Mám rád sevřenější literární práce, než jsou tlusté romány. Jednak čtu pomalu, nemám rád literární upovídanost a nafukování literárních motivů mě spolehlivě odpojuje od knihy. Vítám proto každý nález novely, povídek nebo divadelní hry, které na rozumné ploše (jistě, že individuální míra!) předvede všechno to, co mi může autor zprostředkovat a věnovat. DeLillovy povídky jsou první texty, které jsem si od tohoto autora vzal do ruky. Viděl jsem předtím film Cosmopolis, který byl natočen podle jeho předlohy, ale to se počítá ve světě čtenářské zkušenosti pochopitelně jen okrajově. Takže nakladatelské doporučení "v jistém smyslu může sloužit jako uvedení do DeLillova světa" pro mě platila téměř stoprocentně. Navíc: bylo mi silně sympatické autorské vyznání psacímu stroji, které učinil v jednom rozhovoru: "Psaní vnímám jako fyzickou záležitost. Ostatně nejsem sám - ve Spojených státech je dnes mezi mladými lidmi docela módou odklánět se od počítačů a psát na stroji nebo rukou. Text je pro mě čímsi fyzickým. Vzniká mi pod rukama na stránce, která je reálná, hmotná, není to jen obraz v počítači. Když jsem žil v Řecku, tak jsem si na příkladu alfabety uvědomil, že písmo je umění. To samozřejmě není originální myšlenka, nicméně nikdy předtím mě to nenapadlo. Je to kombinace obrazu a plastiky. V mém případě tento efekt plastiky ještě umocňuje můj stroj, který píše trochu větším fontem. Je to hodně osobní záležitost, ale právě ten pocit, když vidím, jak se slova vrývají do papíru, mě uspokojuje. Myslím, že některé věty, které jsem napsal na svém stroji, bych na počítači napsat nedokázal. Stejný účinek má psaní rukou. Slova nejsou jen to, jak zní, byť je to samozřejmě podstatné. Je důležité i to, jak vypadají, jak se jejich tvar snoubí se zvukem. Alespoň já to tak vnímám." (z rozhovoru pro HN z roku 2011)

Asi v polovině první povídky Stvořený svět jsem se začal ošívat. Sakra, míjíme se. Nechtělo se mi pokračovat. Už jsem si dávno zvyknul, že čtenář Weiss umí bejt divnej pták. Co mi to tady autor předvádí? Kloužu po písmenech, nemám se čeho chytit, nedokážu se soustředit, přichází nepozornost, všechno směřuje k tomu, že tohle rande naslepo bude ztráta času. První povídku nedočítám...zavírám knihu...co teď? Nebyla by to ani první ani poslední kniha, kterou jsem, i přes kanonické jméno, odložil, a už se k ní nikdy nevrátil. Čtenářské božstvo je uraženo, málo se mu obětovalo, místo diamantů tretky, zdá se mi. Ale, přece jen, je to ten DeLillo, prý jeden z top 5 amerických literátů...takže má, na rozdíl od nějakého no name autora, přece jen protekci: dostane ještě jednu možnost. Když nezabrala povídka první (kdo mu proboha vybral takový otvírák?), zkusím povídku titulní - Anděla Esmeraldu. A stane se zázrak - všechno je jinak, nemůžu se odtrhnout, jsem v příběhu, oceňuju obsah i formu, je jisté, že na tuhle povídku jen tak nezapomenu. A tak pokračuju dál - ale na přeskáčku. Losuju si povídky podle názvů a zjišťuju, že se DeLillo nebojí napsat každou jinak. Tedy žádná Munroová, žádný Balabán, žádný Carver. Prostě s jiným tématem přijde i jiný jazyk a jiné vedení atmosféry. Vlastně to začnu postupně obdivovat v povídkách Projevy lidskosti ve třetí světové válce, Běžec, Baader- Meinhofová nebo Hladová. Povídky jako jídelní lístek? Ano, DeLillo mi dal velkoryse na vybranou. Přijal jsem tedy pozvání jen k něčemu. Čtenářská nedisciplinovanost? Neuctivost? A kdo vám, autoři, sliboval, že vám zbaštím všechno? A jak vlastně málo scházelo a místo DeLilla jsem listoval v někom jiném. Podivuhodná alchymie jest setkávání čtenáře se svým autorem!

Zobraziť diskusiu (0)