My měli s bráchou třetí bytost. Nebudu říkat bráchu, protože to byl pes Čert. Čertík. Malej, černej, prostě bastardík… Měli jsme ho od dětství. Ve škole jsme ho schovávali v šatně, chodili jsme s ním bruslit, sáňkovat, koulovali jsme se s ním… Opravdu bytost, na kterou dodnes myslím. Dodnes mám schovanej jeho košík. Prostě úžasněj pes, o kterým bych mohl furt vykládat. A s Psími vojáky souvisí dvě knihy. Tu jednu napsal André Schwarz-Bart, jmenuje se Poslední spravedlivý a je o osudu židovskýho kluka, kterej se skrývá před nacistama v okupovaný Francii a jednoho dne si řekne, že se zachrání tím, že se promění v psa. Změní se psychicky. Není to nijak složitý, je to realistickej román. Mně se tehdy strašně líbil. Z něj jsme si vzali tu poetiku psa, kterej není tou správnou dravou šelmou, jako třeba vlk, co je v opravdovým odporu k člověku, ke komunistům, ale je domestikovanej a vzpouru je schopen vykonávat pouze částečně. Že i my jsme takoví psi. Druhá knížka, co vedla přímo k názvu Psí vojáci, byla o indiánech, ti patřili k romantice mý generace. Šokla nás síla indiánský organizace z kmene Čejenů, co si říkali psí vojáci, tak jsme od nich přebrali jméno. To byli naopak neústupní, strašně tvrdý bojovníci. Bitevníci. Měli v sobě hroznou divokost, radši padli v boji, než aby se vzdali. A to se mi v mládí líbilo, to velký gesto odporu.

Jáchym Topol

Zobraziť diskusiu (0)