----

6. kapitola (úryvek)

Jane Austenová byla dcerou pastora. Její otec, George Austen, pocházel z Kentu a od svých šesti let byl sirotek. Studium v Oxfordu, kde byl také vysvěcen na kněze, mu umožnil zámožný strýc, který se ho ujal. Za převod farnosti ve vísce Steventon v hrabství Hampshire vděčil svému druhému bohatému příbuznému. A za pořízení farnosti Deane v těsné blízkosti, aby dokázal uživit svou rozrůstající se rodinu, třetímu. Už zde je vidět, že rodinné vztahy hrály u Auste­nových významnou roli.

Totéž platí pro Jane, sedmé z osmi dětí a druhou dceru. Jeden z jejích šesti bratrů byl mentálně retardovaný, pravděpodobně v důsledku dědičné choroby. Všech osm dětí však přežilo, což v do­bě vysoké dětské úmrtnosti nebylo v žádném případě samozřejmostí. A kromě jednoho se všichni synové vydali svou cestou, částečně udělali i úspěšnou kariéru a měli stejně jako Edward štěstí. Jeden po druhém postupně opouštěli rodičovský dům. James, ­nejstarší ze sourozenců, a Henry, Janin o čtyři roky starší oblíbený ­bratr, studovali společně v Oxfordu. Obě sestry zatím zůstaly v lůně původní rodiny a až do Janiny smrti v jejích jedenačtyřiceti letech dokonce sdílely jednu ložnici. Obě zůstaly svobodné. Cassandra byla jednou zasnoubená, avšak její vyvolený, který byl stejně jako její otec duchovní, zemřel na cestě do Karibiku na žlutou zimnici. Zato Jane se dokonce ani nezasnoubila. Měla všehovšudy nejspíš dva milostné vztahy, ze kterých ovšem nic nebylo. Ti, kteří toho litují nebo z toho mála, co víme, rozvíjejí romantické epizody, si mohou klást otázku, čím by se asi Jane stala, kdyby doprovázela třeba Toma Lefroye, první ze svých dvou „lásek“, jako právníkova choť do Irska. Určitě ne spisovatelkou, kterou dnes všichni tolik oceňují a uctívají.

Na steventonské faře panovala kultura předčítání, která byla u tehdejšího vzdělaného měšťanstva značně rozšířená, a to neje­nom coby večerní zábava: „Otec nám ráno předčítá Cowpera. Kdykoliv mám čas, poslechnu si ho,“ vypráví například Jane své sestře. V červnu 1808 právě četli Marmion. Příběh z floddenského bojiště, veršovanou skladbu Waltera Scotta, který se později proslavil svými historickými romány. „Doopravdy se mi má Marmion líbit?“ napsala. „Zatím tím nejsem příliš nadšená. James to čte nahlas každý večer — jsou teď krátké večery, začne zhruba o desáté a je přerušen večeří.“ Někdy se okruh posluchačů rozšířil o sestřenice a přítelkyně obou sester či otcovy soukromé žáky; jindy se do role předčítačky vžila sama Jane. Právě dostali druhý díl Dopisů z Anglie, kde romantický básník Robert Southey vykresluje pod pseudonymem don Manuel Alvarez Espriella obraz země údajně z pohledu cizince: „Četla jsem to nahlas při svíčkách.“

Někdy ovšem došlo i k přehmatům. Jedním z nich se ­ukázala kniha Alphonsine, ou La tendresse maternelle (Alphonsine neboli Něha mateřská) od francouzské dvorní dámy madame de Genlis. Tato plodná autorka napsala kromě pedagogických spisů také kolem stovky částečně frivolních románů. „Už po dvaceti stránkách jsme byli znechuceni,“ píše Jane opět své sestře. „Nehledíc na špatný překlad obsahovala nechutnosti, které zostouzejí dosud ­neposkvrněné pero.“ Předčítání v lůně vážené rodiny kladlo zvláštní nároky na výběr četby. Kvůli přítomnosti žen, ale také návštěvníků zvenčí, kteří mohli kdykoliv přijít, bylo nutné pečlivě dodržovat to, čemu se říkalo dobré mravy — a to zejména v erotických záležitostech. Rodina Austenových knihu bez okolků nahrazuje „Ženským Quijotem, kterým se nyní po večerech rozptylujeme“, jak dodává Jane ve svém dopise. „Moc mě to baví, protože je přesně takový, jak si ho pamatuju.“ Ačkoliv se u Austenových předčítala v prvé řadě soudobá literatura, již tehdy se za určitých okolností uchylovali k osvědčeným „klasikům“. Kniha s úplným názvem Ženský Quijote neboli Arabellina dobrodružství vyšla už v roce 1752; mladá Charlotte Lennoxová v ní vypráví dobrodružství vášnivé čtenářky, která čte příliš mnoho fantastických příběhů a v každém zahradníkovi pak vidí převlečeného prince, který ji chce unést — tohoto motivu se Jane Austenová později chopí ve svém románu Opatství Northanger.

Právě v rodinném kruhu bylo opakované čtení knih běžnou praxí, která díky evokaci šťastných okamžiků a téměř dětinské zálibě v opakovaní přinášela všem zúčastněným radost. Pro začínající autorku to navíc znamenalo intenzivní školu, co se umění románu týče. Zde se také formovala její měřítka. Znalost látky jí umožnila věnovat pozornost jiným věcem: jazyku, struktuře, prokládání dějových linií, vývoji postav, vzájemnému vztahu popisovaných scén, dialogům, způsobu, jakým se tvoří pointa (úspěšně či neúspěšně), zkrátka všemu, v čem spočívá spisovatelské řemeslo. Již u soudobých čtenářů a čtenářek vzbuzovala tvůrčí umělecká síla románů Jane Austenové obdiv. Nic tu není ponecháno náhodě, každá si­tuace odkazuje na další, žádná postava není nadbytečná a zvláště časová posloupnost je pečlivě propracovaná. Rozhodujícím kritériem kvality byla pro Jane Austenovou otázka, zda kniha obstojí při druhém, či dokonce třetím čtení. Její vlastní díla to splňují beze zbytku.

