Jak by měla vypadat spiritualita pro 21. století?
S čím se setkáváme, když sestoupíme hlouběji do svého nitra? Co nás tam čeká? V čem je tato zkušenost zásadní, nezastupitelná? Co s námi dělá? Potřebuje člověk ke zpracování této zkušenosti náboženství? A jak se k sobě institucionalizované náboženství a spiritualita mají? O knize rozhovorů Znamení neznámého Jana Němce a Petra Viziny víc ve videu s Tomášem Halíkem a buddhistickým opatem Jiřím Hazlbauerem.
Nikdy mě nepřestalo fascinovat prosté, vlastně celkem triviálně znějící zaslíbení, o kterém se zmiňuje evangelista
Jan. Říká, že Ježíš přišel na svět, abychom měli „život v plnosti“. V rozporu s rozšířenou představou o monologickém
Hospodinu, vyhlašujícím věčné a nezpochybnitelné pravdy,
rozehrává tahle krátká věta starověkého textu dialog s námi.
Zaslíbení se nám vrací jako otázka: Jak si vlastně představuješ plnost života ty sám, člověče?
Něčeho se člověk dovtípí poměrně záhy, byť za cenu
partnerských havárií. Například že život v plnosti nám nemůže zprostředkovat, nebo dokonce zaručit ten druhý, proto
není rozumné na něco takového vznášet partnerský nárok.
Jiné věci člověku trvají déle, někdy to mohou být celé roky,
než si například ve svém pracovním životě uvědomí, že leze
na úplně špatnou horu. Plnost — či hojnost, jak se také někdy překládá — má spoustu masek, z nichž rozmařilost nebo
nadbytek jsou ty nejobvyklejší, ale řecký originál biblického textu je vlastně prostý. Plnost tu není poukazem na nějaký
skrytý fígl, směrovku ke skrytým naukám, nejde o „life-hack“
ani speciální dovednost, jak si naklonit přízeň osudu.
Petr Vizina z doslovu