ruském světě bolševiků, o tom, jak vědec v roce 1928 okouzlil New York a a ten zase na oplátku jeho, jako ho z Ameriky uneslo NKVD v roce 1938, jak byl zatčen, strčen do gulagu, ale z něj vytažen jiným vědcem, Tupolevem, a dostal druhou šanci - pracovat pro vlast. A tak vyvinul odposlouchávací zařízení Buran, za které dostal od Stalina metál. Těrmen se dožil téměř sta let a zemřel v roce 1993.

To, že Theremin není pouhým bezcenným výstřelkem hudební historie, dokazuje jeho poměrně rozšířené využití napříč všemi žánry. Slávu si získala zejména skladba Good Vibrations od Beach Boys, ale podezřelý vlnivý zvuk uslyšíte i v rockové klasice Whole Lotta Love od Led Zeppelin. V Čechách se instrument uplatnil v symfoniích Bohuslava Martinů a v rukách Jiřího Kabeše (Plastic People). Své o něm ví i slavný francouzský skladatel a varhaník Olivier Messiaen.

ukázka:

Než jsem se stal doktorem Thereminem, jmenoval jsem se Leon Těrmen, a než jsem se stal Leonem, byl jsem Lev Sergejevič. Nástroj, který je dnes znám jako theremin, mohl zrovna tak být pojmenován leon, lev nebo sergejevič. Nebo mu mohli říkat clara, po té nejlepší hudebnici, co na něj kdy hrála. Pašovi se zamlouvalo označení termenvox. Líbila se mu asociace s vědou a dojem autority, který to vzbuzovalo. Ale mně tohle jméno vždycky připadalo k smíchu. Termenvox – Těrmenův hlas. Jako kdyby to zařízení reprodukovalo můj vlastní hlas. Jako kdyby byl rozechvělý soprán thereminu písní dosud bezejmenného vědce z Leningradu.

Smál jsem se té představě, ale myslím, že zároveň jsem jí svým způsobem věřil. Ne tomu, že theremin napodobuje můj hlas, ale že jeho prostřednictvím nechávám něčemu zaznít. Neviditelnu. Éteru. Já, Lev Sergejevič Těrmen, mluvčí vesmíru.

A teď se tento mluvčí vesmíru plaví po moři, na palubě lodi, v obdélníkové kajutě velikosti koupelny v newyorském hotelu Plaza, který byl kdysi mým domovem. Naše plavidlo se jmenuje Starý bolševik. Stěny jsou z oceli a vymalované bleděmodrou barvou. V rohu stojí lůžko, na podlaze leží prošlapaná šedivá rohož a já sedím na skládací židli u stolu, který je také z oceli a natřený na bleděmodro. Tmu protíná ostré světlo holé žárovky. Když je špatné počasí, jako právě teď, je mi zle jako psovi. Držím se za boky a poslouchám, jak se zásuvka nočního stolku vedle mé postele otevírá a zase s hlasitým bouchnutím zavírá, znovu a znovu. Celá místnost se se mnou houpe. Jdu na záchod umístěný v malé přilehlé komůrce; pak se vrátím a čtu si, co jsem napsal. Dlouhé řady nesrozumitelných symbolů – qwe, asd, zxc, the the the, lt, cr, lt, cr, (((((((((&. Uvažuji o tom, jestli tyhle stránky někdy někdo uvidí. Podaří se mi je odeslat jako dopis? Nebo je uložím do bezpečí sejfu? Nebo jednou za bouřlivé noci skončí na dně moře?

Na druhém konci chodby je další kajuta, stejná jako tahle, stejně osvětlená rozžhavenou holou žárovkou. Jsou v ní uložené moje přístroje. Některé z nich jsou velmi křehké a snadno se poškodí. Když jsou vlny hodně vysoké, bylo by tak uklidňující moci tam zajít, rozepnout řemeny na přepravních bednách a zkontrolovat, jestli jsou všechny dráty řádně svinuté, baterie na svém místě a hadičky nepoškozené. Přesvědčit se, že moje thereminy pořád zpívají. Za posledních sedmnáct let sotva uplynul jediný den, aniž bych slyšel jejich zvuk. Cestoval jsem s nimi od Archangelsku až po New Haven a hrál jsem v palácích i v chatrčích, pro přístavní dělníky i urozené pány, a skoro každý večer jsem dokázal přes celou místnost nalézt elektrické pole jednoho ze svých skromných, nenápadných thereminů a proměnit elektrické kmity ve zvuk.

Ale dveře mé kajuty jsou zamčené a já nemám klíč. Mám jen psací stroj, jen papír a inkoust, jen tenhle příběh, který musím teď v osamění vyprávět, zatímco se vzdálenost mezi námi každým okamžikem zvětšuje.

*

Když mi bylo čtrnáct let, jeden z učitelů na gymnáziu nám přinesl ukázat Geisslerovu vývěvu se skleněnými vakuovými trubičkami. Byly zabalené každá zvlášť v dřevěných krabicích, jako vinné sklenky. Říkám jako vinné sklenky, ale mně připadaly ještě spíš jako důmyslné ulity, jako vzácný poklad, který občas moře vyvrhuje na břeh.

