Jiří Padevět zpovídá Ivana Krause
Stručně vyťukáno do tabulky Wordu mohu jen říct, že jsem se narodil po příchodu Němců, odešel po příchodu Rusů na řadu let do zahraničních jeskyní a vrátil se nakonec zase domů. Knížka rozhovorů s Jiřím Padevětem by měla trochu přiblížit, co mne po té dlouhé a zajímavé cestě napadá. Ale do kamene bych své zážitky vytesat nemohl. Ivan Kraus
Slova jsou zároveň nářadí a zároveň stavební kameny.
Určitě, a zkusit něco postavit znamená volit i správné množ[1]ství materiálu, protože z příliš veliké hromady obytný domek nepostavíš. Člověk psaním či řečí nejen komunikuje, ale taky si přece ověřuje sebe sama.
Ale ověřil ses dobře, protože se z tebe stal jeden z největších bestselleristů u nás.
To je ale dost náhoda. Asi to nářadíčko prostě trochu pasovalo. Víme, že k pokusu o nějakou stavbu se musíš dobrat. Musíš hledat s vírou, že něco najdeš, a neexistuje záruka, že to klapne. A proto zaplať pánbůh, když se člověk sem tam strefí. Řekl jsem pánbůh, protože Bůh nechci říkat, nejsem příliš věřící a kromě toho si myslím, že Nejvyšší to trochu uspěchal a měl si vzít víc času na ten svůj pokus, že sedm dnů, vlastně šest dnů práce, nestačilo. A ještě to zkomplikoval, tím, že nám dal svobodnou vůli. Zas ale když to domyslíš, tak například ty bys byl bez vůle tam, kde jsi byl, kde sice na počátku bylo slovo, ale jen na pultě. Slovo druhých, ale ne to vlastní. V knihkupectví u Fišera.
Co se týče psaní, třeba u takzvaného humoru jde i o to, že odborně je to trochu vedlejší druh. Humor vždycky působí tak trochu plebejsky. A kdyby tak nepůsobil, tak to nebude humor. Dělat teorii humoru připadá mi poněkud zbytečné. Židovská anekdota, lidový humor, na to není třeba žádná teorie. Je to spíš vlastnost než cokoli jiného. Měli ho lidi, co seděli s Hrabalem u piva. Těžko zachytitelný žánr. Takže je třeba dát si vatu do uší, neposlouchat tvrzení o podřadném žánru, a jít si tou svou cestou, protože to hlavní asi je, jak to vnímá čtenář.
Podřadný žánr je to u lidí, kteří pro něj nemají smysl.
Ale proč teda jeden kritik – a nebyl zlý – napsal: „Tak já nevím, já jsem došel na stránku šedesát… Ale když to chválí takoví koryfejové literatury, jako je Pavel Šrut, no tak dobře…“ A já jsem si jen říkal, proč prostě nenapsal, že mu to nesedí. Bylo by to v pořádku. Já taky moc nepiju pivo a pivařům se neomlouvám, že si kazí játra!
Anebo nemusel psát vůbec nic. Umění mlčet je taky vzácné. Toužit se ke všemu vyjádřit je starý nešvar.
To děláme rádi a často. Možná je to i tím, že se zapomínáme dívat do zrcadla. Nebo se do něj díváme, ale ne proto, že chceme vidět, jak vypadáme, ale spíš to, jak bychom vypadat chtěli. Někdy se lidi na obrazovce nebo v éteru k něčemu vyjadřují a to téma postupně mizí, jak zahušťují myšlenku další a další jíškou a na niti hovoru dělají další uzlíky, a z polévky je už kaše a mně chybí lžíce, abych ji ještě nějak nabral. A já se ozvu a volám: „Tacheles!“ Což pochází z jidiš, „tacheles reden“ – mluvit přímo, otevřeně a srozumitelnou řečí. Jenže oni mne nemůžou slyšet, to je jen má neuróza, způsobená i tím, že mám stále rád češtinu. Ta je někdy zcela zohýbaná a zaplevelená. A na to není krém. A když jde někdo ještě dál a mluví či píše o Kafkovi a docela zajímavě, ale pak se najednou stočí k otázce, zda Franz nebyl homosexuál, ačkoli to v jeho knihách nehraje žádnou roli, tak jdu od toho. Umět to sdělit, to je obzvlášť u vědců strašný problém. Z tisíce vědců to širšímu publiku tak, aby to pochopilo, umí vyložit deset procent. A z těch deseti procent je polovina ofrněná, proč by se o to měli snažit. Takových těch skutečných popularizátorů, kteří dovedou vysvětlit Lojzovi z Horní Dolní a kterým za to ten Lojza stojí, je fakt strašně maličko. Víš, co mi řekl Kosatík? „Já jim neříkám, že mám doktorát. Já to raději tajím.“
……………….
