékl a hlavně se ze všech sil snažil vzpamatovat. To ale nebylo zrovna jednoduché, protože se ze mě pořád řinul pot (za což mohla nejen úzkost, ale i fyzické vyčerpání a vlhký letní vzduch), takže jsem měl propocené i sako.
Kdyby někdo ten večer na koktejlové party pořídil momentku, zachytila by následující výjev: veranda s výhledem na Atlantik se hemží politiky, celebritami a duchovními, všichni spolu žoviálně rozprávějí a vyzařuje z nich nenucený šarm. Opodál trapně přešlapuje mladý žurnalista, usrkává gin s tonikem a myslí na to, že do této vznešené společnosti ani trochu nezapadá, a to nejen proto, že na to není dost bohatý, slavný, schopný nebo krásný, nýbrž i proto, že nedokáže ovládat ani svá střeva, takže by se lépe vyjímal mezi zvířátky nebo kojenci, a ne mezi dospělými lidmi, natožpak takto skvělými a významnými.
Tento propocený mladý žurnalista se zároveň strachuje, co se stane, až někdo bude chtít použít toaletu přiléhající ke vstupní hale.
Pozdě večer, když už si všichni šli lehnout, jsem se do té koupelny vkradl znovu, vyzbrojen proprietami, které jsem štípl v úklidové komoře – pytlem na smetí, papírovými ručníky a čisticím prostředkem. Nepoznal jsem, jestli tam mezitím někdo vkročil, ale snažil jsem se tím nezneklidňovat a soustředit se na to, aby se mi podařilo do pytle napěchovat vše, co jsem předtím nastrkal do skříňky pod umyvadlem: znečistěný kobereček, ručníky, oblečení i toaletní papír. Potom jsem papírovými ručníky vydrhl podlahu a po použití je rovněž uložil do pytle.
Za kuchyní stál mezi hlavní budovou a přístavkem kontejner na odpadky, do něhož jsem to všechno chtěl vyhodit. Samozřejmě mě jímala hrůza, že mě někdo přistihne. Vždyť co mají hosté uprostřed noci co vyhazovat obrovský pytel se smetím? (Bál jsem se, že tajní agenti jsou stále na nohou, a pokud uvidí, že do kontejneru strkám něco, co vypadá jako bomba nebo zabalené lidské tělo, začnou po mně rovnou střílet.) Ale měl jsem snad na vybranou? Proplížil jsem se domem ven a odložil pytel do kontejneru. Potom jsem se šel nahoru vyspat.
O toaletách v přízemí ani o chybějícím koberečku a ručnících mi nikdo neřekl ani slovo. Jenže i tak jsem byl po celý zbytek víkendu i při svých dalších návštěvách tohoto místa přesvědčen, že na mě personál civí a šeptá si o mně. Představoval jsem si, jak si znechuceně říkají: „To je on. To je ten, co nám poškodil záchod a zničil ručníky. Ten, co neumí ovládat ani své vlastní tělesné pochody.“

překlad Helena Čížková

Zobraziť diskusiu (0)