Rozhovor sleduje Spurného cestu od dobrodružného života „máničky“ za železnou oponou přes jeho působení v samizdatu a undergroundu, vznik Respektu po revoluci v roce 1989 a desetiletí investigativní práce v jeho redakci až do stále aktivní současnosti.

Ukázka z rozhovoru:

Ty jsi stále v jednom časopise. V roce 1990 jsi Respekt zakládal, byl jsi taky u jeho samizdatových předchůdců. Respekt pro tebe nemůže být jen zaměstnavatel, ne? Jsi pro mě Pan Respekt. Ty a Ivan Lamper.

Dík, je fakt, že Respekt je součástí mé identity. Hlavním otcem myšlenky vzniku Respektu je Ivan. Já neměl jeho nadšení a schopnost dát něco dohromady. Pro mě byla tehdy klíčová svoboda a spravedlnost. A jakási radost ze života. S tímhle jsem Respekt spoluzakládal: že bude reprezentovat tyhle hodnoty.

Skončil tehdy totalitní režim a nikdo moc nevěděl, kam by země měla směřovat. Jakým způsobem by měla vůbec fungovat, jaké instituce by měla mít. Samozřejmě, o demokracii, o svobodě, o lidských právech jsme toho věděli hodně, ale jak to dostat do praxe v novém prostoru, který byl ovšem pořád plný starých komunistických kádrů? To jsem netušil. Každopádně pro mě založení Respektu na počátku znamenalo, že vznikla instituce, která bude mít na praktickém fungování demokracie zásadnější podíl.

Novinařinu a práci s informacemi jsem od začátku vnímal jako prostředek k nápravě systému. Do svých čtyřiatřiceti let jsem žil v komunismu a celou dobu jsem měl touhu to změnit, zlepšit. Udělat to tak, aby se lidi cítili líp, aby se dalo normálně mluvit, aby se dalo vnímat něco, co přesahuje denní starosti a souboj se soudruhy a úředníky, kteří se snažili všechno řídit.

Já už 36 let nedělám nic jiného, než že se svými články pokouším akcentovat, vnímat chyby v systému, které nějakým způsobem škodí společnosti a jednotlivým lidem. Když jsem psal o korupci, nedělal jsem to proto, abych lidi, kteří upláceli, nebo kteří naopak ty úplatky brali, dostal do tepláků. Ale proto, že jsem věděl, že tu mizí nějaké peníze, které by bylo prospěšnější využít někde jinde. Slovo spravedlnost pro mě představovalo právě tohle. Aby instituce fungovaly spravedlivě, aby dokázaly lidi ochránit, aby dokázaly jít lidem vstříc, aby pro ně nebyly překážkou.

A to, že jsem se stal investigativním novinářem, který psal o bezpečnosti, korupci, špionech, obchodech se zbraněmi, to byla právě jen forma hledání spravedlnosti v systému. Jsem v Respektu šestatřicet let, protože si myslím, že Respekt to celou dobu ‒ možná s jistými výkyvy ‒ dělal dobře. Celý čas měl tohle v patrnosti, celý čas v té snaze o nápravu systému nebyla bulvárnost, touha po slávě. Přicházeli mladí lidé, včetně tebe, za dalších deset let další mladí lidé, za dalších deset další a ti tuhle myšlenku do velké míry přebírali. A já jsem neměl důvod nic měnit. Samozřejmě byla období, kdy jsem o odchodu uvažoval.

To mě vždycky zajímalo: „Jednou Respekt, vždycky Respekt.“ Tahle slavná věta Václava Klause u mnoha lidí, kteří Respektem prošli, funguje. Jistě ne u všech, ale třeba já odešel před čtyřiadvaceti lety, a přesto jsem si dodnes vědom všeho, co jsem si z Respektu odnesl. Nejen profesně, ale i hodnotově. Přemýšlel jsi někdy o odchodu opravdu vážně?

Přemýšlel jsem o něm dvakrát. Poprvé v roce 1999, už jsem tam byl dost dlouho, nebo mi to tak tehdy připadalo, a byl jsem z toho všeho unavený. Měl jsem pocit, že jsem najel na jistou rutinu a že by možná bylo dobré zkusit něco jiného. Už v pubertě jsem uvažoval, že bych se mohl stát spisovatelem, a v té druhé půlce devadesátých let jsem si říkal, jestli bych to neměl zkusit naplno. Nebylo to kvůli tomu, že bych se v Respektu necítil dobře. Jen jsem se chtěl posunout někam jinam. Ale to mě přešlo, aniž bych se o tom tehdy s někým bavil, byl to jen takový vnitřní monolog.

A podruhé ta úvaha přišla, když mi bylo pětapadesát, což tobě bude za chvíli, připomínám. A v těch pětapadesáti jsem se najednou cítil strašně starý. Vždycky jsem hodně pracoval v terénu, běhal jsem pořád za policajty, za lidmi z tajných služeb, za poslanci, manažery, často se musel nechat odbývat… A v tu dobu mě napadlo, ty vole, je ti pětapadesát, máš za sebou kus práce, byl jsi v disentu, už by to asi chtělo trochu důstojnosti.

Připadal sis nedůstojně?

Nějak mi začalo vadit, jak se ke mně někteří politici, byznysmeni nebo úředníci chovají. Byli pochopitelně arogantní, už když mi bylo čtyřicet, ale byl jsem zvyklý na aroganci komunismu, tak jsem to bral s nadhledem. Ale v těch pětapadesáti to najednou bylo trochu jiné. A říkal jsem si, tak tady tenhle nýmand, kterého jednou zvolili do sněmovny a který tam po dalších volbách nebude, mi tady lže a myslí si, že mu to sežeru. Za koho mě má? Prostě jsem se začal trochu prožívat.

A jak jsi to překonal?

Trvalo to nějakou dobu. Zjistil jsem, že daleko důležitější je pro mě osobně to, co dělám, než to, že jsem pan Spurný z Respektu. Že ta práce, všechno, co přináší mně a co dává ostatním a jak mění mě a okolí a svět, je podstatnější než pocit důležitosti pana Spurného. Že je přece v pořádku, čemu všemu ‒ a to nejen pracovně ‒ jsem otevřený, jak to přijímám, jakou radost to přináší, a že je to daleko větší hodnota než urážky od mocných politiků a byznysmenů téhle země.

Tahle myšlenka vlastně taky stála na začátku rozhodnutí, že přestanu pít. Chlast byl po celý můj dosavadní život především součástí komunikace v komunitách, v nichž jsem se pohyboval, a někdy i jakousi úlevou – třeba když jsem strávil pár hodin v kuloárech sněmovny, musel jsem se pak zastavit na pivo, abych tu jistou pachuť spláchl. To poznání, že můj život, moje práce, přináší spoustu autentických živých situací – aniž bych v nich musel stát o tu důstojnou hlavní roli –, bylo osvobozující. Protože alkohol byl součástí té hlavní role.

Tohle mi došlo a chlast začal postupně ztrácet smysl. Vedlo to až k abstinenci a možná i pokoře. K přijetí toho, že ty vole, děláš nějakou práci, kterou umíš, a tak ji budeš dělat dál, dokud můžeš, a je to fajn, baví tě to. A můžeš tou prací a vlastně i svým bytím ostatním něco sdělit, můžeš je inspirovat, pomáhat jim. Můžeš být k dispozici, to je to nejvíc, co můžeš udělat.

Zobraziť diskusiu (0)