Tomáš Weiss
25.7.2024
Jehličkové básně
To mám rád. Vejdu do něčích textů a je mi tam dobře. Předtím jsem neznal. Začal jsem od zatím poslední knihy. Ta mě přinutila vrátit se k textům předchozím. A najednou mám z neznámého člověka kamaráda. Konkrétně kamarádku. Jmenuje se Marie Jehličková. Ročník 1994 a její sbírka Hořím v kameni je její pátou. Nevím, jak žije, ale podle té obrazotvornosti bych řekl, že dost intenzivně až zběsile. Nevím, jak moc si ředí kořalku kořalkou, jak píše, ale cítím citlivost až přes práh tady toho světa.
Sbírka Hořím v kameni maluje svým názvem na zemi první šipku v cestě za pokladem. Místy vášnivé a širokodeché, místy kajícně litanické vedou nás jednotlivé verše světem nečekaných, mnohdy i nepochopitelných obrazů, nutí nás vidět a zažít magii slov, o níž stále víme jen málo.
Zuzana Gabrišová, z doslovu
………
Špína v puse pálí
jak málo větraná koupelna vyhlíží světové strany
hejna much nad lahví prázdnou po okraj
Spílám nedostatku tabáku a vejce měsíce
kráter rukou napuštěnej slzama
Na co myslím si vymýšlím
Za okny kostce v plném žáru
Ta bleděmodrá rozčiluje
ale není to zoufalství
řeklo by se láska
A do studny pro vodu je blízko z kopce
rozbíjím věci které lidi oživují
a dělá mi radost
to dopitý kafe
strávenej chleba k snídani
dost nespisovně
chce se mi milovat.
………………..
Chybí mi jedna tvář jedny ruce
které mne vynesou do pekla
kde raněná nahost se svíjí před strachem z rozkoše
Fosilie oblaků
párající se země v otevřeném oku říjnového vesmíru
podzimní žíla na žílu
Polomy klidu
Střepiny roků v mase tažného ptáka
Zornice slizké dno řeky
Kruh hlasů modlitebních odražený zrcadly
k jediné tváří která chybí.
…………………..
Svět zdřevěněl
dobytčák mraků táhne karbolem
Na kůži prosáklý spánek
Kopyta světců zasahují moje břicho.
Spi.
Z kořenů měsíce rostou mé oči.
Z nervů trav mé ruce.
Nadto silnější věci.
Otřásají zdmi.
Dřevění svět
protéza
hozená ohni.
