Poučení, která si můžeme vzít z malé doby ledové v severní Evropě, nejsou méně platná, přestože tato doba znamenala spíš globální ochlazení nežli oteplení. Největší problém pro zemědělství nebyl v tom, že teploty poklesly v průměru asi o 2 stupně Celsia, ale v horších bouřích, silnějších deštích, suchu a vůbec nepředvídatelném počasí. Ke konci malé doby ledové se už většina obyvatel severní Evropy naučila poradit si s nevypočitatelným počasím způsoby, které jsou nanejvýš vhodné a důležité i dnes. Teď, kdy máme po víc než stu let neobvykle stálého počasí vytvořeny pěstitelské postupy závislé na této stabilitě, bude užitečné si znovu připomenout, jak se Evropané prvnímu velkému období klimatických změn přizpůsobili a jak je překonali.

Před tisíci lety si Evropané velice užívali globálního oteplování. Byla to taková rekonvalescence po poslední době ledové. Asi před tisícem let byl průběh počasí poměrně pravidelný, ve většině Evropy vzkvétalo zemědělství, civilizace se rozvíjela a počet obyvatel rostl. Kolem roku 1300 80–90 % obyvatelstva tvořili rolníci, kteří pěstovali hlavně obilniny – pšenici, oves, ječmen a žito. Chovatelé dobytka byli většinou jiní lidé a hospodařili odděleně. Svá stáda pásli na podřadné, často obecní půdě. Zelenina, ovoce a maso tvořily jen velmi malý podíl na zemědělské výrobě. Maso bylo hlavně pro bohaté.

Většina rolníků byli chudáci na pokraji přežívání. Výnosy obilí byly ubohé. Například dobrá sklizeň pšenice byla kolem 670 kg z 1 hektaru. Asi 135 kg bylo třeba vysít, takže zisk činil pouhý čtyřnásobek. Úrodnost se obnovovala hlavně používáním úhorového systému, kdy se každé dva až tři roky nechávalo pole neoseté. Hospodářství byla hlavně samozásobitelská, pěstovaly se především potraviny pro rodinu a na trh šly až s přebytky.

Tento vzorec fungoval dobře asi do roku 1300. Poslední tři století této periody bylo počasí tak pravidelné a příjemné (s jednoroční výjimkou zaviněnou sopečnou erupcí), že květnové mrazíky byly jen dávnou vzpomínkou. Zemědělství se rozšířilo, lidé pásli zvířata výš v horách než minulých tisíc let, a měli pole i tam, kde dřív bylo na cokoliv kromě pastvin moc chladno. Norové pásli dobytek až v Grónsku, které bylo tehdy opravdu zelené.

Kolem roku 1300 se počet obyvatel přiblížil hranici kapacity půdy v dobrých časech. Zemědělci začínali kvůli tlaku rostoucího počtu obyvatel vynechávat úhor, takže se snížily výnosy. A pak, úplně najednou, byly dobré časy – to znamená stabilní časy – pryč. Začalo to jedním hrozným a následujícími čtyřmi dost špatnými roky.

Následující perioda, malá doba ledová, trvala od roku 1300 asi do roku 1850. Na příčinách se vědci moc neshodují. Některá léta byla chladnější. Květnové mrazy přicházely častěji. Během vegetace bylo mnohem víc srážek a bouří. Zimy byly neobvykle studené, zvlášť ke konci této periody. Několikrát zamrzla řeka Temže, jednu zimu dokonce i přístav v New Yorku.

Obiloviny jsou na vlhko velmi citlivé. Silné deště ve fázi dozrávání a zasychání zrna mohou úplně zničit úrodu. Větry a bouřky mohou způsobit polehnutí porostu obilí. Obiloviny jsou v podstatě trávy s těžším klasem. Stačí málo, aby se ohnuly a klas se ocitl na zemi. Jakmile k tomu dojde, semena zplesniví a jsou zničena. Proto byly obiloviny počasím malé doby ledové obzvlášť zranitelné.

Malá doba ledová nastoupila v Evropě dramaticky na jaře 1315, kdy prudce lilo celé dny a týdny. Pole byla zaplavena. Voda splavila vysetá semena i s ornicí. Deště trvaly celé měsíce. Pokud nějaké obilí přežilo, polehlo v bouřích. Následovalo pět let chladného, vlhčího, velmi proměnlivého počasí, které bylo předehrou celých několika set let ještě proměnlivějšího počasí. Hladomory se stávaly běžnými. Většina lidí, kteří při hladomorech zahynou, ve skutečnosti nevyhladoví k smrti, ale zemřou na nemoci, protože jsou slabí a podvyživení. Nebo je zahubí vzrůstající násilí a války spojené se zoufalým soupeřením o potraviny a suroviny.

Černá smrt (mor) na svém prvním tažení Evropou v letech 1348–1350 vyhubila třetinu obyvatel a vracela se potom téměř v každém desetiletí. Lidé umírali i na tyfus, choleru, úplavici a průjmová onemocnění způsobená často poškozením střev, když hladovějící lidé zkoušeli jíst hnijící zdechliny nebo nejedlé rostliny. Vypuklo mnoho válek a válečný stav se stal obvyklým jevem. Ať už lidé hledají pro války jakékoliv důvody nebo omluvy, obecně války souvisí s přelidněním a hladem. A samy hladomory způsobují. Armády všech bojujících stran se zmocňují úrody pro sebe a pálí to, co nemohou spotřebovat, aby to nezískal nepřítel. Sklizené obilí je pro zabavení armádou ideální. Zralé nebo dozrávající obilí na poli lze zvlášť snadno zničit ohněm. Být malým rolníkem pěstujícím hlavně obilí se náhle rokem 1315 stalo velmi špatným společenským postavením a zůstalo jím po následujících pět set let. Počet obyvatel začal dramaticky klesat.

