Předmluva

Jednotlivci mají svá práva a ostatní lidé nebo skupiny lidí jim nesmí dělat nic, co by tato práva porušovalo. Nezadatelnost a dalekosáhlost těchto práv vzbuzuje otázku, co všechno – pokud vůbec něco – smí stát a jeho úředníci dělat. Kolik prostoru individuální práva státu ponechávají? Právě podstata státu, jeho legitimní funkce a ospravedlnění, najdou-li se vůbec nějaká, jsou hlavním námětem této knihy; a naše zkoumání se bude odvíjet na pozadí velmi široké a nesmírně pestré škály témat.

Dobrali jsme se zejména k tomu, že minimální stát, omezený na základní funkce ochrany proti síle, krádežím, podvodům, vynucování smluv a podobně, má své opodstatnění; že jakýkoli rozsáhlejší stát porušuje právo lidí nenechat se nutit do určitých věcí, a je tedy neoprávněný; a že minimální stát je nejen podnětný, ale také správný. Za povšimnutí stojí zejména dva důsledky: jednak stát nesmí využívat svého donucovacího mechanismu k tomu, aby nutil některé občany pomáhat ostatním, a jednak nesmí zakazovat činnosti, které lidé dělají pro své vlastní dobro nebo ochranu. Přestože jsme z možných způsobů dosažení těchto cílů vyloučili pouze cesty založené na nátlaku, zatímco ty dobrovolné jsme ponechali, mnozí lidé naše závěry okamžitě zavrhnou, neboť nechtějí věřit v něco tak lhostejného vůči potřebám a utrpení ostatních. Tuto reakci dobře znám; právě tak jsem totiž reagoval i já sám, když jsem se s tímto pohledem na stát setkal poprvé. Nepříliš ochotně jsem si však postupně uvědomil, že mne libertariánské (jak se jim dnes často říká) názory svými úvahami a argumenty přesvědčily. Po mé někdejší neochotě však v této knize nenajdete ani stopy. Místo toho v ní předkládám, jak nejpřesvědčivěji dovedu, celou řadu reflexí a argumentů. Riskuji tak, že se proviním hned nadvakrát: svým postojem jako takovým a také tím, že jej obhajuji. O své dřívější neochotě v této knize nepíši proto, že už mě opustila. V průběhu času jsem těmto názorům a jejich důsledkům přivykl a dnes skrze ně nahlížím na politickou sféru. (Možná bych měl říct, že ji díky nim umím prohlédnout?) Ale protože stejný postoj jako já má i spousta úzkoprsých a nepříliš flexibilních lidí, kteří k dalším svobodnějším způsobům bytí paradoxně cítí značný odpor, ocitl jsem se i se svými dnes již přirozenými reakcemi, které se slučují s teorií, ve velmi špatné společnosti.

Mám pramalou radost z toho, že většina lidí, jež znám a vážím si jich, se mnou nesouhlasí, teď, kdy už jsem vyrostl z toho, aby mì těšilo provokovat nebo šokovat lidi přesvědčivými argumenty dokládajícími správnost postojů, které se jim nezamlouvají nebo se jim dokonce hnusí.

Píši stylem, se kterým se setkáváme v mnoha současných filozofických dílech z oblasti gnozeologie či metafyziky: v knize najdete komplikované argumenty, tvrzení vyvrácená nezvyklými protiargumenty, překvapivé teze, hádanky, abstraktní strukturní předpoklady, výzvy k nalezení další teorie, která by odpovídala specifickému rozmezí případů, překvapivé závěry a tak dále. I když to vše přispívá, jak doufám, k intelektuálnímu půvabu a vzrušení, někteří lidé možná mají pocit, že pravda o etice a politické filozofii je příliš seriózní a důležitá, než aby bylo možno se jí dobrat tak „lacině okázalými“ nástroji. Ale možná že správnost v etice netkví v tom, co si přirozeně myslíme. Kodifikace obecně uznávaného názoru nebo vysvětlení obecně přijímaných principů nemusejí vycházet z nějaké složité argumentace. K vyvrácení ostatních názorů obvykle postačí poukázat na to, že stojí v rozporu s postojem, který by čtenáři jinak možná chtěli přijmout. Ale žádný názor, který se liší od názoru čtenářů, nemůže obhajovat sám sebe pouhým konstatováním, že je s ním obecně uznávaný názor v rozporu! Namísto toho bude muset udělat to, že obecně uznávaný názor podrobí maximálnímu intelektuálnímu tlaku a otestuje ho pomocí protiargumentů, podrobného přezkoumání jeho předpokladů a předložení široké škály možných situací, jejichž důsledky vyvedou z míry dokonce i jeho zastánce. I čtenář, jehož jsem svými argumenty nepřesvědčil, by si měl uvědomit, že zatímco svůj názor hájil a podporoval, zároveň si ho vyjasnil a prohloubil. Kromě toho si myslím, že intelektuální čest nám velí, abychom se, alespoň tu a tam, postavili k silným argumentům, jež našim názorům oponují, čelem. Jak jinak se v budoucnu chránit před chybami? Přijde mi fér čtenářům připomenout, že intelektuální čest má svá rizika; argumenty, které v nich možná napoprvé vyvolávají zvláštní fascinaci, mohou postupem času získat na přesvědčivosti, a dokonce i začít působit přirozeně a intuitivně. Jediným zaručeným způsobem, jak se nenechat polapit do osidel pravdy, je odmítnout naslouchat. Náplní této knihy jsou její konkrétní argumenty; i tak vám mohu o něco konkrétněji naznačit, co vás čeká. Jelikož začínám s jasnou formulací individuálních práv, musím seriózně přistupovat k anarchistickému tvrzení, že má-li si stát udržet svůj monopol na použití síly a ochrany každého na svém území, musí porušovat práva jednotlivců, a tedy je ve své podstatě nemorální. Já naproti tomu tvrdím, že stát by z anarchie (jak ji představuje Lockův přirozený stav) vzešel tak jako tak, aniž by o to někdo usiloval a aniž by nutně během tohoto procesu docházelo k porušování něčích práv. První část knihy, která se věnuje zdůvodnění právě tohoto tvrzení, nás provede celou řadou problémů: proč morální názory vyžadují spíše vedlejší omezení jednání, než aby se pouze orientovaly na cíl; zacházení se zvířaty; proč je tak uspokojivé vysvětlovat složité vzorce jako nezamýšlené důsledky určitých procesů; důvody, proč je některé jednání spíše zakázáno než povoleno, pokud se jeho obětem dostane odškodnění; neexistence teorie odstrašení; problémy zákazu riskantního jednání; tzv. „princip férovosti“ Herberta Harta; preemptivní útok a preventivní zadržení. Na základě těchto i dalších problémů je zkoumána podstata a morální legitimita státu a anarchie.

Zobraziť diskusiu (0)