Jakub Stanjura: Chronická nemoc vás změní
Magnetický, fascinující a pohlcující. Jakub Stanjura napsal svůj druhý román Medúzy a po debutu Srpny, v němž zkoumal manipulaci v rodině a partnerství, se tentokrát pustil do mistrné analýzy závislostního přátelského vztahu dvou třicátnic. Medúzy se tu objevují ve dvou rovinách — autor odkazuje k živočichům, jejichž tělo je amébní a žahavé, ale také k mytické Medúze, jejíž děsivost pramenila z hluboké bolesti.
Medúzy se točí kolem vztahu dvou hrdinek. Jak ten vztah definuješ?
Oběma je něco přes třicet, žijí v Praze a kdysi spolu studovaly. Jejich profesní cesty se sice později rozešly, přesto zůstaly blízkými přítelkyněmi. Vypravěčka se živí korekturami textů, Monika pracuje jako novinářka na volné noze. Na první pohled může jejich vztah působit nezdravě, ale jim dlouho vyhovoval. V angličtině pro to existuje výstižné slovo co-dependent, obě jsou na sobě vzájemně závislé.
Kdy ta závislost přestane vypravěčce vyhovovat?
Krize v jejich vztahu nastává, když začne vypravěčka zažívat bolesti břicha. Monika je zpočátku chápavá a starostlivá, ale brzy si obě ženy začnou uvědomovat, jaké rozdíly mezi nimi celou dobu panují. Monika je ambicióznější, rozhodne se opustit novinařinu, přijmout lépe placené místo a vyvázat se ze švarcsystému, zatímco vypravěčka zůstává nadále na volné noze. Vzápětí se ukazuje, že pro ni zdravotní péče není tak dostupná, jak by čekala: systém sice nabízí základní služby, ale ty jsou v jejím případě nedostatečné, a na kvalitnější, skutečně citlivou péči ona jednoduše finančně nedosáhne. Do příběhu se tak postupně vplétá i další rovina — rivalita. Vnímám, že společnost a její patriarchální uspořádání ženy skrytě tlačí k tomu, aby mezi sebou soupeřily, aby bojovaly o pozornost, snažily se jedna druhou překonat a jiným, méně úspěšným ženám zavíraly dveře k možnostem. Vyrůstal jsem v ženských kolektivech a tohle nastavení důvěrně znám, často v ženách bývá hluboko zakořeněné a vede k pocitům nedostatečnosti.
Ony spolu ale nesoupeří otevřeně.
Přesně tak, jejich boje jsou skryté, zastřené. Pak Monika zmizí.
Nemůžeme prozradit mnoho, přesto: jednu z podstatných linek příběhu tvoří pátrání po Monice, stejně tak je tu ale linka pátrání po diagnóze. Vypravěčka bojuje s bolestmi břicha a s řadou symptomů spojených se zažíváním. Kde se vzalo ve tvém psaní tohle lékařské téma?
Je to částečně můj příběh. Sám bolesti břicha a další příznaky zažívám, navštěvoval jsem lékaře a procházel vyšetřeními, často velmi ponižujícími. Najednou se z toho stalo moje životní téma, které mi zasahovalo do řady mých vztahů.
Nechci prozrazovat tvoji diagnózu, ale z knihy je zjevné, že jsi toho v ordinacích zažil hodně.
Žádná scéna s lékaři v knize není fiktivní. Stala se buďto mně, nebo někomu z mých blízkých. Ve stejné době, kdy začaly mé zdravotní potíže, začala ty své řešit i má kamarádka, které po dlouhých a vyčerpávajících vyšetřeních nakonec diagnostikovali adenomyózu, velmi bolestivé onemocnění dělohy podobné endometrióze. Její zkušenost byla o to komplikovanější, protože ženskému zdraví se na úrovni medicínského výzkumu dlouhodobě nevěnuje dostatečná pozornost. Oba jsme ale do jisté míry zažívali podobný přístup — ponižování našich těl i útoky na naši váhu.
Jak se nemoc a pátrání po diagnóze promítne do života vypravěčky?
Chronická nemoc váš život změní úplně od základů. Najednou nevíte, jak se budete cítit následující den, a musíte se podle toho zařídit. Vypravěčka Medúz se zpočátku snaží chodit na vyšetření, ale postupně začíná být velmi pasivní. Zásahů do jejího těla je stále víc a ona jako by se od těla odosobňovala. Cítí, že v sobě nosí cosi cizorodého, neznámého, čemu nikdo nerozumí a co se nikomu nedaří úspěšně odhalit a popsat.
................
psáno pro Kavárnu Hostu, ukázka z rozhovoru