Jak to chodí ve světě umění?
V knize Sarah Thorntonové Sedm dní ve světě umění vystupuje pestrá škála postav, které hájí protichůdné definice umění — pro některé je luxusním zbožím nebo zábavou, pro jiné intelektuální prací či jakýmsi alternativním.
Jelikož je svět umění tak různorodý, nepřehledný, ba přímo tajnůstkářský, je těžké jej zobecňovat a nemožné poskytnout o něm vyčerpávající informace. Navíc je málokdy opravdu snadné získat do něj přístup. Snažila jsem se poukázat na tyto problémy poskytnutím sedmi příběhů, které se odehrávají v šesti městech ležících v pěti zemích. Každá kapitola je deníkovým záznamem jednoho dne. Tento přístup, doufám, čtenáři z pozice insidera dostatečně přiblíží vnitřní mechanismy konkrétních institucí zásadních pro existenci světa umění. Všechny příběhy jsou postaveny na přibližně třicítce až čtyřicítce detailních rozhovorů a mnoha hodinách zákulisního „pozorovaní účastníků“. I když se pro podobnou výzkumnou metodu většinou používá přirovnání „být někde jako moucha na zdi“, spíš jsem se cítila jako „kočka na lovu“, protože dobrý pozorovatel je jako toulavá kočka. Je zvědavý a interaktivní, ale není hrozbou. Někdy může být dotěrný, ale je snadné jej ignorovat.
V prvních dvou kapitolách se věnuji protichůdným extrémům. Aukce je podrobným popisem večerní dražby v Christie´s v newyorském Rockefellerově centru. Aukce fungují pro umělecké dílo jako konečná stanice – někdo říká márnice - a umělci na ně většinou nechodí. Seminář naproti tomu zkoumá život na legendárním kurzu kalifornského Institutu umění, jakémsi inkubátoru, v němž se ze studentů stávají umělci a naučí se vyjadřovat jazykem svého oboru. Aukční síň se svou rychlou akcí a bohatstvím nesmírně lišila od umělecké školy, v níž se vede hloubavý a úsporný život. Oba póly je však nutné pochopit, abychom mohli proniknout do tajů fungování uměleckého světa.
Podobně také kapitoly Veletrh a Ateliér stojí navzájem v opozici; jedna se zabývá spotřebou a druhá výrobou. Ateliér je ideálním místem pro pochopení práce konkrétního umělce, ovšem veletrh je elegantním tržištěm, kde davy návštěvníků a hustota uměleckých děl na metru čtverečním člověku znemožňují soustředit se na vychutnání jakéhokoliv uměleckého výtvoru. Veletrh umění Art Basel v Basileji je událost, která přispěla k mezinárodnímu a zároveň sezónnímu pojetí uměleckého díla. Umělec Takaši Murakami, který se objevuje i v Basileji, je hlavním protagonistou kapitoly Ateliér, jež se odehrává ve třech jeho dílnách a slévárně v Japonsku. Murakamiho ateliéry jsou mnohem větším podnikem než Warholova Fabrika. Nejde jen o budovy, v nichž umělec tvoří. Ateliér je zároveň jevištěm, na němž se odehrává jeho umělecký záměr, a platformou pro vyjednávání s kurátory a dealery.
V kapitolách 4 a 5, Cena a Časopis, najdete příběhy pojednávající o debatě, posuzování a veřejné prezentaci. Cena sleduje den, kdy porota v čele s ředitelem britské Tate Gallery Nicholasem Serotou rozhoduje o tom, který ze čtyř finalistů vystoupí na pódium při slavnostním předávání Turnerovy ceny, aby převzal šek na 25 000 liber. Kapitola zkoumá podoby soupeření mezi umělci, funkcemi různých ocenění v jejich životě a vztahy mezi médii a muzeem.
V kapitole Časopis se zabývám různými perspektivami funkce a integrity umělecké kritiky. Nejprve sleduji editory časopisu Artforum International, což je oborový časopis tištěný na lesklém papíru. Poté se vrhám do konverzace s vlivnými kritiky, jako je například Roberta Smithová z deníku New York Times. Pak pronikám na konferenci kunsthistoriků, abych zjistila, jaké mají názory. Tato kapitola se zabývá mimo jiné tím, jaký vliv má titulní stránka a recenze časopisu na způsob, jakým se umělecké dílo a umělec sám zapisují do historie.
Poslední kapitola Bienále se odehrává v Benátkách uprostřed zmatku nejstarší mezinárodní výstavy tohoto druhu. Benátské bienále je matoucí, protože se tváří jako příležitost udělat si dovolenou, ale ve skutečnosti jde o intenzivní profesionální událost, která je natolik společenská, že je těžké soustředit se na umění. A tak je tato kapitola poctou pro ty kurátory, kteří navzdory všemu i v Benátkách uměním žijí. V kapitole také reflektuji esenciální význam paměti pro pochopení současnosti a význam vhledu do minulosti pro určení toho, co je vynikající.
Struktura sedmi dnů odráží mé přesvědčení, že umělecký svět není „systém“ či hladce běžící stroj, ale spíš shluk konfliktních subkultur, z nichž každá má jinou definici umění. Všichni, kdo v knize promlouvají, se shodnou na tom, že umění by mělo probouzet myšlení. V Aukci je však umění v zásadě předmětem investice a luxusu. V Semináři je to intelektuální snaha, životní styl a povolání. V kapitole Veletrh je umění fetišem a koníčkem – toto pojetí se mírně liší od aukce. V Ceně je umění muzejním lákadlem, novinovým příběhem a dokladem umělcovy hodnoty. V Časopise je omluvou pro existenci slov; je to něco, o čem se diskutuje a co se propaguje. V Ateliéru jde o všechno výše zmíněné – to je také důvod, proč je Murakami ze sociologického hlediska tak fascinující. A nakonec v Bienále je umění záminkou k vytváření společenských kontaktů, zvědavost v mezinárodním měřítku a ponejvíce pak je hlavní ingrediencí skvělé show.
Ačkoliv kniha Sedm dní ve světě umění může působit jako smršť příběhů shrnutých do jednoho týdne, její vznik byl dlouhý a pomalý proces. Při svých dřívějších etnografických výzkumech jsem se ponořila do nočního světa londýnských tanečních klubů anebo jsem pracovala v přestrojení jako „brand manažerka“ v reklamní agentuře. I když jsem se horlivě snažila proniknout k jádru věci, za čas mě tato prostředí unavila. Umělecký svět ovšem navzdory vyčerpávajícímu výzkumu považuji stále za fascinující. Jedním z důvodů je jistě fakt, že je ohromně složitý. Další důvod se vztahuje k tomu, jak tato oblast lidské činnosti stírá hranice mezi prací a hrou, místním a mezinárodním, kulturním a ekonomickým. Mám pocit, že tím poukazuje na podobu společenských světů budoucnosti. A i když mnozí znalci uměleckého světa na něj rádi hází špínu, já musím souhlasit s vydavatelem Artfora Charlesem Guarinem: „Je to místo, kde nacházím spřízněné duše – dostatečně divné, převzdělané, anachronické, anarchistické lidi, kteří mě činí šťastným.“ Na závěr bych chtěla říct, že když utichne hovor a davy se rozejdou, je možné zažít dokonalé blaho v místnosti plné dobrého umění.
ukázka z předmluvy autorky