Profesor Vasiljev si musel všimnout mého okouzlení, protože jednou o prázdninách mi dovolil vzít si jednu vakuovou trubičku domů. Nosil jsem ji zabalenou v pevném papíře v kapse saka, co chvíli jsem ji nenápadně nahmatal a představoval si, že je to vzácný smaragd. Doma jsem prováděl experimenty s dráty, Fahnenstockovými svorkami, indukčními cívkami a novou lampou u babiččiny postele. Zatímco si rodiče mysleli, že cvičím na klavír nebo na housle, hrbil jsem se v pokoji nad dřevěnou deskou a pomocí mosazných šroubů sestavoval obvody. Věděl jsem, že musím být opatrný: už celé roky jsem byl zvyklý hrát si s nejrůznějšími přístroji, s fonografy, se starým rádiem, s otcovým fotoaparátem. Na konci prázdnin jsem profesoru Vasiljevovi napsal dlouhý dopis, v němž jsem mu navrhl uspořádání praktické ukázky při nadcházejícím Dnu rodiny. Předal jsem mu ho spolu s vakuovou trubičkou – neporušenou a nepoškozenou – přímo do rukou. Trvalo mu déle než týden, než mi odpověděl. Vzpomínám si, že to bylo v pátek. Zavolal si mě po hodině stranou, bubnoval prsty do stolu a pozorně si mě prohlížel zpod hustého obočí. „Tak dobře,“ řekl nakonec.

Na Den rodiny byl připravený bohatý program: vystoupení skupiny zápasníků, členů botanického kroužku a pěveckého sboru. Naše třída recitovala zpaměti úryvky z „Ilji Muromce“. Vova Ivanov zazpíval nějakou píseň o raccích. Po tom všem vystoupil na jeviště profesor Vasiljev. Svým tichým, mírným hlasem vysvětlil divákům, že někteří z jeho studentů jim nyní rozdají Geisslerovy vakuové trubice. Stáli jsme seřazení v uličkách sálu, každý s bedýnkou skleněných trubiček. Rozdávali jsme je obecenstvu, jako kdybychom se chystali něco společně stavět. Za chvilku všichni otcové, matky, strýčkové, tetičky, dědečkové a babičky drželi na klíně Geisslerovy trubice. Obraceli je v rukou na všechny strany jako křehké vinné sklenky, jako mořské lastury, jako vzácné smaragdy. Potom profesor Vasiljev všechny vyzval, aby se podívali nahoru na strop. V klikatých, různě překřížených smyčkách z něj viselo čtrnáct dlouhých měděných drátů. Sám jsem je tam připevnil, zatímco mi profesor Vasiljev držel žebřík. Indukční cívky jsme ukryli v komoře na smetáky.

Dráty na stropě byly teď nabité elektrickým proudem. Nevydávaly žádný zvuk.

„Teď prosím všichni zvedněte své Geisslerovy trubice,“ vyzval profesor Vasiljev publikum.

Diváci jeden po druhém zvedali své malé skleněné trubičky a drželi je ve špičkách prstů nad hlavami. Pocit, který jsem přitom zažíval, byl podobný tomu, jaký má člověk, když projde brankou do zahrady obehnané zdí. Jak trubičky postupně vstupovaly do elektrického pole tvořeného mou pavučinou z měděných drátů, rozzářily se jasným, bledým světlem.

Tehdy jsem poprvé vnímal něco, co jsem od té doby cítil ještě mnohokrát. Je to chvíle, v níž zapomenete na elektřinu, na vodivé kovy a volné elektrony, na trubice, dráty a základní fyzikální zákony; stojíte s rukama v kapsách a zapomenete na tohle všechno a na krátký okamžik hrdého vzrušení jste přesvědčeni, že to vy jste to dokázali, to vy jste ty trubice vlastní důmyslností a vůlí rozzářili.

Je to hřích pýchy vlastní všem vynálezcům, netvor, který už zničil mnoho nadaných vědců. Celý život se mu usilovně bráním. Dokonce i v Americe, mezi davy pochlebovačů, jsem se snažil soustředit výhradně na své přístroje, ne na jejich tvůrce.

Možná že kdybych v sobě měl víc hrdosti, dopadl by tenhle příběh jinak. Možná bych teď nebyl tady, na lodi odvážející mě z New Yorku zpátky do Ruska. Možná bychom byli spolu. Kdybych byl větší šoumen. Kdybych býval vyprávěl ten správný příběh.

Ale Lev Sergejevič Těrmen není hlasem éteru. Není fyzikálním zákonem, který proměnil sklo ve světlušku. Já jsem nástroj. Jsem zvuk, který je rozezníván, hudba, která je hrána, krev, sůl a voda měnící ve vzduchu svou původní podstatu. Pocházím z Leningradu. Holýma rukama jsem zabil člověka. Narodil jsem se patnáctého srpna 1896 a v tom okamžiku jsem se stal objektem pohybujícím se prostorem směrem k vám.

Zobraziť diskusiu (0)