Kousek po kousku, nejprve ve Flandrech, Holandsku a pak v Británii, vyvinuli evropští rolníci (s výjimkou Francouzů) nové modely hospodaření. Byla to revoluce v zemědělském hospodaření. Tyto metody přizpůsobení nestálému počasí pak přinesli evropští osadníci a pionýři i do Ameriky. Je to model maximálně odolné zemědělské komunity, jenž je i dnes podle mého názoru velmi vhodný pro většinu regionů mírného pásma. Zde jsou hlavní znaky tohoto modelu:

1. Existovala široká rozmanitost na jednotlivých usedlostech i mezi nimi. Většinou se na jedné farmě pěstovala zelenina, kořenová zelenina, ovoce, pícniny i obiloviny a chovala se zvířata. Všechny ostatní plodiny byly v nestálém počasí odolnější než obilí. Zeleninu loupeživé armády tak snadno nespálí. Rozmanitost byla mocným nástrojem odolnosti.

2. Pěstovalo se víc hrachu, fazolí a dalších luštěnin. Ale největší změnou bylo zavedení a rozšíření leguminóz pěstovaných na krmení zvířat. Začal se pěstovat jetel, ke konci období se přidala vojtěška. Používaly se na pastvinách i na sklizeň na krmení. Vylepšené soukromé pastviny s leguminózami nahradily přeplněné obecní pastviny. Byly vyvinuty důmyslné osevní postupy.

3. Zvířata se stala pevnou součástí většiny hospodářství a nabyla na významu. Zařazení pastvin a ploch na pěstování krmiva pro zvířata do osevních postupů zlepšilo půdní úrodnost a zvýšilo výnosy. Pastviny a pícniny nahradily v osevních postupech úhor. Postupy zahrnující leguminózy, pícniny a pastviny konaly lepší službu pro zvýšení půdní úrodnosti než úhor, a navíc přinášely maso, mléko a vejce. Bylo k dispozici i víc zvířecího hnoje k dalšímu vylepšování produktivity půdy.

4. Lidé pěstovali mnohem víc zeleniny, obzvlášť kořenové, která se dobře skladuje. Na konci malé doby ledové kolem roku 1850 se běžně sklízel tuřín, řepa, mangold, vodnice, krmná řepa, kapusta, kadeřávek, kedlubny, květák, řepka a brambory. Řepa i kapusta se pěstovaly k jídlu pro lidi i na krmení.

5. Během posledních let malé doby ledové vzrostl význam brambor. Brambor má menší obsah vody než ostatní kořenové nebo hlíznaté plodiny a je výborným zdrojem bílkovin a uhlovodanů. Dává větší výnos než všechny ostatní kořenové a hlíznaté plodiny a vyžaduje mnohem méně práce. Brambory vytvářejí nejvíc uhlovodanů na jednotku plochy ze všech plodin mírného pásma a nejvíc bílkovin, nepočítáme-li luštěniny. Brambory mohou dobře prospívat v chladnějším a vlhčím počasí než obilniny. Všude, kde se ujalo pěstování brambor, se úplně změnilo zemědělství a počet obyvatel se nejprve stabilizoval a potom začal znovu růst.

6. Vznikly dopravní sítě a světové trhy. Mnoho zemědělců začalo vyrábět hlavně na prodej. Nejlepším důsledkem toho bylo, že každý rolník nemusel pěstovat všechno, ale mohl se zaměřit na plodiny, kterým se u něj nejlépe dařilo.

7. Obilniny zůstaly velmi důležitou součástí jídelníčku většiny Evropanů. Ale různě zaměřené farmy mohly nakoupit obilí na světových trzích, když se u nich neurodilo, jakmile vypěstovaly dostatek jiné plodiny prodejné za hotové peníze. Pěstovat širší škálu různých plodin, která třeba ani obilí nezahrnovala, byl spolehlivější způsob zajištění každoročního přísunu obilí, než měly v době divokého počasí farmy na obilí zaměřené. Plodiny pěstované na prodej se staly základem životaschopnosti i těch nejmenších farem.

8. Všude, kde k tomu byla příležitost, zůstaly důležitými zdroji lov, rybaření a sběr v lesích, divočině a na obecních pozemcích.

9. Větrolamy a remízky poskytovaly ovoce, ořechy a životní prostor pro různé živočichy, zvěř a opylovače a pomáhaly zmírňovat větry. V Americe byly často součástí hospodářství osadníků lesní pozemky.

10. Nezbytnou součástí malých farem se staly sady.

11. V mnoha případech měli někteří členové farmářské rodiny další dovednosti, díky nimž nebyla rodina zcela závislá jen na farmě. Lovili, rybařili, kladli pasti, těžili dřevo, předli a tkali. Vyráběli šaty, boty, nábytek, kola a sudy. Pracovali jako tesaři, dělníci na cizích farmách, vedli obchod nebo pracovali u obchodníka ve městě. Prodávali nebo směňovali džemy, ovoce, nakládanou zeleninu a kyselé zelí. Byli léčitelé, bylinkáři nebo porodní báby. Úspěšné farmářské rodiny v malé době ledové měly zaměstnání, která vyplňovala jejich čas ve všech ročních dobách a poskytovala určitou jistotu proti rokům neúrody.

Zvyklosti, které si vytvořili zemědělci během malé doby ledové, poskytovaly vysoký stupeň odolnosti proti nepřátelskému počasí i těžkým časům všech druhů. Tyto zvyklosti stojí za vážné zamyšlení i pro dnešní zahradníky a farmáře v době divokého počasí a klimatických změn.

Zobraziť diskusiu (0)