Jane Austenová si návyk předčítat romány v družném kruhu rodiny udrží po celý život, dokonce i když už bude pracovat na svých vlastních dílech a anonymně je publikovat. Dcera jejího bratra Edwarda uvedla, že když u nich byla její teta na návštěvě, obvykle s sebou měla rukopis románu, na kterém zrovna pracovala. S jejími staršími sestrami se zamkla v jedné z ložnic, aby jim z něj mohla předčítat. „Já a mladší děti jsme pak za dveřmi slyšely hlasitý smích a připadalo nám kruté, že jsme byly z něčeho tak krásného vyloučeny.“ Marianne, jak se neteř jmenovala, dále vzpomíná, „jak teta Jane sedávala u krbu v knihovně, v klidu se věnovala ručním pracím a delší dobu nic neříkala; pak ale náhle vyprskla smíchy, vyskočila a rozběhla se přes celou místnost ke stolu, kde byla pera a papír, něco na něj napsala a zase se vrátila ke krbu, aby tiše pokračovala v práci.“

George Austen měl úctyhodnou knihovnu, kterou neustále rozšiřoval o nové tituly. Přitom rozhodně bral v úvahu Janina přání. „Zakoupili jsme Boswellovu Cestu na Hebridy a seženeme si také Život dr. Samuela Johnsona,“ píše třiadvacetiletá dívka v roce 1798 své sestře Cassandře. A jelikož jim v knihkupectví ve Winchesteru zbyly nějaké peníze, rozhodli se obstarat si ještě díla básníka Williama Cowpera. Ze soudobé literatury Austenovým učarovaly zejména romány. Na rozdíl od většiny jejich současníků, kteří na tento relativně mladý žánr hleděli s opovržením a hovořili o braku v knihovnách, který kazí mysl dospívajících, byli oni, jak Jane sama řekla, „velkými čtenáři románů a nestyděli se za to“.

Její chuť číst se nezastavila ani před hrůzostrašnými romány. Roku 1798 si otec z místní knihovny vypůjčil dokonce román Francise Lathoma The Midnight Bell (Půlnoční zvon) s podtitulem „A German Story“, což v té době slibovalo zvlášť vysokou intenzitu hrůzy. Angličané žijící kolem roku 1800 považovali temný romantismus za typicky německý fenomén, zatímco pro Němce to byl výhradně anglický jev. Gotický román (v německém prostředí zvaný Schauer­roman, tedy hrůzostrašný román) se jako žánr zrodil v roce 1764, kdy Horace Walpole vydal svůj Otrantský zámek. Ten již obsahoval všechny potřebné ingredience — tajemné rukopisy, galerie předků, vetřelce, pronásledované hrdinky, šlechetné venkovany, poustevníky, mnichy i zříceniny hradů. Z toho vycházeli Walpoleovi následovníci; jejich výtvory se záhy staly ještě populárnější než romány v dopisech a sentimentální romány. Austenovi byli pilnými konzumenty šokujících strašidelných příběhů z nakladatelství Minerva Press, jejichž vydavatel Allen Lane kromě toho provozoval také řetězec knihoven. Tímto způsobem mohl své zákazníky zásobovat výstřední a velmi oblíbenou produkcí svého nakladatelství. Při jedné ze svých dlouhých návštěv Londýna, kde žil její bratr bankéř Henry, se Jane Austenová pravděpodobně zastavila také v knihovně Minerva na Leadenhall Street a prolistovala si tam bohatý sorti­ment strašidelné a jiné populární literatury. V ostatních případech jí přísun četby zajišťovali místní dodavatelé románů Minerva.

Ženy byly hojně zastoupeny nejen mezi čtenáři, ale také mezi autory gotických románů. Pohlaví, které muži označovali za „něžné“, přitom neprojevovalo příliš velkou útlocitnost. Kupříkladu Eliza Parsonsová ve svém románu The Castle of Wolfenbach (Zámek Wolfenbach) líčí, jak zlomyslný hrabě nutí hrdinku, aby přihlížela umučení svého milence. Následně ji společně s milencovou mrtvolou, které sťali hlavu, uvězní v temné kobce bez oken. Jedním z největších bestsellerů tohoto žánru byl román The Mysteries of Udolpho (Záhady Udolfa) od Ann Radcliffové, vydaný v roce 1794. Ten na Jane Austenovou zapůsobil natolik, že z něj učinila nejoblíbenější četbu své hrdinky Catherine v Opatství Northanger. Catherine očekává, že během své návštěvy starého panského sídla, tedy zmíněného opatství Northanger, narazí na stejně strašlivé rodinné tajemství, jaké je popsáno v Udolfu: například že pán domu zavraždil svou ženu nebo ji alespoň uvěznil v temné kobce. Román Jane Austenové je parodií: zesměšňuje očekávání podněcované gotickým románem, že svět je plný šokujících tajemství a všichni jsou oběťmi nějakého spiknutí. Již kolem roku 1800 platilo, že v realitě dneška se s duchy nesetkáte nikdy a uvězněné manželky jsou extrémně vzácné. Hrůzy moderní doby, jak zjišťuje hrdinka Jane Austenové Catherine, jsou zcela odlišného charakteru. Mají co do činění s peněžními záležitostmi, jako jsou finanční spekulace a ekonomický kalkul, uchvácená moc, nepochopená autorita a zneužití důvěry.

Zobraziť diskusiu (0)